28 Cdo 3483/2014
Datum rozhodnutí: 17.02.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 3483/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: S. L. B. , zast. Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalované: obec Světlá Hora , IČ: 00296392, se sídlem Světlá Hora, Světlá 374, zast. JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 4, o zaplacení částky 9.925.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 113/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2014, č. j. 56 Co 517/2013-182, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též jako odvolací soud ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. prosince 2012, č. j. 10 C 113/2011-115, ve výroku pod bodem I, jímž tento soud zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 9.925.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), maje za to, že rozsudek odvolacího soudu pro otázky jím formulované má ve věci samé po právní stránce zásadní význam . Za nesprávné pak pokládá zejména hodnotící závěry soudů nižších stupňů učiněných skutkových zjištění, ve vztahu k posouzení, zda žalobcův předchůdce byl při nabývání užitků věci (lesního pozemku) v dobré víře či nikoliv (§ 458 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál. Z odkazu dovolatele na ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a kategorii rozhodnutí zásadního právního významu je patrno, že při podání dovolání vycházel dovolatel z nesprávného názoru, že se přípustnost dovolání v dané věci řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoliv dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po uvedeném datu (k tomu srov. též čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Za nesprávné přitom nelze mít ani poučení o přípustnosti dovolání uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, odkazující právě na ustanovení § 237 občanského soudního řádu, s dodatkem, že tento procesní předpis se pro dané řízení použije ve znění účinném do 31. 12. 2013 (s ohledem na ustanovení čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

K dovoláním vymezených důvodům nad rámec řečeného sluší se přesto dodat, že v otázce synallagmatické povahy závazku k vrácení si poskytnutých plnění na základě neplatné smlouvy rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. již odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006; nebo rozsudek ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011), stejně tak jako v otázce povahy vytěženého lesního porostu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 509/2002). Konečně otázka, zda žalobcův předchůdce (společnost Beskydská lesní s.r.o.) byl při nabývání užitků věci v dobré víře či nikoliv, tedy zda objektivně posuzováno mohl mít rozumné pochybnosti o tom, že mu lesní pozemek s těženým porostem patří, je v dané věci odvislá od skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež nelze napadnout dovoláním), přičemž obecně platí, že dobrá víra držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz např. rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000), přičemž o takový případ v dané věci vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dle nichž byly skutečnosti evidentně zpochybňující platnost kupní smlouvy oznámeny předchůdci žalobce již v době před vytěžením lesního porostu nejde.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalované spojené s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání, v situaci, kdy dovolání nebylo lze věcně projednat již pro jeho vady, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu