28 Cdo 3511/2012
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 5 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb., předpisu č. 58/1969Sb.




28 Cdo 3511/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: JUDr. K. L. , adresa pro doručování: U Kříže 624/7, Praha 5 Jinonice, proti žalované: Česká republika Ministerstvo financí , se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, o 4.651.344,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 285/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 39 Co 94/2012-130, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 12. 2011, č. j. 30 C 285/2009-102, kterým byla žaloba o uložení povinnosti zaplatit 4.651.344,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení výše uvedené částky. Žalobce měl proti Knižnímu velkoobchodu, státnímu podniku, restituční nárok ve výši žalované částky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). V rámci privatizace státního podniku došlo k vyjmutí jeho části, aniž v rámci privatizace došlo k vypořádání nároků žalobce. Nárok žalobce nebyl uspokojen ani v rámci konkurzu prohlášeného na majetek Knižního velkoobchodu, s. p.; konkurz byl dne 15. 9. 2009 zrušen pro nedostatek majetku, přičemž pohledávka žalobce uspokojena nebyla. Podle žalobce tak došlo v rámci privatizace státního podniku k nesprávnému úřednímu postupu, protože privatizační projekt, schválený Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, neobsahoval vypořádání jeho restitučního nároku a stát tak má povinnost zaplatit mu v důsledku toho vzniklou škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V dalších podrobnostech ohledně skutkového a právního stavu věci odkazuje dovolací soud na podrobný popis v odůvodněních rozsudků soudů nižších instancí.

Soud prvního stupně žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že stát není věcně legitimován, opírá-li žalobce svůj nárok o povinnost státu nahradit mu škodu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Dále uvedl, že stát ani nebyl povinen vypořádat žalobcův nárok v privatizačním projektu, neboť takovou povinnost § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ukládal pouze ve vztahu k majetkovým křivdám podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Skutečnost, že nemovitosti žalobci vydané byly chybně uvedeny na formuláři 3 (A), neměla na postup státu při privatizaci státního podniku vliv, neboť nemovitosti nebyly privatizovány, tedy nebyly převedeny na Fond národního majetku ČR. Proto takové pochybení nemohlo žalobci způsobit tvrzenou škodu.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že souhlasí se soudem prvního stupně, že nelze dovozovat porušení povinností ani podle jiných předpisů. Povinnost zaplatit předmětnou částku byla uložena Knižnímu velkoobchodu, s. p. z titulu náhrady za odstraněné budovy a porosty podle zákona o půdě. Žalovaná by byla povinna žalobci tvrzenou škodu nahradit pouze v případě, kdy by její vznik byl následkem porušení povinností z její strany; musela by se tedy dopustit nezákonného jednání, kterým by zavinila nevymahatelnost nároku přiznaného žalobci. Prodej části podniku v rámci privatizace při uplatnění práva na finanční náhradu (pohledávky) nebyl zákonem zakázán ten se týkal jen věcí (§ 5 odst. 3 zákona o půdě). Soud v tomto ohledu odkázal též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 380/97, podle něhož ze samotného rozhodování o tom, zda a komu bude v rámci privatizace majetek převeden, pro stát žádná odpovědnost neplyne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Žalobce v dovolání uvedl, že nezpochybňuje rozhodování o tom, zda a komu má být majetek převeden v rámci privatizace a že z takového úkonu neplyne žádná odpovědnost. Uvedl, že chybné vyplnění formulářů vedlo ke vzniku škody. Jako otázku zásadního právního významu uvedl, že dovolacím soudem nebyla řešena otázka, kdy vznikla škoda v souvislosti s privatizací státního majetku ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. na zemědělském majetku fyzické osoby a zda je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. a vyhl. č. 324/1991 Sb.

K dovolání se prostřednictvím pověřené zaměstnankyně vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a dovolání proto navrhla zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce, jako osoba s právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, není nejmenšího důvodu (z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž že rozhodování (státu) o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem.

Podle stanoviska obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1994, rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů (podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů) je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo . Rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat (srov. § 247 a § 248 o. s. ř.).

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, je základním předpokladem pro aplikaci zákona o odpovědnosti státu č. 58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.), že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle , a to nejen v souvislosti s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle § 10 odst. 1 citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní.

Z výše uvedeného vyplývá, že otázka, kterou žalobce v dovolání pokládá, již byla v rozhodování nejvyšších soudních instancí řešena a nečiní tak rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Nejvyšší soud současně na citovaná rozhodnutí v rámci odůvodnění pro stručnost odkazuje. Nadto dovolací instance k námitkám žalobce dodává, že otázka příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, jíž se dovolací soud při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nemůže zabývat (srov. § 237 odst. 3, § 241a odst. 3 o. s. ř.); právním posouzením je pouze otázka, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1525/2011 aj.).

Nejvyšší soud poté, co posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a v souladu s konstantní judikaturou, dovolání žalobce podle ustanovení § 243 odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Úspěšné žalované vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalované však v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu bylo možné přiznat, a proto soud rozhodl tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. března 2013

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu