28 Cdo 3551/2006
Datum rozhodnutí: 17.12.2008
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.





28 Cdo 3551/2006


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání odvolatele P. f. ČR, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 9. 2006, sp. zn. 26 Co 94/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 146/2005 (žalobce Ing. J. I., proti žalovanému P. f. Č. R., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:


Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 9. 2006, sp. zn. 26 Co 94/2006, i rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 20. 10. 2005, č. j. 5 C 146/2005-72.


Věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 30. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 20. 10. 2005, č. j. 5 C 146/2005-72. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalovanému P. f. Č.R. bylo uloženo uzavřít se žalobcem Ing. J. I. smlouvu o převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to pozemků parc. č. 934/1, parc. č. 944/1, a parc. č. 945/2 v katastrálním území V. i pozemků parc. č. 2070, parc. č. 2071 a parc. č. 2072 v katastrálním území H. V. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalovaného P. f. ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 9. 2006, sp. zn. 26 Co 94/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 20. 10. 2005, č. j. 5 C 146/2005-72, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného nebylo shledáno opodstatněným; odvolací soud v této souvislosti ještě uváděl, že ke svému rozhodnutí dospěl po doplnění dokazování v nezbytném rozsahu.


Odvolací soud poukazoval na to, že je žalobce soukromým zemědělcem a svou zemědělskou činnost provozuje jak na pozemcích vlastních, tak i na pozemcích dlouhodobě pronajatých od žalovaného P. f. ČR, propojených do celého hospodářského komplexu s pozemky žalobce; vybudoval s vědomím žalovaného na tomto komplexu pozemků salaš i lyžařský vlek. Ohledně pozemků, o něž jde v tomto soudním řízení, se žalobci nepodařilo po dlouhou dobu, aby tyto pozemky byly zařazeny do nabídek na bezúplatný převod pozemků jako pozemků náhradních. Žalobce v řízení zdůrazňoval, že žalovaný P. f. ČR mu nedal šanci pozemky získat, přestože tu byly dány zákonné podmínky k jejich vydání podle zákona č. 95/1991 Sb. Žalobce není přímým restituentem podle zákona č. 229/1991 Sb., ale má postavení postupníka.


Odvolací soud poukazoval také na to, že z dokazování provedeného v tomto řízení (např. i z předloženého leteckého snímku) bylo zjištěno, že pozemky, jejichž převodu se žalobce domáhá, jsou součástí komplexu pozemků, nacházejících se v okolí jím vybudované salaše, z nichž část je vlastnictvím žalobce a část pozemků obhospodařuje na základě smluv uzavřených se žalovaným pozemkovým fondem a také se soukromým vlastníkem K. Podle názoru odvolacího soudu, výsledky dokazování utvrdily odvolací soud v přesvědčení, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a současně je i rozhodnutím spravedlivým. Odvolací soud byl i toho názoru, že vzhledem k tomu, že žalovaný po řadu let přes žádosti žalobce nezařadil žalobcem požadované pozemky do nabídky pozemků jako pozemků náhradních jednání žalovaného nese ve vztahu k žalobci evidentní stopy svévole .


Žalovaný v řízení poukazoval na to, že v případě, že o právu na převod pozemků nerozhoduje pozemkový úřad má oprávněná osoba na převod pozemku ve vlastnictví státu nárok do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit u pozemkového úřadu poprvé; po uplynutí uvedené doby nárok na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká. Odvolací soud však k tomu uváděl, že podle jeho přesvědčení je třeba vyložit, že nově stanovená lhůta (srov. nález Ústavního soudu ČR Pl.ÚS 6/05) pro právo na převod pozemku není lhůtou zanikající bez dalšího uplynutím doby (srov. § 578 občanského zákoníku), ale jako prekluzívní lhůta má ty důsledky, že jejím uplynutím dochází k zániku práva proto, že v této lhůtě právo nebylo uplatněno (§ 583 občanského zákoníku); takový výklad koresponduje i s hlavním cílem předkladatelů zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo umožnit dokončení procesu vypořádání restitučních nároků. Odvolací soud byl proto toho názoru, že v daném případě je plně odůvodněn závěr, že závazek žalovaného měl být splněn ještě před rozhodným dnem (před 31. 12. 2005), v důsledku čehož právo na převod pozemků, uplatněné v tomto řízení, zůstalo žalobci i nadále zachováno .


Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (§ 219 občanského soudního řádu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen P. f. ČR dne 18. 10. 2006 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno dne 16. 11. 2006 na poště k doručení Okresnímu soudu v Trutnově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolávající se pozemkový fond navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání odvolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod odvolatel uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (zejména v tom, že, podle názoru odvolatele, bez ohledu na právní úpravu obsaženou v § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. zůstalo právo na převod náhradních pozemků žalobci zachováno ).


Dovolávající se P. f. ČR poukazoval na ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a má za to, že oprávněné osobě vzniká při aplikaci tohoto ustanovení pouze právo na poskytnutí obecným způsobem specifikovaného náhradního pozemku, avšak nemá vůči P. f. ČR nárok na jeho výběr; převod lze tedy realizovat jen na základě shodné vůle obou stran; nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na jejich výběr. Zákonem č. 131/2006 Sb. byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb. a bylo do něho vloženo ustanovení § 11a stanovící postup žalovaného fondu při převodu jiného (náhradního) pozemku z vlastnictví státu oprávněným osobám pouze na základě veřejné nabídky pozemků k tomuto účelu; zákon zároveň určuje, jak má žalovaný fond sestavovat veřejné nabídky a které pozemky lze vůbec jako náhradní pozemek smlouvou o bezúplatném převodu převést; nelze oprávněné osobě převést pozemek s cenou vyšší, než je její nárok na převod pozemku (eventuální doplatky zákon č. 229/1991 Sb. neumožňuje). Dovolávající se P. f. ČR je toho názoru, že jakýkoliv jiný postup, tedy i cestou soudní je v rozporu s platnou právní úpravou .


Dovolatel dále zdůrazňoval, že nálezem Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným 20. 12. 2005, byla zrušena dnem vyhlášení tohoto nálezu ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. jen pokud se týkají původních restituentů a jejich dědiců. Tzv. restituční tečka však nadále platí pro fyzické a právnické osoby, jejichž nároky vznikly ze smluv o postoupení pohledávky, tedy pro postupníky .


Podle názoru dovolávajícího se fondu je lhůta stanovená v § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. lhůtou prekluzívní; právo na vydání náhradního pozemku zanikne bez ohledu na skutečnost, zda byl nárok uplatněn ve stanovené lhůtě. Podle uvedeného ustanovení pak nárok osoby, jejichž právo na převod pozemku vzniklo změnou v osobě věřitele původního závazku, založeného rozhodnutím pozemkového úřadu, tedy postoupením pohledávky, zaniká dnem 31. 12. 2005. To se týká i v daném případě nároku žalobce na převod pozemků.


Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného P. f. ČR bylo uvedeno, že by dovolání odvolatele nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobce byla zákonem č. 229/1991 Sb. (v nyní platném znění) pozemkovému fondu vymezená působnost a pravomoc a byl mu také vymezen právní rámec, kterým je povinen se při svém jednání řídit; žalovaný fond však svým postupem rámec stanovený zákonem překročil způsobem, který lze označit za protiprávní, když totiž uplatnění legitimního nároku žalobce bránil různými záminkami; jeho jednání lze, podle názoru žalobce, označit za šikanující a diskriminující.


Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ovšem jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 146/2005 Okresního soudu v Trutnově), že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 9. 2006 (sp. zn. 29 Co 94/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud posuzoval nárok, žalobce shodně se žalobním návrhem podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě právních vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.


Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků, uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původní oprávněné osoby, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.


Ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se toto ustanovení týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. § 4 zákona č. 229/1991 Sb.).


V projednávané právní věci má žalobce, jak konstatoval odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 9. 2006, postavení postupníka, nikoli přímého restituenta ; také ze žalobního návrhu žalobce (zejména z jeho přílohy návrhu smlouvy o převodu pozemků) vyplývalo, že nárok žalobce na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. souvisí se smlouvami, uzavřenými žalobcem o postoupení pohledávek z 15. 3. 2005 (postupitelem D. D.), z 13. 12. 1999 (postupitelem E. P. a postupitelem A. P.), z 8. 7. 2004 (postupitelem G.), z 19. 5. 2003 (postupitelem JUDr. V. V.) a z 25. 4. 2005 (postupitelkou I. I.), přičemž nároky uvedených postupitelů vznikly na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Trutnově z 30. 9. 1993 č. j. POZ/332/92 Re, z 13. 11. 2000 č. j. POZ 332/92 Re/A, z 9. 11. 1998 č. j. POZ/344/91-Ty-1.odv. a POZ/344/91-Ty-2, z 25. 8. 1997 č. j. POZ/1996/92-Ma, z 11. 3. 1993 č. j. POZ326/91-Re a z 23- 6. 1999 č. j. POZ/244/92-Re-D.


Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci měly zabývat otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05. To se týkalo zejména odvolacího soudu, který v této právní věci rozhodoval 12. 9. 2006, tedy po vyhlášení uvedeného nálezu, veřejně vyhlášeného dne 20. 12. 2005.


Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1991 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).


V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: Smyslem i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku. lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky . Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 VI. zákona č. 229/1991 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, ale nejsou jimi postupníci .


V daném případě se soud prvního stupně ve svém rozsudku, vydaném již 20. 10. 2005 (č. j. 5 C 146/2005-72 Okresního soudu v Trutnově), právními závěry citovaného nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, ve vztahu na projednávanou právní věc nezabýval a ani ještě zabývat se nemohl.


Odvolací soud pak ve svém rozsudku z 12. 9. 2006 (sp. zn. 26 Co 94/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) zaujal právní názor, že nesdílí názor Pozemkového fondu ČR, že právo postupníka na převod pozemků z vlastnictví státu zanikl či zanikne uplynutím lhůt stanoveních v § 13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a v článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. bez dalšího, tzv. nezávisle na jeho uplatnění u soudu . Takto však odvolací soud není svým zaujatým právním názorem v plném souladu s právními závěry nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).


Dovolací soud, který naopak z citovaných závěrů Ústavního soudu ČR vychází, proto rozhodnutí odvolacího soudu z 12. 9. 2006 (sp. zn. 26 Co 94/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), tedy jeho řešení právní otázky aplikace a výkladu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jsou takto v rozporu s hmotným právem, neboť hmotněprávní vztah žalobce a žalovaného ohledně nároku podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je tu odvolacím soudem řešen odlišně než v nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (přičemž těmito vyhlášenými právními nálezy Ústavního soudu ČR jsou obecné soudy vázány).


Nezbylo proto dovolacímu soudu než posoudit dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR jako dovolání přípustné, splňující zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Přípustné dovolání dovolatele bylo pak třeba posoudit i jako dovolání důvodné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, když odvolací soud při projednávání této právní věci použití ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. si nesprávně vyložil s odchýlením se od právních závěrů zaujatých v nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeném pod č. 531/2005 Sb., takže rozhodnutí odvolacího soudu je tu nutno považovat za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které nemohl dovolací soud pokládat za správné.


Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3 občanského soudního řádu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně posoudí projednávanou právní věc s plným uvážením právních závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb., k nimž ve svém předchozím rozhodnutí z 20. 10. 2005 (č. j. 5 C 146/2005-72 Okresního soudu v Trutnově) zatím přihlížet ještě nemohl.


V dovolacím řízení úspěšnému dovolateli náklady řízení nevznikly; žalobce v tomto řízení úspěšný nebyl.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 17. prosince 2008


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu