28 Cdo 3509/2014
Datum rozhodnutí: 16.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 159a odst. 2 o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř.



28 Cdo 3509/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Majdalenky 7, proti žalované České republice- Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení neexistence přednostního práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 15 C 153/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2014, č. j. 57 Co 860/2013-421, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, určil rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 15 C 153/2011-398, že při prodeji pozemků p. č. 1114, 1151, 1157, 1331, 1336, 1347, 1397, 1398, 1479 a 1500 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště v Krnově, na LV č. 10002 pro k. ú. a obec O. (dále jen předmětné pozemky ), nejsou splněny podmínky pro vznik přednostního práva z titulu nájmu uvedených pozemků podle § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Ve věci bylo sporné, zda žalovaný postupoval při nabídce prodeje pozemků z vlastnictví státu v souladu se zákonem č. 95/1999 Sb. Žalobce poukázal na to, že v důsledku schválení komplexních pozemkových úprav došlo na pozemcích k takovým změnám parcelních čísel a výměr, že nelze tvrdit, že nájemci před provedením pozemkových úprav užívali nepřetržitě tytéž pozemky jako po jejich provedení. Za rozhodné soud považoval zjištění, zda mezi žalovaným a označenými třetími osobami byly uzavřeny řádné a platné nájemní smlouvy. Soud dospěl k závěru o jejich absolutní neplatnosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., a to zejména pro neurčitost předmětu nájmu a hodnotil návrh žalobce jako důvodný a zároveň nepřisvědčil žalovanému, že v době prodeje předmětných pozemků označené třetí osoby splnily podmínky pro přednostní prodej z titulu dlouhodobého nájmu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 57 Co 860/2013-421, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že při prodeji pozemků parc. č. 1114, 1151, 1157, 1331, 1336, 1347, 1397, 1398, 1479 a 1500 zapsaných v katastru nemovitostí v Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště v Krnově na LV č. 10002 pro k. ú. a obec O., nejsou splněny podmínky pro vznik přednostního práva z titulu nájmu uvedených pozemků podle § 7 odst. 5. zákona č. 95/1999 Sb., rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru při posouzení důvodnosti námitky žalovaného o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce. Podle odvolacího soudu by se za předpokladu vyhovění žalobě nezměnilo postavení žalobce jako zájemce o koupi předmětných pozemků. Jednalo by se o konstatování závazné pouze pro účastníky řízení, nikoliv pro účastníky nájemních smluv. Výrokem rozsudku, kterým by bylo vyhověno žalobci, by nebyla řešena otázka povahy nájemních smluv a nic by se nezměnilo na postavení nájemců a v důsledku toho ani na postavení žalobce. Žalobou navíc nebyl naplněn preventivní účel určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z otázky existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, při jejímž řešení se podle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2714/2011. Vyhovění žalobě by umožnilo žalobci ucházet se o převod předmětných pozemků v rámci veřejné nabídky za stejných podmínek jako ostatním uchazečům, neboť ve vztahu k žalovanému by bylo závazně konstatováno, že neexistují uchazeči s přednostním právem. Tím by se změnilo právní postavení žalobce i žalovaného. Dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. vycházeje z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a sice že žalobcem podaná určovací žaloba nesplňovala podmínku naléhavého právního zájmu na určení, že při prodeji předmětných pozemků nebyly splněny podmínky pro vznik přednostního práva z titulu nájmu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud věc posoudil správně po právní i skutkové stránce, aplikoval správné předpisy, které vyložil v souladu s konstantní judikaturou, a navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že Nejvyšší soud ve své judikatuře spojuje naléhavý právní zájem s možností neúspěšného účastníka nabídkového řízení ucházet se o převod pozemků ve výběrovém (nabídkovém) řízení, neboť již tato možnost může ovlivnit jeho právní postavení (viz rozsudek zmíněný dovolatelem ze dne 13. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn.28 Cdo 623/2011, nebo ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013). V citovaných případech se ovšem jednalo o určení vlastnického práva státu k nemovitému majetku a o námitku neplatnosti smluv o jeho převodu na třetí osoby. Žalobci, jakožto subjekty domáhající se ochrany tvrzeného práva, přitom podali žaloby jak proti České republice, tak proti třetím osobám, coby subjektům, jejichž právo žalobci zpochybňovali. V nyní projednávané věci však třetí osoby, účastníci předmětných nájemních smluv, nebyly účastníky řízení o určovací žalobě.
Nejvyšší soud rozumí obecně pod pojmem věcné legitimace (aktivní nebo pasivní) v občanském soudním řízení oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí stav z hmotného práva (subjektivní právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná (přiměřeně srov. usnesení ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1788/2006).
Konkrétně otázkou pasivní věcné legitimace v řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem za situace, kdy žalobce není účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2468/2012. Uvedl, že předpoklad úspěšnosti určovací žaloby po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. O existenci naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty (jichž se má týkat). Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení (jestliže je za ně označí žalobce), neboť výrok pravomocného rozsudku je ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný jen pro účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uveřejněný v Souboru civilních stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. C 8274). Žalobce však podal svou žalobu na určení pouze proti žalovanému (Státnímu pozemkovému úřadu), nikoliv také proti nájemcům, jimž svědčí zpochybňované přednostní právo. Za této situace by však požadované rozhodnutí zavazovalo toliko účastníky řízení o žalobě na určení a nikoliv také účastníky nájemních smluv, jakožto nositele zpochybňovaného přednostního práva. Pouze v rozsahu, v jakém by bylo rozhodnutí závazné pro účastníky řízení, by bylo závazné pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Ze závěrů odvolacího soudu, že rozhodnutím o žalobě by se nezměnilo postavení žalobce v pozici zájemce o koupi předmětných pozemků vůči žalovanému, vyplývá, že samotný žalovaný postrádá pasivní věcnou legitimaci. Z toho důvodu nezbylo než konstatovat neexistenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto postupem podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu