28 Cdo 3548/2012
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 3548/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně Allianz pojišťovny, a. s. , IČO 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, proti žalovaným 1) Ing. L. T. , a 2) JUDr. E. T. , oběma bytem P., adresou pro doručování T., zastoupeným JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, o zaplacení částky 364.895,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 177/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012, č. j. 68 Co 50/2011-138, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala po žalovaných zaplacení částky 364.895,- Kč jako bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout tím, že dcera žalovaných E. J. jako zaměstnankyně žalobkyně převáděla z účtu žalobkyně na účet vedený na jméno druhé žalované finanční prostředky jako tzv. vratky pojistného. Dne 31. 10. 2006 tak byla na účet žalované připsána částka 189.894,- Kč, kterou téhož dne v hotovosti vybral žalovaný. Dne 22. 11. 2006 byla na stejný účet připsána další částka 192.823,- Kč, načež tentýž den žalovaná převedla na účet své dcery E. J. částku 175.000,- Kč. E. J. měla k účtu žalované samostatné dispoziční oprávnění. Za uvedené jednání byla E. J. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 48 T 14/2007, pravomocně odsouzena za trestný čin podvodu a bylo jí uloženo nahradit žalobkyni škodu v celkové výši 6.769.700,- Kč.
Žalovaní namítali, že o trestné činnosti své dcery nevěděli. Naopak byli přesvědčeni, že došlé platby jsou určeny pro bývalého přítele jejich dcery Š. R., podnikatele, jehož vlastní účty měly být postiženy exekucí. Žalovaní došlé peníze převedli na účet své dcery, a proto jim bezdůvodné obohacení nevzniklo. Navíc měli za to, že žalovaná částka je již započtena ve škodě, k jejíž úhradě byla odsouzena jejich dcera, a že je žaloba výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 38 C 177/2008-70, uznal žalované povinnými zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 364.895,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaní přijali od žalobkyně plnění bez právního důvodu, čímž se zvýšila jejich aktiva, a přijatými částkami osobně disponovali. Kam žalovaní obdržené částky dále poukázali, nebylo podle soudu prvního stupně podstatné, neboť rozhodující je stav v okamžiku, kdy bylo přijaté plnění bez právního důvodu nabyto. Uplatnění nároku žalobkyní nepovažoval za nemravné, neboť žalované jako osobě s právnickým vzděláním mělo být přijímání tak vysokých částek od zaměstnavatele její dcery podezřelé a i vysvětlení původu těchto částek platbami exekucí postiženému příteli dcery žalovaných by bylo mařením exekuce ke škodě jeho věřitelů. Skutečnost, že dcera žalovaných byla již k úhradě žalované částky odsouzena trestním rozsudkem, považoval za rozhodnou pouze pro případný výkon rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci ze dne 28. 3. 2011, č. j. 68 Co 50/2011-198, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, č. j. 28 Cdo 2495/2011-125), rozsudkem ze dne 9. 1. 2012, č. j. 68 Cdo 50/2011-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a to včetně posouzení otázky souladu uplatnění nároku žalobkyně s dobrými mravy. Skutečnostmi, které žalovaná doplnila až v podání doručeném odvolacímu soudu po zrušení jeho rozsudku soudem prvního stupně (že oba žalovaní jsou důchodci, pečují o nezletilou vnučku, na niž její otec neplatí výživné, a jejíž matka byla propuštěna z výkonu trestu) se nezabýval, neboť je shledal opožděně uplatněnými v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř.
B. Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v § 238a odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jako dovolací důvod namítli nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítali, že nárok žalobkyně měl být shledán rozporným s dobrými mravy, neboť výkonem práva žalobkyně by došlo k závažnému ohrožení privilegovanějšího právem chráněného zájmu, zejm. výchovy a výživy vnučky žalované N. R., na niž otec neplatí výživné. Úhrada žalované částky by pro žalované znamenala zásadní existenční problém, neboť by museli prodat své obydlí. Podle žalovaných nevzal odvolací soud náležitě v úvahu, že žalovaní přijali žalovanou částku v dobré víře, že platby jsou určeny pro přítele jejich dcery, že se na vzniku bezdůvodného obohacení nepodíleli a fakticky jim žádné nevzniklo, že žalobkyni byl nárok na náhradu škody přiznán v trestním řízení a že při řádném fungování vnitřního kontrolního systému žalobkyně by tak velká škoda nemohla vzniknout.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že žalovaným muselo být zřejmé, že jim předmětná částka nenáleží. Z provedených důkazů neplyne žádná indicie, z níž by bylo možno dovodit, že předmětná částka byla určena pro tehdejšího přítele dcery žalovaných Š. R.

C. Přípustnost

Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř.
Protože zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím nemá na posouzení přípustnosti dovolání vliv, může být přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. [ ] Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba [ ] učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009).
Předně považuje dovolací soud za potřebné uvést, že tvrzení žalovaných, podle kterého byli v dobré víře v poctivost zdrojů, z nichž žalované částky pocházely, bylo vyvráceno již v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud v napadeném rozsudku ztotožnil. Jedná se přitom o skutkový závěr, k němuž se při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 i. f. o. s. ř.). Uvedené platí rovněž pro tvrzení, že žalovaní se na vzniku bezdůvodného obohacení nijak nepodíleli, neboť žalobkyně se domáhala vrácení jen těch neoprávněných plateb, s nimiž žalovaní osobně disponovali. Uvedené námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že policejní orgán odložil trestní oznámení žalobkyně na žalované, protože podezření z trestného činu podílnictví se neprokázalo. Uvedeným rozhodnutím totiž soud v občanském soudním řízení vázán není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011).
Rovněž skutečnost, že předmětný nárok byl žalobkyni již přiznán v trestním řízení proti dceři žalovaných, rozpor uplatnění žalovaného nároku s dobrými mravy založit nemůže (srov. předchozí rozsudek dovolacího soudu v projednávané věci sp. zn. 28 Cdo 2495/2011). Argumentaci pozdním odhalením trestné činnosti dcery žalovaných, z níž žalovaná částka pocházela, považuje dovolací soud za absurdní za situace, kdy žalovaní (z nichž žalovaná má právnické vzdělání) po dobu několika let trpěli užívání jejich bankovního účtu k zasílání částek pochybného původu.
Dovolatelům lze přisvědčit jedině v tom, že tvrzení o jejich sociální situaci, uplatněná až po doručení předchozího rozsudku dovolacího soudu v projednávané věci, mají z části charakter nových skutečností ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu však z tvrzení dovolatelů a dokumentů o jejich majetkové situaci (vlastní mj. poměrně rozsáhlý nemovitý majetek), z nichž vycházel odvolací soud při rozhodování o osvobození dovolatelů od soudního poplatku, neplyne, že by úhrada žalované částky vystavila jejich vnučku nebezpečí nouze.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve věci zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu