28 Cdo 3527/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3527/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. A. L., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001 (žalobce J. A. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. M. Š., a 2. H. Š., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 4. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 9. 3. 2005, čj. 37 C 41/2001-52. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce J. L. je vlastníkem domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. (obec B.) u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště B. m.. Byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. (obec B.) u Katastrálního úřadu pro J. k. pracoviště B. m. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 13.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta určovací žaloba žalobce a naopak bylo dalším výrokem určeno, že žalovaní jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. u Katastrálního úřadu pro J. k. pracoviště B. m. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo uloženo žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo uloženo žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (jakož i řízení předcházející jeho vydání), znovu provedl dokazování dopisem žalovaného M. Š. (založeným na č.l. 23 a 24 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001), jakož i lékařskou zprávou lékařsky MUDr. V. S. z 9. 9. 2002 (o zdravotním stavu žalovaného M. Š. po stránce psychické) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.


Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů a domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25. 2. 1948; k nápravě křivd tohoto druhu tu může docházet jen ve věcném a časovém rámci předpisů (restitučních nebo rehabilitačních), které byly za tímto účelem přijaty. Žalobce tu tedy měl jen možnost domáhat se nároku na vydání nemovitostí, uváděných v jeho žalobě. Šlo totiž o nemovitosti, které patřily žalobcově matce F. L., jež zemřela 21. 9. 1959, a dědictví po ní bylo v řízení od dědictví (vedeném u bývalého Státního notářství v B. pod sp. zn. 3 D 3732/59) odevzdáno čs. státu, když žalobce byl v té době (od roku 1948) v cizině, aniž mu byla doručena rozhodnutí vydaná v tomto řízení o dědictví (a k nápravě došlo až v roce 1995, kdy v pokračujícím dědickém řízení bylo nabytí dědictví po matce žalobci potvrzeno).


Odvolací soud se dále zabýval tím, zda na straně žalobce byl dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, protože jestliže někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci (včetně věcí nemovitých), nemůže uplatňoval své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění . Odvolací soud dále dovozoval, že určovací žaloba v případech, kdy od skutečností, které jsou v ní napadány, uplynulo více jak 50 let, již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšně využité a je tedy zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů . Pokud ovšem šlo o duplicitní zápis v katastru nemovitostí, nelze než konstatovat, že tu naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze strany žalobce lze dovodit .


Pokud odvolatel ve svém odvolání poukazoval v odvolacím řízení na to, že kupní cena, za kterou žalovaní v roce 1964 nemovitosti koupili, byla nepřiměřeně nízká a byla sjednána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, byla by tato skutečnost, podle názoru odvolacího soudu, relevantní tehdy, pokud by žalobce uplatňoval svůj nárok ve stanovené lhůtě a způsobem vyplývajícím ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, což se v daném případě nestalo.


Odvolací soud byl toho názoru, že žalovaní koupili nemovitosti, patřící státu, jen od operativního správce nemovitostí; tato skutečnost však žalovaným nemusela být známa. Pro žalované byla kupní smlouva z 22. 10. 1964 titulem pro jejich dobrou víru . Výsledky dokazování, provedeného v tomto řízení bylo prokázáno, podle názoru odvolacího soudu, že tu šlo o způsobilý předmět vydržení a že tu byly splněny podmínky vydržení po nepřetržité držbě nemovitostí po dobu 10 let (ve smyslu ustanovení § 130, § 134 odst. 2, § 865 odst. 3 a § 507a občanského zákoníku, ve znění zákona č. 131/1982 Sb.). Žalobce se, podle názoru odvolacího soudu, o dědictví po zemřelé matce fakticky nezajímal až do roku 1995; i při projednání dodatečně najevo vyšlo dědictví po roce 1995 tu bylo třeba mít na zřeteli, že nápravu křivdy v takovém případě odstraňoval především zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudního rehabilitacích, tedy předpis restituční povahy.


Proto odvolací soud ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu žalobce zamítl a naopak určil vlastnictví žalovaných k nemovitostem, o něž šlo v tomto řízení. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím ustanovení § 142 odst. 1 i § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 5. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 16. 7. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Dovolatel především uváděl k argumentaci odvolacího soudu o nepřípustnosti žaloby na určení vlastnictví v situaci, kdy je obcházen smysl a účel restitučního zákona, že on sám nikdy nesplňoval základní podmínku nároku podle restitučních předpisů, tj. že by byl státním občanem České republiky. Žalobce v této právní věci nikdy netvrdil, že je občanem ČR, nepředkládal k tomu žádné důkazy a soud o této otázce také žádné důkazy neprováděl. Pro nesplnění tohoto základního předpokladu podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou pak právně irelevantní i další odvolacím soudem uváděné závěry o otázce kupní ceny v kupní smlouvě z 22. 10. 1964 v porovnání s tehdy platnými právními předpisy a o schválení či neschválení uzavření uvedené smlouvy nadřízeným orgánem ve smyslu tehdy platných předpisů o správě národního majetku.


Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud nesprávně vypořádal a posouzením důkazu (dopisem žalovaného M. Š., založeným na č.l. 23 a 24 soudního spisu sp. zn. 37 C 41/2001 Městského soudu v Brně), jímž tento žalovaný doznal přerušení dobré víry žalovaných o oprávněnosti držby nemovitostí. Tento žalovaný nikdy nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho způsobilost k právním úkonům nikdy nebyla ani omezena; v soudem uváděné lékařské zprávě z 9. 9. 2002 šlo jen o omluvení nepřítomnosti žalovaného M. Š. u soudního jednání s vysvětlením toho, proč není vhodná osobní přítomnost tohoto žalovaného u ústního jednání před Městským soudem v Brně.


Dovolatel je přesvědčen rovněž o nesprávnosti závěru odvolacího soudu o tom, že se o nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, po dlouhou dobu vůbec nezajímal, nestaral se o daňové povinnosti ohledně těchto nemovitostí a nevyužil ani možnosti přijet do České republiky v roce 1968, aby se zajímal o nemovitosti po jeho matce. Dovolatel totiž v roce 1948 uprchl do ciziny, bylo proti němu zavedeno trestní řízení, které bylo jen přerušeno, takže po příjezdu do ČSR v té době by mu hrozilo zatčení a odsouzení.


Dovolatel posléze vytýkal odvolacímu soudu, že při svém rozhodování nepřihlížel k tomu, že žalobce byl v rozhodném období zbaven práva na dědictví po své matce a že pak byly státem získané nemovitosti protiprávně převedeny z národního majetku na žalované za lacinou kupní cenu, jak to v té době prodeje (v roce 1964) často probíhalo, mělo-li být něco poskytnuto za zásluhy o tehdejší společenské poměry.


Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovali, aby toto dovolání bylo zamítnuto. Žalovaní se plně ztotožňují s názorem odvolacího soudu, že tu nelze žalobou o určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučních předpisů, neboť smyslem a účelem těchto předpisů je náprava těmito předpisy jen konkrétně vymezených majetkových a jiných křivd. Podle názoru žalovaných se tu žalobce snaží obejít lhůty pro uplatnění nároku podle restitučních předpisů, neboť se o věc začal zajímat až v roce 1995.


Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolatel především uplatňoval, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).


V této právní věci se odvolací soud zabýval základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisel s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy v právním předpise restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, šlo-li o nárok, na který pamatuje právní předpis restituční povahy.


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS. st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním nebo dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když podle restitučních předpisů je dána speciální úprava ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát měl ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v zápisy v evidenci nemovitostí (katastru nemovitostí).


S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel (na rozdíl od soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval 9. 3. 2005, zatím co odvolací soud až 11. 4. 2006) v podstatě z týchž závěrů (jmenovitě z již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS st. 21/05), řešil již zdůrazněnou základní právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě s výkladem hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i občanského zákoníku, jakož i procesního ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, obsaženým jednak v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003 a zejména s výkladovými právními závěry Ústavního soudu ČR, obsaženými ve stanovisku z 1. 11. 2005, P1.ÚS st. 21/05.


Za těchto okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu z 11. 4. 2006 (sp. zn. 20 Co 406/2005 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, spočíval na nesprávném právním posouzení této právní věci, v níž šlo o určení vlastnictví ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu k nemovitostem, které připadly státu jako dědictví, jehož údajně nenabyl žádný dědic, když nebylo vzato v úvahu dědické právo syna zůstavitelky (zemřelé 21. 9. 1959), který se od roku 1948 zdržoval bez souhlasu čs. úřadů v cizině, takže tu šlo o další případ přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Správně tedy měl odvolací soud v zásadě za to, že na tento případ se vztahovala ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako předpisu speciálního a nápravy majetkové křivdy v takovém případě bylo možné dosáhnout jen podle zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle obecných předpisů (občanského zákoníku či občanského soudního řádu).


Neshledal proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním dovolatele, nesprávným, vyžadujícím jeho zrušení podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení k zamítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nedůvodného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 31. ledna 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu