28 Cdo 3499/2015
Datum rozhodnutí: 02.05.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 3 o. s. ř.



28 Cdo 3499/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Mgr. Pavla Klána, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 40, správce konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ a.s., IČ: 25684965, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 278, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti žalovanému PRAGORENT investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., IČ: 24788759, se sídlem v Praze 9, Jiřího ze Vtelna 1731, zastoupenému JUDr. Dominikem Hinerem, advokátem se sídlem v Hrobě, Duchcovská 247, adresa pro doručování Teplice, Masarykova 716, o zaplacení 14.779.195,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 234/2011, k dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co 102/2015-249, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co 102/2015-249, se v dovoláním napadených výrocích I. a III. ruší a věc se v uvedeném rozsahu tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 12. 2014, č. j. 19 C 234/2011-236) v nákladovém výroku II., jímž bylo stanoveno, že na náhradu nákladů prvostupňového řízení nemá žádný z účastníků právo, změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci nahradil náklady řízení 153.893,- Kč (výrok I.). Ve výrocích IV. a V. o povinnosti účastníků nahradit náklady vzniklé za řízení státu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně uzavřel, že v době od 1. 11. 2005 do 10. 4. 2013 právní předchůdci žalovaného a následně žalovaný užívali, jakožto vlastníci na nich vystavěných budov, bez právního důvodu v celém rozsahu pozemky parc. č. 4013/3, 4013/7, 4013/8, 4013/11, 4013/12, 4013/13, 4013/14 a 4013/15 v katastrálním území H. P. (o celkové výměře 7.355 m 2 ), vlastněné žalobcem spravovaným úpadcem. Vycházeje ze znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení ustanoveným soudním znalcem (oceňujícího výši obvyklého nájemného placeného za užívání obdobných zastavěných pozemků v daném místě a čase), soud prvního stupně žalovanému uložil, aby žalobci za bezesmluvní užívání předmětných pozemků v dotčeném období vydal získané bezdůvodné obohacení ve výši 8.874.180,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Domáhal-li se žalobce z titulu bezesmluvního užívání uvedených pozemků v daném období vydání bezdůvodného obohacení v částce o 5.805.015,- Kč (se specifikovanými úroky z prodlení) vyšší, soud prvního stupně žalobu (na podkladě vypracovaného znaleckého posudku) zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení přitom nepřiznal žádnému z účastníků, dovozuje, že obě procesní strany dosáhly toliko částečného úspěchu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích odvolání podaných oběma účastníky řízení výlučně vůči nákladovým výrokům (výroky prvostupňového rozsudku o věci samé odsuzující i zamítavý nabyly samostatně právní moci). Uzavřel, že za situace, kdy žalobce svůj nárok vyčíslil již v žalobě a znalecký posudek byl následně vypracován pouze za účelem posouzení oprávněnosti výše uplatněného nároku, nelze při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., nýbrž je třeba aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Poněvadž žalobce dosáhl v řízení úspěchu ze 60 %, zatímco žalovaný toliko ze 40 %, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci nahradil náklady prvostupňového řízení z 20 %, tj. částkou 153.893,- Kč.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil vůči výroku I., jímž byl nákladový výrok II. prvostupňového rozsudku změněn tak, že se žalovanému ukládá, aby žalobci nahradil náklady řízení 153.893,- Kč, a vůči závislému výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud, aplikuje při rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv v situaci, kdy výše plnění závisela na znaleckém posudku, bylo při částečném úspěchu žalobce namístě aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., odchýlil od ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08. Namítal, že v projednávané věci znalecký posudek nebyl vypracován za účelem posouzení skutečností, od nichž se odvíjí základ uplatněného nároku (věcná legitimace účastníků řízení, doba, během níž byly žalobcovy pozemky bezesmluvně užívány, rozsah užívání předmětných pozemků žalovanou stranou apod.), nýbrž toliko za účelem posouzení výše plnění (výše obvyklého nájemného za předmětné pozemky v době od 1. 11. 2005 do 10. 4. 2013). Dovozoval, že mu nelze z procesního hlediska klást k tíži, že na podkladě znaleckého posudku opatřeného před zahájením soudního řízení uplatnil, ve snaze dostát požadavku určitosti žalobního petitu, svůj nárok vyšší než posléze přisouzenou částkou. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12, uzavřel, že mu za užití ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši vycházející ze žalobou uplatněného nároku. Poukazoval současně, že odvolací soud nezohlednil veškeré úkony právní služby, jež za řízení jeho zástupce z řad advokátů vykonal. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a přiznal žalobci na náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení 953.586,- Kč.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), které je se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodné pro dovolací přezkum.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno žalobcem jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným
podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá.

Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, postupem toliko možným, nikoliv obligatorním. Soudu je totiž dána diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, nebo jeho usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). I za splnění podmínek stanovených v hypotéze normy obsažené v § 142 odst. 3 o. s. ř. tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2558/07, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2904/12, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2942/12). Ačkoli však rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (k jehož použití lze přikročit, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal, respektive nemohl znát, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015) není obligatorní, musí být v procesní situaci, v níž jsou předpoklady předjímané citovanou normou zjevně dány, jeho nevyužití soudem náležitě odůvodněno (neopodstatněné upozaďování předmětného pravidla je setrvale vytýkáno zejména v judikatuře Ústavního soudu, viz jeho nálezy ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 157/13, či ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2365/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).

Jestliže tedy žalobce v projednávaném sporu měl toliko dílčí úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění jednoznačně záviselo na znaleckém posudku (znalecký posudek byl vypracován toliko za účelem ocenění obvyklého nájemného za předmětné pozemky v době od 1. 11. 2005 do 10. 4. 2013, a nikoliv za účelem posouzení skutečností, od nichž se odvíjí základ uplatněného nároku a jež soud prvního stupně vzal /pravomocně/ za prokázané, odůvodňuje částečné zamítnutí žaloby výlučně výsledky znaleckého dokazování), bylo na odvolacím soudu, aby reagoval na návrhy žalobce a v souladu s výše odkazovanou judikaturou uvážil, zda není namístě postup dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., eventuálně náležitě objasnil, proč je třeba přidržet se obecné zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. přitom zjevně nezakládá odvolacím soudem akcentovaná okolnost, že žalobce, vyhovuje požadavku určitosti podané žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), konkrétně vyčíslil výši uplatněného nároku (navíc na podkladě jím zadaného znaleckého posudku), jež se následně stala předmětem dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu tak s ohledem na výše předestřené judikatorní závěry jako korektní neobstojí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než je v příslušném rozsahu dle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2, věty první, o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení.

Pakliže by odvolací soud dospěl k závěru, že je o nákladech řízení v posuzované věci namístě rozhodnout v duchu § 142 odst. 3 o. s. ř., neopomene zohlednit ani závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015.

Odvolací soud je v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu