28 Cdo 3556/2010
Datum rozhodnutí: 12.10.2010
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3556/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , IČ: 00016918, se sídlem Jeneč, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, a 2) Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 913/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 Co 455/2007-217, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) k rukám advokáta JUDr. Jana Růžka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále soud prvního stupně ) ze dne 9. února 2007, č.j. 14 C 913/2003-182, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku označených pozemků v katastrálním území L. Věc soudy obou stupňů projednaly podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), vycházeje ze zjištění, že o žalobcem uplatněném restitučním nároku podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ) již dříve (negativně) rozhodl pozemkový úřad. I odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně a původně i pozemkový úřad, dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků žalobci (oprávněné osobě; § 4 odst. 2 zákona o půdě) brání překážka podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož jde o pozemky (ve smyslu tohoto ustanovení) zastavěné. Vzal přitom za prokázané, že na pozemcích se nacházejí trvalé stavby, jež mají povahu nemovitostí a slouží ke skladování zemědělských produktů, stavebního materiálu a průmyslových hnojiv, včetně hnojiv kapalných, jejichž skladování podléhá tzv. zvláštnímu režimu . Zbylé, stavbami nezatížené pozemky slouží jako manipulační plochy a komunikace spojující jednotlivé stavby a tvoří s nimi jediný funkční celek, ucelený (oplocený) skladištní areál, jehož existence vylučuje zemědělské využití i těchto dalších pozemků. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně tudíž uzavřel, že negativní rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 14. 5. 2003, č.j. 88/03-R/296/91/So, o vlastnictví žalobce je správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových zjištění a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že stavby na pozemcích, které jsou pronajímány vícero subjektům, funkční celek netvoří. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. 73/1995 Sb. rozh. dovozoval, že zemědělské stavby na pozemcích vydání těchto pozemků oprávněné osobě nebrání. Zpochybňoval závěry odvolacího soudu o nedělitelnosti areálu tvořícího se stavbami jeden funkční celek, namítaje, že jde o závěry judikatorně nepodložené. K prosazení svých názorů citoval i z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabývající se vždy v jednotlivých případech výkladem a aplikací dotčeného ustanovení zákona o půdě. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Konstatoval, že nejde o rozsudek po právní stránce zásadně významný, který by bylo lze napadnout dovoláním. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Žalovaný 2) odkázal na skutkové a právní závěry, jež odvolací soud shrnul v odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).


V posuzované věci jde o otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež stanoví, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

K dovoláním nastolené otázce lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž Ústavní soud mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek . Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku z 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009 (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Závěr o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbami, s nimiž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, jež současně vylučuje zemědělské nebo lesní využití předmětných pozemků, je přitom závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. v daném případě, v němž přípustnost dování závisí na úvaze dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolateli k dispozici není). Jde o závěr, který je výsledkem soudy provedeného dokazování, při němž nebylo opomenuto ani ohledání na místě samém a znalecké dokazování.

Nepřiléhavě dovolatel argumentuje dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, při jejichž citaci přehlíží odlišné skutkové základy, na nichž jsou tato rozhodnutí vybudována. Nepřípadně odkazuje i na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 1995 (rozsudek Krajského soudu v Praze z 20. 8. 1995, sp. zn. 10 Ca 24/94), v němž je řešena jiná právní otázka, a to sice je-li pro posouzení, zda zastavěný pozemek lze či nelze vydat, rozhodující velikost či hodnota stavby na pozemku zřízené nebo účelnost jejího dalšího využití, v případě, že existence této stavby zemědělskému využití pozemku jinak nebrání. O takový případ ovšem v posuzované věci nejde, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že zemědělské využití zastavěných pozemků (tvořících ucelený skladištní areál) možné není.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nevybočuje z ustálené judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 o. s. ř., podle nichž je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům náklady řízení v plné výši. K nákladům žalovaného 1) patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 5.000,- Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 1.250,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 310,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 1.860,- Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků, jelikož podle obsahu spisu žalovanému 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu