28 Cdo 3543/2009
Datum rozhodnutí: 03.06.2010
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. d) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3543/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. S. , b) L. Š. , c) A. F. , zastoupených Mgr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, a d) Ing. A. Č. , zastoupeného JUDr. et PhDr. Jaroslavem Padrnosem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Banskobystrická 68, za účasti 1) Pozemkového fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Českého zahrádkářského svazu, základní organizace Labské kouty , Pardubice a za účasti vedlejší účastnice J. T., zastoupené Tomášem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 39/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 30.4.2009, č.j. 22 Co 371/2008-354, takto:

I. Dovolání žalobců do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 30.4.2009, č.j. 22 Co 371/2008-354, se zamítá.

II. Dovolání žalobců do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 30.4.2009, č.j. 22 Co 371/2008-354, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.4.2009, č.j. 22 Co 371/2008-354, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Současně ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. Podle odvolacího soudu žalobci jsou ve věci věcně legitimováni k podání žaloby, žaloba byla podána včas i okruh účastníků řízení je správný. Vzal za prokázané, že žalobci jsou oprávněnými osobami k vydání nemovitostí podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ) a ve věci byla naplněna skutková podstata restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, obsaženém v rozsudku ze dne 12.12.2006, sp.zn. 28 Cdo 1035/2006, který uložil soudům nižších stupňů zjistit u jednotlivých původních pozemků, zda na nich byly zřízeny chaty před odnětím pozemků původním vlastníkům nebo až poté, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě pak vztáhnout jen na ty pozemky, na nichž byly chaty zřízeny až v době, kdy pozemek byl již v důsledku výroku trestního soudu ve vlastnictví státu.

Podle dovolacího soudu ve výše uvedeném rozhodnutí právní otázkou, kterou shledal významnou, byl výklad části ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, která zní: Pozemky nebo jejich část nelze vydat v případě, že ... se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976 . Vyslovil, že nejasnost při výkladu tohoto ustanovení spočívá v tom, zda tato výjimka z povinnosti vydat pozemek oprávněné osobě platí absolutně, na neomezenou dobu před datem 1.10.1976 nebo zda s ohledem na úpravu právních vztahů, sledovanou zákonem o půdě, se týká jen doby po odnětí pozemku dotčeného výstavbou chatové osady poté, co přešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. Dovolací soud vychází ze smyslu a rozsahu úpravy, sledovaných zákonem o půdě, který v restituční části spočívá na odstranění křivd nastalých přechodem nemovitostí na stát nebo právnickou osobu z důvodů, uvedených v § 6 odst. 1 tohoto zákona, a v zásadě si neklade za cíl řešit právní vztahy založené před touto skutečností. Nelze jej proto extenzivně vykládat proti zájmu oprávněných osob a v zájmu skupiny uživatelů (zahrádkářů a chatařů), jež oproti jiným osobám dotčeným restitučními předpisy požívá už tak určité exkluzivní ochrany. Namístě není ani formální doslovný výklad, opírající se o odlišné znění použité zákonodárcem v případě pozemků zastavěných a pozemků, na nichž se nachází hřbitov.

Dovolací soud ve shora citovaném rozhodnutí též vyslovil, že původní znění zákona o půdě neobsahovalo v § 11 odst. 1 písm. d) úvodní větu, že jde o případy, kdy pozemek doznal změny po přechodu na stát nebo na právnickou osobu, proto, že tato výjimka z povinnosti vydat pozemek byla původně vázána pouze na chatové osady, na pozemcích státu nebo právnických osob, zřizované až po roce 1976, a to na základě územního plánu. Rozšíření výjimky na chatové osady, zřízené před tímto datem, bylo do zákona vloženo v poslanecké sněmovně novelou č. 183/1993 Sb. bez bližšího odůvodnění, když tento záměr nebyl obsahem vládního návrhu novely zákona. Z její formulace, odlišné od formulace zvolené v § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, nelze proto vyvozovat úmysl zákonodárce řešit tuto problematiku odlišně od ustanovení obdobných, která za překážku vydání pozemku oprávněné osobě považují až právní skutečnosti, které nastaly po přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu. Na podporu této úvahy dále uvedl, že pokud by k přechodu pozemku v dané věci na stát nedošlo, řídily by se právní vztahy mezi vlastníky a dosavadními uživateli chat v chatových osadách ustanovením § 22 odst. 3 zákona o půdě.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nevyložil správně právní názor dovolacího soudu, neboť o vydání a nevydání pozemků rozhodoval ve vztahu k nově vytvořeným parcelám a nikoliv k jednotlivým původním pozemkům. Konstatoval, že v dané věci bylo třeba posoudit otázku, zda po odnětí původních pozemků původním vlastníkům a po přechodu těchto pozemků na stát byly na jednotlivých původních pozemcích po odnětí těchto pozemků postaveny nové chaty, které následně byly využívány pro individuální rekreaci a které byly součástí chatové osady Labské kouty zřízené před 1.10.1976. Zaujal názor, že v projednávaném případě věci byly naplněny předpoklady ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť na sporných pozemcích se nachází chatová osada, která byla zřízena před 1.10.1976 a tato chatová osada je tvořena z podstatné části chatami, které byly vystavěny po odnětí pozemků státem a to tak, že na každé z původních parcel, které byly původním vlastníkům odňaty, byly vystavěny nové stavby po přechodu pozemku na stát. Dospěl k závěru, že pozemky, jejichž vydání se žalobci domáhají, nelze vydat, neboť tomu brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že postupoval formalisticky, když nebral v potaz, zda na tom kterém pozemku v době odnětí již jiná stavba stála či nikoli. Podle dovolatelů takový výklad popírá smysl právního názoru Nejvyššího soudu. V dovolání odkazovali na předchozí podání ve věci, v nichž vylíčili skutkové souvislosti dané věci. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (výroku I.), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud v dané věci neshledal přípustnost dovolání (ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu) vyplývající z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v této věci nejde.

Dovolací soud je vázán dovolacími důvody, jak je vymezili dovolatelé. Tyto představují pouhou polemiku s právními závěry soudů obou stupňů a jejich porovnání se závazným právním názorem dovolacího soudu, jak byl zaujat v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 12.12.2006, sp.zn. 28 Cdo 1035/2006. Pro úplnost dovolací soud dodává, že přezkoumání otázek skutkových je v poměrech dovolacího řízení vyloučeno, ježto dovolací soud není oprávněn k posuzování takových námitek. Žalobcům se tedy prostřednictvím jimi uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo.

Dovolací soud proto dovolání žalobců do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.

Existence předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil ke konkrétní právní otázce svůj právní názor, pak současně má za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší již otázku zásadního právního významu, když tato otázka byla již dovolacím soudem v téže věci jednou závazně vyřešena. Dovolání do potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací soud dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobců do třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a ostatním účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu