28 Cdo 3545/2006
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy:




28 Cdo 3545/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. J., b) M. Z., c) H. K., a d) J. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o zaplacení 263.880,- Kč, vedené u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp.zn. 13 C 90/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.7.2006, čj. 13 Co 141/2006-190, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobci jako osoby oprávněné podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., , (dále jen zákon č. 243/1992 Sb.), se původně domáhali určení, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za nemovitosti, které byly odebrány jejich právním předchůdcům, nebylo je však možno vydat oprávněným osobám proto, že byly ve vlastnictví fyzických osob. Podáním došlým soudu 4.5.2004 změnili návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit každému z nich 65.970,- Kč poskytnutím cenných papírů. Změnu žaloby připustil soud svým usnesením ze dne 12.4.2005 a rozsudkem ze dne 24.11.2005, čj. 13 C 90/2003-70, žalobě vyhověl. Konstatoval, že Pozemkový úřad ve V. rozhodl o návrhu na vydání předmětných nemovitostí, tj. stavební parcely č. 47, se zemědělskou usedlostí čp. 25, stodolou, a stavební plochou č. 48 v katastrálním území L. rozhodnutím ze dne 26.9.1994, a to tak, že M. J. (otec žalobců), a A. J., jako synové původních vlastníků A. a M. J., nejsou vlastníky těchto nemovitostí proto, že uvedené nemovitosti náležejí fyzickým osobám. Toto rozhodnutí nenabylo právní moci proto, že A. J. zemřel, a nové rozhodnutí bylo vydáno za účasti právních nástupců A. J. dne 25.2.1997, přičemž nabylo právní moci 4.4.1997. Soud prvního stupně shledal, že jsou naplněny podmínky stanovené zákonem č. 243/1992 Sb. pro oprávněnou osobu a povinnou osobou pro poskytnutí náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, je stát, který je přidělil do vlastnictví fyzických osob. Oprávněná osoba, otec žalobců, pak nárok uplatnil do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, podle něhož nelze nemovitosti vydat, a nárok proto považoval za včas uplatněný.

Žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně s úspěchem odvolal, protože Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.7.2006, čj. 13 Co 141/2006-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že nárok žalobců zanikl před podáním žaloby u soudu. Vyšel z toho, že jde o nárok založený zákonem č. 243/1992 Sb., který pokud jde o postup při uplatnění nároku na náhradu za nemovitosti, jež nelze vydat, odkazuje na zvláštní předpis, jímž je zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Ten ve svém ustanovení § 16 odst. 3 stanoví, že lhůta k uplatnění nároku na náhradu končí 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, že nemovitosti nelze vydat, ovšem jen v případě, že právo na náhradu závisí na tomto rozhodnutí. Tak tomu však v dané věci není, protože podle judikatury mohly oprávněné osoby v tomto případě nárok uplatnit bez ohledu na rozhodnutí pozemkového úřadu před uplynutím objektivní promlčecí lhůty, která končila podle § 13 odst. 3 zákona o půdě dnem 24.6.1996. V této lhůtě své právo u soudu žalobci neuplatnili, učinili tak až podáním došlým soudu dne 4.5.2004, takže jejich právo zaniklo v důsledku prekluze.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jež odůvodnili nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění nároku nezáviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu a poukazují na zvláštní charakter restitučních nároků, na něž nelze bez dalšího vztahovat obecné občanskoprávní předpisy. Rovněž není správný právní názor, že uplatněním nároku se rozumí jeho uplatnění u soudu. V projednávaném případě byl nárok uplatněn úkonem adresovaným a doručeným žalovanému, a z hlediska prekluze práva není rozhodné, kdy byl nárok uplatněn u soudu. Mohlo by se jednat pouze o jeho promlčení, to však žalovaný nenamítal. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání je přípustné, protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolateli uváděné argumenty jsou zčásti správné, přesto však nelze dovolání vyhovět.

Odvolací soud posoudil nárok žalobců správně podle zákona č. 243/1992 Sb.

a na něj navazujícího zákona o půdě. Dovolací soud sdílí jeho právní závěr, že nárok na náhradu za nevydané nemovitosti, založený v § 6 zákona č. 243/1992 Sb., odkazuje na zákon o půdě, podle něhož se pak náhrada poskytuje, a kterým je stanoven postup při uplatňování této náhrady. Pokud tedy zákon o půdě stanoví lhůty, v nichž je třeba tento nárok uplatnit, řídí se jejich posuzování podle tohoto zákona. K argumentům dovolatelů, poukazujícím za zvláštní charakter restitučního řízení, dovolací soud uvádí, že zvláštní charakter restitučních vztahů je upraven právě restitučními zákony, které upravují mj. postup při uplatňování restitučních nároků a z nichž je proto třeba plně vycházet.

Pro rozhodnutí dané věci, tj. trvání práva na náhradu za nemovitosti, které nebylo možno vydat, je proto třeba vycházet z následujících ustanovení zákona o půdě:

§ 5, podle něhož povinnými osobami k vydání nemovitostí jsou stát nebo právnická osoba, nikoli tedy fyzická osoba.

§ 16 odst. 2, podle něhož náhrady za budovy a jiné stavby poskytuje právnická osoba, která je převedla na osobu, která nemovitosti podle zákona o půdě nevydává, nebo její právní nástupce.

§ 18a, platného od 1.7.1993, na něž odkazuje i novela zákona č. 243/1992 Sb., provedená zákonem č. 212/2000 Sb., podle něhož náhrady oprávněným osobám poskytuje pozemkový fond v případech, kdy povinnou osobou je mj. stát, obec nebo okresní úřad.

§ 13 odst.3, podle něhož oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitosti a požádat o poskytnutí náhrad za stavby, které nelze vydat, do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do 24.6.1996 s tím, že neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají.

§ 16 odst. 3, podle něhož oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v § 13, a závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.

Tato ustanovení tedy určují, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrady, jakož i základní lhůtu pro uplatnění nároku. Rozhodující proto je, kdy se oprávněné osoby dozvěděly, že nemovitosti, za něž požadují náhradu, jsou ve vlastnictví fyzických osob, a kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za ně. Není pravidlem, že lhůta k uplatnění nároku se automaticky posunuje o šest měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu, že nemovitosti nelze vydat. Závislost na výsledku správního řízení před pozemkovým úřadem vyplývala v komplikovaných případech ze zjišťování, kdo je povinnou osobou, případně zda nemovitosti jsou ve vlastnictví osob fyzických.

Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci

o takový případ nešlo. Původní oprávněná osoba, otec žalobců, byl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, jehož rozhodnutí z 2.9.1994 o tom, že předmětné nemovitosti mu nelze vydat proto, že jsou ve vlastnictví fyzických osob, jimž je přidělil do vlastnictví stát, mu bylo doručeno, a nejpozději tehdy mu muselo být známo, že je nelze vydat. Není rozhodující, že toto rozhodnutí nenabylo právní moci v důsledku úmrtí druhé oprávněné osoby, a pozemkový úřad rozhodoval z uvedeného procesního důvodu znovu, když v průběhu správního řízení nebylo vlastnictví fyzických osob zpochybňováno.

Dovolatelé mají pravdu v tom, že propadná lhůta k uplatnění nároku na náhradu podle § 16 odst. 3 zákona o půdě se neváže na jeho uplatnění u soudu, ale u povinné osoby zákon ji váže na výzvu povinné osobě k vydání náhrady. Podle původního znění § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 243/1992 Sb. poskytovalo finanční náhrady ministerstvo zemědělství, u něhož však podle obsahu spisu nárok na náhradu uplatněn nebyl. Podle

§ 18a zákona o půdě poskytoval náhrady za stát od 1.7.1993 pozemkový fond. Ze spisu vyplývá, že nárok na náhradu byl uplatněn u P. f. ČR až dne 12.5.1997, tedy po uplynutí propadné lhůty 24.6.1996, stanovené v § 13 odst. 3 zákona o půdě.

Z uvedeného vyplývá, že bez ohledu na to, kdy byl nárok uplatněn u soudu, došlo k jeho zániku dnem 24.6.1996, a závěr odvolacího soudu, že žalobě nelze vyhovět v důsledku prekluze práva, je správný.

Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle

§ 243b odst. 2 věta před středníkem dovolání zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému, který měl v něm úspěch, prokazatelné náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,

§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu