28 Cdo 3572/2010
Datum rozhodnutí: 17.05.2011
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000, § 238 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2000




28 Cdo 3572/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 134/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010, č.j. 24 Co 542/2009-94, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. června 2009, č.j. 5 C 134/2002-54, jímž byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení, původně vedeného u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 9 C 657/93. Vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo ukončeno usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. července 1997, č.j. 9 C 657/1993-107, jímž došlo k jeho zastavení pro vady žaloby podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000; usnesením ze dne 30. ledna 1998, č.j. 22 Co 369/97-122, Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř. ). Dovodil, že podle cit. ustanovení může účastník návrhem na obnovu řízení za splnění dalších zákonem stanovených podmínek napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Tímto rozhodnutím není usnesení o zastavení řízení pro vady žaloby (§ 43 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000), které žalobce v posuzované věci návrhem na obnovu řízení napadá. Usnesení, jímž soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl (§ 234 odst. 1 o. s. ř.), shledal proto odvolací soud věcně správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal za ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2001), co do důvodů na § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. V dovolání obsáhle vylíčil dosavadní průběh řízení a důvody, pro které má za to, že usnesení o zastavení řízení
o němž tvrdí, že mu nebylo dosud doručeno je nesprávné. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že nejde o rozhodnutí ve věci samé. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná označila usnesení odvolacího soudu za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Jelikož v původním řízení, o jehož obnovu jde, rozhodl Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 14. července 1997, č.j. 9 C 657/1993-107, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb., správně odvolací soud návrh na povolení obnovy řízení projednal a rozhodl o něm rovněž podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Proto i v dovolacím řízení bylo nutno postupovat podle dosavadních právních předpisů dále opět jen o. s. ř. (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.). Znamená to, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 511/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 14, ročník 2004).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje v prvé řadě ustanovení § 238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných však v dané věci nejde a žalobce dovozuje mylně přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 se jich ani nedovolává. Vady řízení a rozhodnutí, s nimiž ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (opět ve znění účinném
do 30. 12. 2000) spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ), v dovolání rovněž namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.
Ustanovení § 239 o. s. ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tím, aby šlo o usnesení ve věci samé, a to bez zřetele k tomu, jde-li o případ, kdy vyslovení přípustnosti dovolání zvažuje odvolací soud (§ 239 odst. 1 o. s. ř. ) nebo (za splnění podmínek určených v ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. ) soud dovolací. Věcí samou rozumí se samotný předmět,
pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu,
jímž se v tzv. sporném řízení na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 264, sv. 3). Rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy,
které je způsobilé založit účastníku jen právo procesní, totiž nové projednání věci
(nyní již ve smyslu věci samé) podle § 235 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o povolení obnovy tedy neřeší věc samu (vymezenou návrhem resp. žalobou), ale procesní otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/1997, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1998). Ani podle ustanovení § 239 o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Povahu rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolacího řízení přiznává usnesení o žalobě na obnovu řízení až občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001
(srov. § 238 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Shodně jak tomu je i podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 podmiňuje však přípustnost žaloby na obnovu řízení proti pravomocnému usnesení tím, že jde o usnesení ve věci samé (srov. § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001). Takovým rozhodnutím ovšem usnesení o zastavení řízení pro vady žaloby (nyní o jejím odmítnutí; § 43 odst. 2 o. s. ř.) není, byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Jelikož dovolání v daném případě směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravným prostředek přípustný není, Nejvyšší soud
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243d odst. 1 věty druhé, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce v dovolacím řízení nebyl úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu