28 Cdo 3537/2015
Datum rozhodnutí: 02.11.2016
Dotčené předpisy: § 2a předpisu č. 172/1991Sb.



28 Cdo 3537/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: statutární město České Budějovice , IČO: 002 44 732, zastoupené JUDr. Janou Šárovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Revoluční 818/22, proti žalované: Česká republika Generální ředitelství cel se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 100/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2015, č. j. 19 Co 2311/2013-180, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2013, č. j. 17 C 100/2013-102, tak, že se určuje, že pozemek parc. č. 264/11, zastavěná plocha, společný dvůr o výměře 647 m 2 v obci Č. B., kat. území Č. B., vzniklý oddělením z původního pozemku parce. č. 264/3, zastavěná plocha, společný dvůr o výměře 808 m 2 v kat. území Č. B., a to /označeným/ geometrickým plánem, jenž je součástí rozsudku, je ve vlastnictví žalobce .

Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva, dospěl odvolací soud v rovině věcného posouzení k závěru, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví žalobce coby tzv. další přídělový majetek obce, podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 172/1991 Sb. ), a to ke dni účinnosti novely tohoto zákona provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. k 1. červenci 2000, kdy byl předmětný pozemek ve vlastnictví České republiky. I s ohledem na předchozí kasační zásah Nejvyššího soudu v dané věci, zrušující rozsudek ze dne 9. 10. 2014, č. j. 28 Cdo 1020/2014-142, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo nemohla žalovaná zpětně nabýt vydržením, přičemž žaloba byla podána i před uplynutím prekluzívní lhůty stanovené § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, spatřujíc jeho přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena, případně že je tato otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně; jako dovolací důvod žalovaná ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), v právních otázkách dále vymezených dovoláním, vztahujícím se vesměs k předpokladům přechodu vlastnického práva z majetku státu do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č 114/2000 Sb.

Se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v dovolacím řízení v souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů uplatní zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v § 238a o. s. ř. a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť v označených právních otázkách, na jejichž vyřešení závisí, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.

Předně, rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závěry, jež Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1020/2014, v němž byť spíše toliko okrajově zmínil i problematiku nabytí vlastnictví k přídělovému majetku obce, byl-li tento majetek k 24. květnu 1991 ve vlastnictví čsl. federace. V souladu s ustálenou judikaturou je i posouzení, že rozhodnutí vydané dne 6. 12. 1949 Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, o přidělení předmětného majetku obci České Budějovice podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., je rozhodnutím přídělovým (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, uveřejněný tamtéž, sv. 65, č. 97; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010; ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015). I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně vyřídit zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, rozsudek ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 997/2006, nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4827/2009 ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1635/2010).

Při výkladu ustanovení § 2a, ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází pak rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. červenec 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení § 2a odst. 1 ( Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti ., pokud jsou ve vlastnictví České republiky ) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013; z rozhodovací praxe Ústavního soud pak např. usnesení ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1275/12, nebo usnesení ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 894/13, jímž byly odmítnuty ústavní stížnosti směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se také připomíná, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek (kdy i samotná otázka časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb. je poměrně komplikovaná a samotný text novely zákona v tomto směru zcela jednoznačný není). V případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, volí rozhodovací praxe byť spíše jako výjimku z obecného pravidla i tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takto charakterizovaný majetek bývalé federace zpravidla nevztahuje, zejména pak jde-li o majetek, jenž stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2216/2009, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, jež byly vydány ve sporu hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis; nebo rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2627/2014, či usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015, jež se zabývají danou otázku ve vztahu k majetku, který stát nadále potřebuje k plnění úkolů na úseku obrany). Kvalitativně srovnatelné okolnosti, jež by mohly být důvodem pro aplikaci těchto závěrů, tedy že by předmětný pozemek, o nějž v řízení jde, byl státem (jeho příslušnou organizační složkou) užíván ke specifickým účelům a že by jej stát nadále nezbytně nutně potřeboval k plnění svých funkcí, žalovaná netvrdí, přičemž z rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne i ten závěr, že sporný pozemek není pozemkem zastavěným (kdy řešení této posledně zmíněné otázky, jež mělo by zahrnovat i posouzení, zda je pozemek začleněn ve funkčním celku s jinou stavbou, žalovaná nezpochybňuje a předmětem dovolacího přezkumu nečiní). Již proto není rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s judikaturou výše citovanou a nejde ani otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně (jsou-li judikaturou dána i kritéria, za nichž majetek bývalé federace do vlastnictví obcí výjimečně podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nepřechází).

Protože dovolání jak plyne z výše uvedeného přípustné není, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu