28 Cdo 3526/2006
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3526/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky J. U., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2005, sp. zn. 38 Co 101/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 137/92 (žalobců:


a/ MUDr. V. P., b/ MUDr. P. Š., c/ P. T., d/ Ing. M. H., e/ Ing. J. Š., f/ Ing. V. P., a g/ Ing. D. P., zastoupených advokátem, proti žalované J. U., zastoupené v řízení před soudy obou stupňů advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 27. 7. 2004, čj. 29 C 137/92-159. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované uzavřít se žalobci dohodu


o vydání domu čp. 518, pozemku parc. č. 132 (o výměře 276 m2) a pozemku parc. č. 133 (o výměře 123 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 756 pro katastrální území S. (obec B. II) u Katastrálního úřadu B. město, a to žalobci MUDr. V. P. (z ideálních 10 čtrnáctin), žalobkyni MUDr. P. Š. (z ideální jedné čtrnáctiny), žalobkyni P. T. (z ideální jedné čtrnáctiny) a žalobci Ing. D. P. (z jedné ideální čtrnáctiny). Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně M. H. a žalobkyně Ing. J. Š. nenabývají ničeho. Žalované J. U. bylo uloženo zaplatit žalobcům 15.930,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2005, sp. zn. 38 Co 101/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn především výrok rozsudku soudu prvního stupně (týkající se prohlášení žalované J. U., že podle dohody


o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je výlučnou vlastnicí domu čp. 518, pozemku parc. č. 132 a pozemku parc. č. 133 v katastrálním území S. ), a to tak, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta vůči žalobcům MUDr. V. P., MUDr. P. Š., P. T., Ing. V. P. a Ing. D. P. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobního návrhu žalobkyň Ing. M. H. a Ing. J. Š., a to tak, že žaloba těchto žalobkyň byla v celém rozsahu zamítnuta. Následujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované J. U. uzavřít se žalobci MUDr. V. P., MUDr. P. Š., P. T., Ing. V. P. a Ing. D. P. dohodu o vydání ideálních dílů nemovitostí uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo ještě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalované je pouze zčásti důvodné.


Odvolací soud byl toho názoru, že v této restituční právní věci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. žalobci MUDr. V. P., jako fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., žalobci MUDr. P. Š., P. T., Ing. V. P. a Ing. D. P., jako děti zemřelé oprávněné osoby. Původními vlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byli MUDr. V. P. a MUDr. J. P., kteří je získali kupní smlouvou dne 7. 3. 1969. Oba tito jmenovaní učinili dne 8. 8. 1974 před bývalým Obvodním národním výborem Brno II prohlášení o neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze 7. 3. 1969, ale podle názoru odvolacího soudu toto prohlášení samo nemohlo podle tehdy platné právní úpravy vyvolat žádné právní účinky. Pokud stát s uvedenými nemovitosti disponoval podle protokolárního prohlášení MUDr. V. P. a MUDr. J. P. z 8. 8. 1974, potom měl odvolací soud za to, že jde o převzetí věci státem bez právního důvodu, takže jsou tu splněny podmínky uvedené v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. .


Pokud jde o žalovanou J. U., byl odvolací soud toho názoru, že je v tomto sporu pasívně legitimovanou, protože nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nabyla se svým manželem M. U. od státu smlouvou z 21. 6. 1976, která byla registrována bývalým Státním notářstvím B. město pod sp. zn. 2 R 423/76. Při převodu těchto nemovitostí na manžele U. nebylo, podle názoru odvolacího soudu, postupováno podle článku 2 směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (uveřejněné v sešitu 5/1964 Věstníku Ministerstva financí) a nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi jejich dosavadním uživatelům. Nebylo také vyhověno žádostem o koupi nemovitostí (MUDr. V. P., MUDr. J. P., P. P., M. T. a V. P.); tento postup byl odůvodněn jen tím, že manželé MUDr. V. P. a MUDr. J. P. sami nebydleli v domě čp. 518 v katastrálním území S., nýbrž bydleli tam jen jejich blízcí příbuzní; nebyla vzata v úvahu ani skutečnost, že původní majitelka domu M. Š., které bylo 81 roků, má na základě smlouvy ze 7. 3. 1969 v domě doživotní právo bydlení. Dovozoval proto odvolací soud, že tu byla porušena již uvedená směrnice č. 10/1964 Ministerstva financí a že tedy manželé U. tu získali nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, v rozporu s právními předpisy, takže žalovanou J. U. je třeba považovat za osobu povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Pokud šlo o pozemky parc. č. 132 a parc. č. 133 v Katastrálním území S., vycházel odvolací soud ze zjištění, že tyto pozemky byly rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru B. 2 z 15. 6. 1976 přiděleny do společného užívání manželům M. a J. U. a dne 21. 7. 1976 byla ohledně těchto pozemků uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků. Odvolací soud tu vycházel z právního názoru, že vydání těchto pozemků nebrání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., protože tyto pozemky má nyní v držení osoba, která právo osobního užívání k nim získala v souvislosti a nabytím vlastnického práva ke stavbě na uvedených pozemcích za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.


Odvolací soud pokládal také za doloženo, že v daném případě původní žalobci MUDr. V. P. a MUDr. J. P. učinili včas výzvu k vydání věcí dne 23. 9. 1991 a když na tuto výzvu nebylo reagováno, byla v zákonem stanovené lhůtě z jejich strany podána žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitostí.


Pokud šlo o žalobce MUDr. P. Š., P. T., V. P. a Ing. D. P., odvolací soud vycházel z toho, že jsou dědici po zemřelé původní žalobkyni MUDr. J. P. (po níž dědictví bylo projednáno u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 D 218/2000), zatím co žalobkyně Ing. M. H. a žalobkyně Ing. J. Š., jako dcery zůstavitelky MUDr. J. P., nenabyly z dědictví po ní ničeho, neboť se svých dědických nároků vzdaly ve prospěch svého otce MUDr. V. P.


Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil jednak k částečně změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve věci samé a jednak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn i tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo rozhodnuto, že žalovaná prohlašuje, že podle dohody


o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí v katastrálním území S. , jak byly tyto nemovitosti uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném I.


O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 16. 1. 2006, a dovolání ze strany dovolatelky bylo podáno dne 16. 3. 2006 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovoláním dovolatelky byl napaden jen výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený III.), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil (v rozsahu odpovídajícím rozsahu dovolání dovolatelky) rozsudek odvolacího soudu z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně po zrušení také rozsudku Městského soudu v Brně z 27. 7. 2004, čj. 29 C 13/92-159. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že tu došlo k vadě řízení spočívající v tom, že odvolací soud přezkoumával prostup rozhodnutí, které sám charakterizoval jako nepřezkoumatelné .


Dovolatelka především vytýkala, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily projednávanou právní věc v rozporu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení se vztahuje, podle názoru dovolatelky, na veškeré pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo osobního užívání, třebaže jsou tyto pozemky v důsledku transformace osobního užívání v právo vlastnické (viz § 872 občanského zákoníku), i v daném případě ve vlastnictví žalované.


Dovolatelka také uváděla, že v tomto případě nadále popírá svou pasívní věcnou legitimaci v tomto sporu. Při převodu nemovitostí ze státu na manžele U. nedošlo k porušení směrnice Ministerstva financí o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům (č. 10/1964 uveřejněné ve věstníku Ministerstva financí 5/1964). Dům čp. 518 v katastrálním území S. byl totiž skutečně přednostně nabídnut ke koupi uživatelce M. Š., jak o tom svědčí vyjádření Obvodního národního výboru Brno II, ze 7. 3. 1997, které je založeno v soudním spise.


Dovolatelka dále uváděla, že v daném případě nebylo správně aplikováno ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., protože dům po původních vlastnicích S. a Z. Š. byl převeden na právní předchůdce žalobců až po jejich opuštění republiky. Proto má dovolatelka za to, že tu trest propadnutí majetku se netýkal domu čp. 518 a pozemků parc. č. 132 a parc. č. 133 v katastrálním území S.; neexistuje tu žádné soudní rozhodnutí, kterým by byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, který před odchodem do ciziny byl převeden na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky; takové řízení tu sice bylo vyvoláno, avšak skončilo zpětvzetím žaloby a zastavením řízení. Dovolatelka měla za to, že tu nešlo ani o převzetí věcí státem bez právního důvodu; právním důvodem k převzetí věcí státem bylo protokolované prohlášení právních předchůdců žalobců


z 8. 8. 1974, kterým se z vlastní vůle a bez nátlaku vzdali vlastnictví k domu ve prospěch státu.


Dovolatelka byla i toho názoru, že v daném případě zaplatila za koupi domové nemovitosti 103.915,- Kč a za zřízení práva osobního užívání pozemků 4.325,- Kč


a v době koupě domu poskytla osobám, které v domě bydlely byt v Brně. Po získání nemovitostí od státu byl dům zhodnocen o dalších 200.000,- Kč. Žalovaná je nyní starobní důchodkyní a nemá jinou možnost bydlení než v nemovitosti o kterou žalobci usilují, a nemá ani finanční prostředky na koupi jiného bytu.


Dovolatelka zastává i názor, že rozhodl-li soud v tomto případě o částečném vyhovění žalobě a o částečném zamítnutí žaloby, potom bylo rozhodnuto soudem


o něčem jiném, než požadovali žalobci. Soud v daném případě nesprávně postupoval


i při posouzení vzájemného návrhu žalované z 2. 11. 1998 (upřesněného ještě podáním z 28. 6. 2004), když totiž nerozhodl o tomto vzájemném návrhu současně s meritorním rozhodnutím o věci samé a nesprávně přikročil k vyloučení tohoto vzájemného návrhu k samostatnému projednání, přičemž k žádnému projednání tohoto vzájemného návrhu


a k rozhodnutí o něm nedošlo.


Ve vyjádření žalobců k dovolání žalované bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobců rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním žalované, není rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z judikatury Nejvyššího soudu i z nálezů


a stanovisek Ústavního soudu ČR a soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích z 27. 7. 2004, (čj. 29 C 137/92-159 Městského soudu v Brně) a z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) dostatečně rozvedly a doložily důvody, pro které je tu ukládána povinnost vydat dům i oba pozemky (jak již o této povinnosti bylo rozhodnuto dřívějšími rozhodnutími Městského soudu v Brně ze 17. 5. 1994, sp. zn.


29 C 137/92, z 11. 11. 1998, sp. zn. 29 C 137/92 a z 10. 11. 2000, sp. zn. 29 C 137/92, i rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 5. 1996, sp. zn. 21 Co 447/94).


Přípustnost dovolání dovolatelky proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) v daném případě bylo třeba posoudit (pokud šlo o potvrzující výrok ve věci samé, který byl napaden dovoláním dovolatelky) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešilo-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 29 C 137/92 Městského soudu v Brně), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Bylo třeba mít na zřeteli i to, že v této právní věci (sp. zn. 29 C 137/92 Městského soudu v Brně) rozhodoval již v dovolacím řízení Nejvyšší soud, a to rozsudkem z 22. 7. 1997, 2 Cdon 1229/96.


V tomto rozsudku se dovolací soud zabýval především tím, zda a v jakém rozsahu odvolací soud ve svém předchozím rozsudku z 9. 5. 1994 (sp. zn. 21 Co 447/94 Krajského soudu v Brně) změnil a v jakém rozsahu potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, vydaný dne 17. 5. 1994 (čj. 29 C 137/92-25 Městského soudu v Brně); dovolací soud tu byl toho názoru, že v daném případě shodně soudy obou stupňů posoudily základní právní otázky tohoto sporu, tedy to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná J. U. je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že se na projednávanou právní věc vztahuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona


č. 87/1991 Sb. a že žalobci řádně a včas vyzvali povinnou osobu k vydání věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. . Byl proto dovolací soud toho názoru, že v tomto směru neměl tedy rozsudek odvolacího soudu povahu rozsudku měnícího výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to ani z hlediska zjištění skutkového stavu, pokládaného odvolacím soudem za správné zjištění skutkového stavu, ani z hlediska jeho právního posouzení .


V uvedeném rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997 (28 Cdon 1229/96 Nejvyššího soudu) bylo dále uvedeno, že jen v dílčím rozsahu (zda správně či nesprávně byly zahrnuty do žalobního návrhu pozemky ) tu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a v tomto rozsahu bylo možné, aby se dovolací soud zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci .


V uvedeném rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997 byl také zaujat právní závěr, že je soudu v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. dána možnost posoudit, zda ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku je v navrženém znění dohody případně taková její část, kterou lze oddělit od jejího obsahu jako celku, a je-li tu možnost tohoto oddělení, pak tedy dále


i posoudit, zda případně některá oddělitelná část dohody je či není platná,


a s přihlédnutím k tomu pak rozhodnout, zda se žalovanému účastníku řízení ukládá uzavřít dohodu jen bez této oddělitelné části obsahu dohody, anebo v případě neoddělitelnosti části dohody, uvážit, zda tu vůbec je možné uložit povinnost k uzavření dohody .


Rovněž bylo v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 7. 1997 vytknuto odvolacímu soudu, že bez náležitého objasnění se spokojil jen závěrem, že lze pochybovat o tom, zda vůbec byla platně uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku; v souvislost s tím bylo pro další průběh řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu uloženo bezpečné zjištění okolnosti, zda žalovaná J. U. získala platně pozemky parc. č. 132 a parc. č. 133 ve S. do osobního užívání a zda tu tedy došlo v její prospěch pak i ke změně tohoto práva na právo vlastnické podle ustanovení § 872 občanského zákoníku .


V rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997 bylo posléze poukazováno na možnost účastníků řízení žalobců reagovat případně na skutečnosti v řízení nově zjištěné buď setrváním na navrženém znění dohody anebo uplatnit změnu žalobního návrhu.


Závěry obsaženými v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 7. 1997


(2 Cdon 1229/96 Nejvyššího soudu) byly soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vázány ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu. Také dovolací soud v tomto dalším dovolacím řízení vycházel ze závěrů z dřívějšího rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997. Jestliže v tomto předchozím rozsudku dovolacího soudu bylo už konstatováno, že shodně soudy obou stupňů posoudily základní právní otázky sporu, tedy to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná J. U. je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, že na projednávanou právní věc se vztahuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobci řádně a včas vyzvali povinnou osobu k vydání věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , potom k jinému posouzení týchž okolností mohla vést jen odlišná skutková zjištění, jež by vyšla najevo v dalším průběhu řízení. Taková skutečnost však nevyplývá z obsahu soudního spisu a nové doložení údaje o shora uváděných okolnostech nebyly tvrzeny a dokládány ani v dovolání dovolatelky. Nebyl tu tedy na místě závěr, že by se odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) zabýval řešením právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a že by aplikace a výklad ustanovení § 3 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (jenž se v dalším průběhu řízení neopíral již o nějaká nová zjištění) byly odvolacím soudem uskutečněny v rozporu s těmito hmotně právními ustanoveními.


Pokud pak šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. odvolacím soudem v daném případě, došlo v dalším průběhu řízení k doložení skutečnosti (ze spisu Magistrátu města B. sp. zn. Rp 1024/73), že pozemky parc. č. 132 a parc. č. 133 v katastrálním území S. byly přiděleny do společného osobního užívání manželům U. rozhodnutím Obvodního národního výboru B. II.


a dne 21. 7. 1976 byla mezi manžely U. a Obvodním národním výborem B. II uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání k těmto pozemkům.


K výkladu ustanovení § 8 odst. 4 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 31. 3. 1999, P1.ÚS 15/98 (uveřejněném pod č. 48 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) uvedeno: Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch osob, které k věci nabyly právo osobního užívání. Pozemek k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a to za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Za protiprávní zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojícím a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze chápat jako absolutní překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však v konkrétním případě nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek § 4 odst. 2 tohoto zákona .


I v této právní věci je na místě vycházet z uvedených právní závěrů Ústavního soudu ČR, vyhlášených ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Dovolací soud tu zároveň musí konstatovat, že z nich vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatelky. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s těmito hmotněprávními ustanoveními a tedy v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).


Za těchto uvedených okolností musel dovolací soud konstatovat, že v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, nebyla řešena (jak již bylo uvedeno) právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ale ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některá právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Nebyly tedy u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu.


Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5


a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 244 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci, ale i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě jen to, co bylo žalobci uplatněno a vyjádřeno již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu