28 Cdo 3502/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2014
Dotčené předpisy: § 1,2.,2a,8 předpisu č. 172/1991Sb.



28 Cdo 3502/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a.s. , se sídlem v Karlových Varech, Studentská 328/64, IČ 49789228, zastoupené JUDr. Pavlou Henzlovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 392/1a, proti žalovanému Město Karlovy Vary , IČ 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 21, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 18 C 10/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2012, č.j. 15 Co 502/2012 191, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá .


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.338.- Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. srpna 2011, č. j. 18 C 10/2011 - 46, zamítl žalobu žalobkyně na určení, že tato je vlastníkem domu, na pozemku p.č. 1331, vše v katastrálním území K. V., a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 15 Co 503/2011 81, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokyny pro další vedení řízení a pro doplnění dokazování. Ty se měly vztahovat ke zjištění okolností významných pro posouzení, jak žalobkyně nemovitosti nabyla v souvislosti s privatizací majetku žalobkyně tak k okolnostem rozhodným pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 18 C 10/2011 - 120, žalobu žalobkyně o určení vlastnictví předmětných nemovitostí opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 1. října 2012, č. j. 15 Co 502/2012-191 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného města Karlovy Vary na základě zákona č. 172/1991 Sb., neboť se jednalo o historický majetek města, které bylo k rozhodnému datu 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalovaný neměl ve společnosti žalobkyně žádnou majetkovou účast, nemohl zabránit privatizaci žalobkyně, ani se jejího privatizačního procesu neúčastnil a tedy neměl možnost zjistit, že předmětem privatizace byly i nemovitosti náležející do jeho vlastnictví. Stejně tak vzal za prokázané, že žalovaný se o svém vlastnictví k předmětným nemovitostem, tvořícím jeho historický majetek, dozvěděl až v září 1993, tedy po schválení privatizačního projektu. Naopak žalobkyně dle soudu skutkových zjištění soudu prvního stupně věděla či mohla vědět, a to ze samotného privatizačního projektu státního podniku, z listin v něm obsažených, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví Městské obce Karlovy Vary a neměly být tedy do privatizace zařazeny.
Odvolací soud se dále vypořádal s argumentací odvolatelky uplatněnou v odvolacím řízení tak, že šlo dílem o nepřípustné novoty ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř., pokud šlo o odkaz na nově označené listinné důkazy, dílem šlo o tvrzení, která by nic nezměnila na právním posouzení závěru, podle něhož nedodržení lhůty stanovené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012 neznamenalo, že by žalovaný pozbyl svého vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí má dle dovolatelky zásadní právní význam. Otázku zásadní právního významu spatřuje dovolatelka v tom, že daná právní otázka již byla v minulosti řešena v judikatuře dovolacího soudu, konkrétně v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 3822/2008, jehož závěry se odvolací soud neřídil.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť dle dovolatelky byla nesprávně vyřešena otázka přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem vydržením s ohledem na dobrou víru, kterou dovolatelka zdůrazňuje.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že dovolání je dle jeho názoru nepřípustné, neboť zde není dána otázka zásadního právního významu. Své tvrzení podložil rozsáhlou argumentací a odkazy na citovaná rozhodnutí dovolacího soudu v podobných případech. Rovněž zpochybnil tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3822/2008, na který žalobkyně poukazovala, by se vztahovalo i k tomuto případu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Při výše popsané procesní situaci se nejedná o případ skryté diformity (§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Soud prvního stupně, ač rozhodoval poté, co mu usnesením odvolacího soudu byl zrušen předchozí rozsudek ze dne 10. srpna 2011, č. j. 18 C 10/2011 - 46, rozhodl posléze stejně, tedy žalobu po doplnění dokazování opět zamítl. Přichází proto do úvahy zkoumání přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, spočívá předně na závěru, že k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem nemohlo dojít na základě souhlasu účastníků o tom, že se žalované město svého historického majetku, pokud byl zahrnut v privatizovaném majetku, vzdalo ve prospěch žalobkyně. Stejně tak odvolací soud dospěl k závěru, že výkon práva žalovaného města, které se dovolává svého vlastnictví k nemovitostem, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 o.z.
Ve vztahu k prvnímu důvodu, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, vycházel odvolací soud správně z toho, že důkazy provedené v nové fázi řízení před soudem prvního stupně vylučují možnost posoudit privatizaci žalobkyně jako konsens zúčastněných, neboť sám žalovaný nebyl vlastníkem akcií žalobkyně, privatizace žalobkyně se neúčastnil a neměl k žalobkyni žádnou přímou majetkovou účast. Odvolací soud dále správně uvádí, že o konsens se nemohlo jednat také proto, že žalovaný prokázal, že teprve v září 1993 se dozvěděl o tom, že předmětné nemovitosti tvoří jeho historický majetek, ačkoliv privatizační projekt byl schválen již rozhodnutím ze dne 2. července 1993.
Tento závěr je v souladu s obsahem spisu, má oporu v provedených důkazech, dovolací soud nemá, co by k posouzení této části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dodal, když jej shledává správným.
Pokud jde o hodnocení případného rozporu s dobrými mravy v postupu žalovaného města, jež se dovolávalo svého vlastnického práva, odkazuje dovolací soud pro stručnost zcela na výstižné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ten srozumitelně a přehledně vyložil, proč v této věci závěr o rozporu s dobrými mravy v postupu žalovaného nelze shledat. Dovolací soud k tomu dodává, že posouzení jednání jednoho z účastníků jako chování, které je v rozporu s dobrými mravy, se musí zakládat na posouzení okolností konkrétního případu, s přihlédnutím ke všem významným okolnostem pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Pak je ovšem pojmově vyloučen dovolací přezkum takových závěrů odvolacího soudu proto, že jde o posouzení jednotlivého případu, aniž by takové hodnocení mohlo být podřazeno pod pojem otázky zásadního právního významu v tom smyslu jak bylo výše uvedeno.
Pokud dovolatelka v dovolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané ve věci rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3822/2008 s tím, že odvolací soud jej nerespektoval a rozhodl tedy v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak je její tvrzení nepřípadné, neboť citované rozhodnutí nelze aplikovat na dovolatelčin případ. V případě, který řeší rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3822/2008, měla žalující obec majetkovou účast u žalovaného a v celém období jednala žalující strana tak, že lze oprávněně hovořit o přinejmenším konkludentním jednání, směřujícím k ponechání nemovitostí žalovanému či jinak řečeno, ke vzdání se restitučního nároku za určitou protihodnotu (viz odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3822/2008). Podobný závěr se podle výsledků řízení v nyní projednávané věci nenabízí.
Dovolací soud v tomto směru ještě k této argumentaci dovolatelky, která poukazuje na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3822/2008, jenž odlišným způsobem hodnotilo dlouhodobou nečinnost obce z hlediska možností naplnění podmínek k přechodu historického majetku obce od státu, dodává že tento odkaz není případný rovněž z dalších důvodů. Dovolací soud totiž nemohl ponechat stranou důsledky plynoucí z vyvíjející se judikatury Ústavního soudu i dovolacího soudu.
K otázce možnosti vydržení vlastnického práva státem v souvislosti s postupem obce při nabývání tzv. historického majetku obcí se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že zákon č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku svou účinností, tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále nakládal. Správnost tohoto postupu potvrdil i pozdější postup zákonodárce, který zákonem č.173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení § 8 zákon č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu.
K uvedenému je třeba jen připomenout, že již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu .
K uvedeným závěrům se hlásí dovolací soud i ve své nynější judikatorní praxi, naposledy kupříkladu v rozsudku ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4365/2013.
Aplikováno na nyní posuzovanou věc předloženou dovolacímu přezkumu, nutno dospět k závěru o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, který shodně tak dospěl k závěru, že samotné nedodržení lhůty uvedené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28.6.2012, k pozbytí vlastnictví obce k svému historickému majetku vést nemohlo.
Ve zbytku dovolání se dovolatelka věnuje především skutkovým závěrům soudů, které však nemohou být předmětem dovolacího řízení, jehož účelem je přezkum napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní. Je tomu tak proto, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený k nápravě vad skutkových zjištění (vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však zde žalobkyni k dispozici není (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, tudíž zde není dána otázka zásadního právního významu dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b a § 146 odst. 3 o. s. ř.. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 2.500,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 3.338,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu