28 Cdo 3574/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2008
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 30 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3574/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátkou, za účasti 1. S., a. s., zastoupené advokáte 2. P. f. Č. r., o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 81/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, č. j. 28 Co 134/2007-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.4.2007, č. j. 28 Co 134/2007-72, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2006, č. j. 10 C 81/2006-47, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl původním vlastníkem pozemku parcely č. 4405, nyní v katastru nemovitostí vedenému jako části parcely č. 4380/1 - ostatní komunikace, parcely č. 4366/7 - zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 4366/6 - zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území P. Dále vzal za prokázané, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví státu na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 1.8.1963, č.j. fin. 72.2-2123/63/9, z něhož vyplývá, že J. d., závod v P., tento pozemek užívaly na základě nájemního práva vzniklého před 25.3.1959 jako skládku stavebních hmot. Dále odvolací soud zjistil, že na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v P. ze dne 31.5.2006, č.j. 1710/92, R IV 11/06 byl zamítnut restituční nárok žalobce na vydání předmětných pozemků s odůvodněním, že na tyto pozemky se nevztahuje zákon o půdě. Podle odvolacího soudu vymezení nemovitého majetku, na který se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ), je upraveno v § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě, tedy povaha majetku v době účinnosti zákona o půdě (tj. ke dni 24.6.1991) a účel užívání majetku ke dni odnětí vlastnického práva. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že předmětný pozemek nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě pozemkem zemědělským, neboť byl v katastru nemovitostí veden jako části pozemků sloužících jako ostatní komunikace, zastavěná plocha a nádvoří. Zaujal názor, že takové pozemky netvoří zemědělský půdní fond, proto nepodléhají režimu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že k okamžiku nabytí vlastnictví státem předmětný pozemek sloužil jako skládka stavebních hmot, proto jeho restituce nespadá do působnosti zákona o půdě. Uzavřel, že v dané věci je rozhodující faktické užívání pozemku k datu jeho odnětí k jiným účelům, než zemědělským.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 2.7.2007 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkal soudům obou stupňů nesprávný závěr, že předmětný pozemek nespadá do působnosti zákona o půdě. Podle dovolatele pokud po dobu faktického odnětí nemohl ovlivňovat využívání pozemku a hospodařit na něm a tento pozemek byl využíván k jiným než zemědělským účelům, tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži. Namítal, že současně platné restituční zákony byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům. Dále tvrdil, že je nutné, aby všechny orgány veřejné moci patřičně interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo, jinak by docházelo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, resp. článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazoval na skutečnost, že v době, kdy mohl ovlivnit užití pozemku, byl tento užíván jako louka, tedy zemědělská půda. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Další účastníci řízení považovali dovolání za nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda na restituci konkrétního nemovitého majetku se vztahuje zákon o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že předmětný pozemek nebyl pozemkem zemědělským, nesplňoval tedy kriteria uvedená v § 1 odst. 1 zákona o půdě, neboť byl veden v katastru nemovitostí jako části pozemků sloužících jako ostatní komunikace, zastavěná plocha a nádvoří. Dovolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že k okamžiku nabytí vlastnického práva státem, tj. ke dni 1.8.1963, nesloužil předmětný pozemek zemědělskému hospodaření, nejedná se proto o nemovitý majetek odpovídající § 30 zákona o půdě. Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že za rozhodující je třeba v daném případě považovat, k jakému účelu byly pozemky využívány ke dni přechodu na stát. Dovolací soud tedy nemá důvodu se odchýlit od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nejde o restituci, která by spadala do působnosti zákona o půdě.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Dále je nutno poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, dalším účastníkům řízení v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu