28 Cdo 3573/2006
Datum rozhodnutí: 29.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3573/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. S., o zaplacení 72.784,14 Kč s příslušenstvím, vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 53 C 15/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4.2.2003, č.j. 53 C 15/2001-88, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.6.2006, č.j. 49 Co 220/2003-120, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4.2.2003, č.j. 53 C 15/2001-88, se zastavuje.


II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.6.2006, č.j. 49 Co 220/2003-120, se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4.2.2003, č.j. 53 C 15/2001-88, zamítl žalobu o zaplacení 72.784,14 Kč spolu s 19 % úrokem z prodlení od 6.1.2001 do zaplacení a řízení do části 19 % úroku z prodlení z částky 72.784,14 Kč od 1.4.1998 do 5.1.2001 zastavil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že ústní dohodou žalobce se žalovaným ve smyslu § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) došlo k 1.5.1997 k vytvoření sdružení S. s 50 % účastí každého ze společníků. Sdružení bylo pro neshody společníků rozpuštěno k 31.7.1997. Nárok na zaplacení částky 72.784,14 Kč spolu s 19 % úrokem z prodlení od 1.4.1998 do zaplacení (resp. po částečném zpětvzetí žalobního návrhu žalobcem pouze s 19 % úrokem z prodlení od 6.1.2001 do zaplacení) uplatňoval žalobce vůči žalovanému nejdříve jako podíl na zisku sdružení, po vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví jako požadavek na vrácení jím do sdružení vložených prostředků. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat tvrzení, že částku 250.000,- Kč (a z ní 125.000,- Kč jako počáteční vklad za žalovaného) do sdružení vložil, neboť o tom neexistuje doklad, ani není zřejmé, kdo vklad a jeho následný výběr učinil.


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14.6.2006, č.j. 49 Co 220/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení založeného podle § 829 a násl. obč. zák. jsou též poskytnuté peníze nebo jiné genericky určené věci. Konstatoval, že zákon se zánikem sdružení nespojuje i zánik podílového spoluvlastnictví účastníků k jimi poskytnutým věcem či majetku získanému výkonem společné činnosti, a tento majetek může být soudem vypořádán pouze tehdy, zruší-li soud na návrh některého z účastníků v odpovídajícím rozsahu podílové spoluvlastnictví, a v podrobnostech odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 33/2002. Nebylo-li podílové spoluvlastnictví účastníků sdružení k poskytnutému peněžitému vkladu zrušeno jejich dohodou, příp. soudním rozhodnutím, nemůže se jeden z účastníků vůči druhému (ostatním) domáhat jeho vypořádání žalobou o zaplacení poskytnutého peněžitého vkladu. V posuzovaném případě podle odvolacího soudu z provedeného dokazování nevyplývá, že by podílové spoluvlastnictví účastníků k poskytnutému peněžitému vkladu bylo jejich dohodou či soudem zrušeno, a za této situace nemůže žalobce vůči žalovanému v nalézacím řízení nárokovat zaplacení příslušné peněžité částky.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvostupňového napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje posuzováno dle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje opět posuzováno dle obsahu tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a současně že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel za otázku zásadního právního významu k posouzení předkládá to, že není v rozporu s ustanovením § 841, respektive § 142 občanského zákoníku, domáhá-li se účastník sdružení vyplacení vypořádacího podílu v penězích z titulu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému majetku získanému při výkonu společné činnosti a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001. Dovolatel dále podrobně rozvádí skutkový stav posuzované věci a zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně (od něhož se odvolací soud neodchýlil), že částka 250.000,- Kč byla do účetnictví sdružení vložena pouze účetně, neboť podle dovolatele tento vklad sloužil k úhradě výdajů sdružení do doby, než sdružení obdrželo platbu od společnosti S. E. s.r.o. Namítá, že žalovaný nijak neprokázal, že by žalobci vyplatil vypořádací podíl s výjimkou částky 50.000,- Kč. Dále podotýká, že z výdajového pokladního dokladu ze dne 31.7.1997, č. PD 93, nevyplývá, že by finanční prostředky ve výši zde uvedené byly žalobci vydány, a tuto skutečnost podle dovolatele ve své svědecké výpovědi nepotvrdila ani tehdejší účetní sdružení. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že svým postupem, kdy přes odlišné právní posouzení věci napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil, porušil ve vztahu k dovolateli zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Dovolatel dále vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly zjišťováním skutečnosti, zda mezi účastníky sdružení došlo k majetkovému vypořádání, a z jakého důvodu vyplatil žalovaný žalobci částku 50.000,- Kč. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu odvolacího (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4.2.2003, č.j. 53 C 15/2001-88, který byl dovoláním rovněž napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatel v dovolání nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4.2.2003, č.j. 53 C 15/2001-88, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).


Nejvyšší soud posoudil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel nezpochybnil žádný z právních závěrů odvolacího soudu, na kterých napadené rozhodnutí spočívá. Závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou v souladu s názorem, že není v rozporu s ustanovením § 841, respektive § 142 občanského zákoníku, domáhá-li se účastník sdružení vyplacení vypořádacího podílu v penězích z titulu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému majetku získanému při výkonu společné činnosti (vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 33/2002), a nelze tak této otázce přikládat zásadní právní význam.


Dovolatel napadá především skutkové zjištění odvolacího soudu, že podílové spoluvlastnictví účastníků sdružení k jimi poskytnutým peněžitým vkladům nebylo po zániku sdružení jejich dohodou, příp. soudem podle § 141, resp. § 142 v návaznosti na § 841 obč. zák., zrušeno, na jehož základě dospěl odvolací soud k (dovoláním nenapadenému) právnímu závěru, že za této situace se žalobce nemůže žalobou vůči druhému účastníku úspěšně domáhat vypořádání poskytnutého peněžitého vkladu. Jedná se však o námitku skutkové povahy, která je pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zcela irelevantní.


V této souvislosti dovolací soud podotýká, že k vypořádání majetku v podílovém spoluvlastnictví podle § 142 v návaznosti na § 841 obč. zák. může soud přikročit pouze tehdy, zruší-li na návrh účastníka v odpovídajícím rozsahu podílové spoluvlastnictví, přičemž z hlediska vázanosti soudu návrhy účastníků se uplatní ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001).


Obdobně další námitky dovolatele, že částka 250.000,- Kč nebyla do účetnictví sdružení vložena pouze účetně, dále že žalovaný nijak neprokázal, že by, s výjimkou částky 50.000,- Kč, žalobci vyplatil vypořádací podíl, nebo že z dovolatelem uváděného výdajového dokladu nevyplývá, že by finanční prostředky ve výši zde uvedené byly žalobci vydány, a taktéž že soudy nezkoumaly, zda došlo mezi účastníky sdružení k majetkovému vypořádání, jakož i dovolatelem namítané porušení principu dvojinstančnosti odvolacím soudem, lze podřadit dovolacím důvodům stanoveným v § 241a odst. 3, respektive § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které však v případě, že přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jak již bylo řečeno úspěšně uplatňovat nelze.


Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. ledna 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu