28 Cdo 3476/2014
Datum rozhodnutí: 07.02.2017
Dotčené předpisy: § 2a předpisu č. 172/1991Sb., § 2c předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 3476/2014 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: statutární město Karlovy Vary , IČ: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované: Česká republika Ministerstvo obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 78/2013, o určení vlastnického práva k nemovitostem , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2014, č. j. 15 Co 112/2014-128, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2014, č. j. 15 Co 112/2014-128, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 5. února 2014, č. j. 16 C 78/2013-60 zamítl žalobu (k soudu podanou 26. 3. 2013), na určení, že žalobce je vlastníkem domu na pozemku parc. č. 57 a pozemku parc. č. 57 o výměře 406 m 2 , vše v k. ú. R., obec K. V., nemovitostí zapsaných na LV č. 234 u katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Předmětné nemovitosti byly obci přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 28. října 1949, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945. K datu 24. květnu 1991 nebyly ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky protože byly užívány jako nezbytně nutné pro obranu státu. Soud nepřisvědčil námitce žalované, že předmětné nemovitosti vydržela, a to z důvodu absence dobré víry na její straně (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13).
Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Předně konstatoval absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť jí nelze obcházet zákonem předpokládaný postup v této věci; soud prvního stupně nevzal v úvahu novelu zákona č. 172/1991 Sb. účinnou od 29. června 2012, která upravila v § 2c podmínky, za nichž do vlastnictví obcí přechází nemovité věci, které obce vlastnily k 31. prosinci 1949, a které zároveň ke dni 24. května 1991 byly ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky. Z rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 28. října 1949 zjistil, že předmětné nemovitosti vlastnila obec K. V. (šlo o historický majetek obce), jsou tedy splněny podmínky § 2c odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 172/1991 Sb. Pro posouzení věci bylo klíčové, zda žalobce musel podat žádost o zařazení předmětných nemovitých věcí do seznamu podle § 2c odst. 4 zákona nebo zda mohl postupovat podle § 2a tohoto zákona v situaci, kdy v novém § 2c zákonodárce vyjádřil vůli, aby o přechodu nemovitých věci do vlastnictví obce, které splňují podmínky stanovené § 2c odst. 1 zákona, rozhodla usnesením vláda České republiky. Žalobu podaná u soudu prvního stupně dne 26. března 2013 byla žalované doručena dne 7. května 2013, tedy po lhůtě stanovené v § 2c odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Z toho důvodu k ní nelze přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky výkladu § 2a ve spojení s výkladem § 2c zákona č. 172/1991 Sb., při níž se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem o absenci naléhavého právního zájmu, neboť odvolací soud přehlédl přechody vlastnictví, které nastaly ze zákona podle § 1, § 2, § 2a nebo § 2b, zatímco § 2c představuje toliko doplněk, jak postupovat výlučně ohledně majetku obcí, který již dříve nepřešel do vlastnictví obce. Z ustálené judikatury především vyplývá, že majetek bývalé ČSFR, který byl obcím přidělen podle dekretů prezidenta republiky z roku 1945, přechází do vlastnictví obcí podle § 2a, jenž je doplňkem § 2 zákona č. 172/1991 Sb; pokud majetek nepřešel do vlastnictví obce z jakéhokoliv důvodu podle § 1 nebo § 2 (např. proto, že ke dni 24. května 1991 patřil ČSFR), pak mohl jestliže tomu nebránilo nic jiného přejít podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.; od tohoto výkladu se odvolací soud se odchýlil (viz např. rozhodnutí ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008). Ustanovení § 2c představuje zbytkovou klauzuli k majetku, který nepřešel do vlastnictví obcí podle jiných ustanovení zákona a vztahuje se na historický majetek, nikoliv na majetek přídělový. Ustanovení § 1, § 2, § 2a, § 2b a § 2c zákona č. 172/1991 Sb. je nutno použít posloupně. Přídělové rozhodnutí vydané v této věci splňuje znaky § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Obce měly do 31. března 2013 poslední možnost a zároveň povinnost podat určovací žaloby k majetku nabytému podle § 2a zákona 172/1991 Sb., což žalobce splnil. Ustanovení § 2c nemění důsledky restituce již nastalé podle § 2a, neboť by šlo o nepřijatelnou retroaktivní interpretaci, která by obcím odnímala přídělový majetek a výklad odvolacího soudu proto není správný; nyní podaná žaloba je realizací možnosti podat žalobu postupem podle § 2c k majetku nabytému podle § 2a zákona.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání tvrdí, že žalobce měl do 31. 3. 2013 podat žádost k příslušné organizační složce státu o převod majetku. Ustanovení § 2c není zbytkovou klauzulí, nýbrž představuje výrazné rozšíření okruhu nemovitostí převáděných do vlastnictví obce, na které se zákon č. 172/1991 Sb. doposud nevztahoval. Vlastnické právo nepřešlo podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť rozhodnutím osidlovacího úřadu ze dne 28. října 1949 bylo zapsáno ve prospěch československého státu ve správě příslušného národního výboru. Pokud by převod majetku směřoval do vlastnictví obcí, pak dle rozhodnutí o převodu konfiskovaného majetku ze dne 28. října 1949 došlo k přechodu vlastnického práva dnem 31. prosince 1949 a věc by bylo nutné posuzovat podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., ovšem zde nebyla naplněna podmínka, aby převáděné nemovitosti byly ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. 24. 5. 1991, ve vlastnictví České republiky; vlastnila je Česká a Slovenská Federativní Republika a byly užívány pro účely obrany státu. Žalobce měl postupovat podle § 2c zákona č. 172/1991 Sb., avšak nesplnil základní podmínku pro uplatnění nároku stanovenou v § 2c odst. 4. Ustanovení § 2a nepředstavovalo rozšíření restitučních nároků obcí, nýbrž jejich upřesnění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud předně uzavřel, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem a dále, že předmětné nemovitosti na obec nepřešly k 1. 7. 2000 podle § 2a zákona 172/1991 Sb. (dovodil, že toto ustanovení na danou věc nedopadá), nýbrž mělo být postupováno podle § 2c zmíněného zákona (podle odstavce 1 nebo 4 tohoto ustanovení); určovací žaloba obchází smysl ustanovení § 2c.
Žalobce v dané věci tvrdí, že vlastnické právo k nemovitostem na něj přešlo ex lege k 1. 7. 2000 podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. coby majetek, který obec nabyla před 1. 1. 1950 díky přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., na základě /označeného/ rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 28. 10. 1949, jehož účinky měly nastat k 31. 12. 1949 a z uvedených důvodů žádá (cestou určovací žaloby) deklarování svého vlastnictví. Současně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že ve věci mělo být postupováno podle § 2c zákona č. 172/1991 Sb. - že žaloba podaná u okresního soudu dne 26. března 2013 byla u příslušné organizační složky státu uplatněna po uplynutí lhůty stanovené v § 2c odst. 4 tohoto zákona.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. [vložen zákonem č. 114/2000 Sb.] do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. § 2a odst. 2).
Podle § 2c odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. [vložen zákonem č. 173/2012 Sb.] dnem 1. ledna 2014 přecházejí za splnění níže uvedených podmínek do vlastnictví obcí nemovité věci, které a) obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, b) byly ke dni 24. května 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, c) jsou ve vlastnictví České republiky ke dni podání žádosti obce podle odstavce 4, d) se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nenachází na území vojenských újezdů, e) se nenachází alespoň zčásti v pásmu do 50 metrů od státních hranic České republiky a f) jejichž seznam schválila svým usnesením vláda České republiky. Podle odstavce 4, věty první a druhé, příslušná obec uplatní žádost o zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace nejpozději do 31. března 2013. K žádostem uplatněným po uplynutí této lhůty nebude přihlédnuto; všechny přijaté žádosti je příslušná organizační složka státu povinna předložit vládě České republiky do 31. července 2013, včetně doporučení, zda nemovité věci do seznamu podle § 1 písm. f) zařadit či nikoliv (srov. § 2c odst. 4).
V souvislosti s požadavkem na určení vlastnictví nutno uvést, že již s ohledem na to, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána Česká republika a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi skutečným a právním stavem, jak tvrdí žalobce (který chce dosáhnout zápisu ve svůj prospěch), je zde dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce je také k podání určovací žaloby nepochybně aktivně věcně legitimován. Závěr odvolacího soudu popírající existenci naléhavého právního zájmu, potažmo podle obsahu především aktivní věcnou legitimaci, je tedy nesprávný a logicky tak nemůže obstát ani argumentace obcházením smyslu ustanovení § 2c zmíněného zákona.
Spornou byla dále otázka, zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na obec podle § 2a (žalobce usiluje o deklarování této skutečnosti) k datu 1. 7. 2000, či zda se má na věc vztahovat ustanovení § 2c (do zákona č. 172/1991 Sb. vtělené zákonem č. 173/2012 Sb.).
Pro závěr, že danou restituci přídělového majetku je nutno obecně řešit podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (zásadně nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá § 2 zákona, jakkoli obec tento majetek formálně nabyla před 1. 1. 1950, kdy vešel v účinnost zákon č. 249/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který zrušil veškeré předpisy o obecním hospodaření), svědčí právě to, že šlo o majetek obci přidělený podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. § 2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.). Závěr, že zmiňované rozhodnutí je rozhodnutím přídělovým, koresponduje i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010, nebo ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2770/2010). Ostatně rozhodovací praxe vychází právě z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí k tam vymezenému majetku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004), což vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., kterým bylo ustanovení § 2a do obecního restitučního předpisu včleněno (viz bod čtvrtý její zvláštní části), z níž je zřejmé, že ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih, jak je tomu i v dané věci, a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost odmítaly provést záznam vlastnického práva .
Skutečnost, že se ve shora podaných souvislostech vlastnické právo České republiky vztahuje až k okamžiku účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy k 1. 7. 2000, vyplývá i z předchozí judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008; z novějších však lze odkázat také např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010). V nich se dovolací soud přiklonil k té z možných interpretací ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., že podmínkou pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tedy ke dni 1. 7. 2000, za situace, kdy byl předmětem sporu historický majetek obce, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ovšem po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným účelům (a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí). Pro tento závěr svědčí i text ustanovení § 2a odst. 1 ( Do vlastnictví obcí dnem 1. 1. 2000 přecházejí i nemovitosti . pokud jsou ve vlastnictví České republiky ) a účel zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do té doby vlastnil stát (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013). Naopak smyslem ustanovení § 2c zákona č. 172/1991 Sb. bylo řešit historický majetek obcí, který dosud do jejich vlastnictví nepřešel.
Ze shora podané interpretace je patrné, že odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jak otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví (potažmo legitimace k podání takové žaloby), tak i otázku výkladu poměru ustanovení § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb, když věc nesprávně posuzoval podle § 2c zákona č. 172/1991 Sb. Postup podle § 2c zákona je v posuzované věci vyloučen.
Uvedený výklad však neplatí bezvýjimečně, nýbrž je třeba mít na zřeteli, zda nejde o majetek České republiky, jenž byl (dříve) již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, a který stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či závazků vyplývajících z mezinárodního práva nebo k plnění úkolů obrany státu. Rozhodovací praxe se v takovýchto případech přiklonila, byť jako k výjimce z obecného pravidla, k interpretační variantě, podle které se na takový majetek bývalé federace, zejména jde-li o majetek, jenž stát i nadále potřebuje k plnění svých funkcí resp. závazků vyplývajících z mezinárodního práva, režim ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neuplatní. Nelze vyloučit, že tyto závěry bude možné vztáhnout i na danou věc, kde žalovaná tvrdí, že majetek využívá a vložila do něj v rámci oprav v období od roku 1999 do roku 2004 částku 1 778 172 Kč (okolnost, že je budova využívána k administrativním účelům pro potřeby žalované se podává i ze znaleckého posudku předloženého v řízení). Nakonec důležitou roli zde podle Nejvyššího soudu hraje i časový faktor, tedy kritérium plynutí času a (je-li prokázáno) nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (ale i správce, či nájemce) majetku; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 28 Cdo 154/2010, rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010, nebo rozsudek ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010; podaný závěr byl jako ústavně konformní přijat i Ústavním soudem srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3242/10, usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 3272/10, či usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3316/10.
Z podaného je patrné, že pro správné posouzení věci (i v režimu ustanovení § 2a) se mohou podstatnými jevit skutečnosti, které vypovídají o užívání nárokovaného majetku žalovanou k obraně státu po celou dobu až do současnosti, a to kontinuálně i v době po zániku čsl. federace a sukcesi České republiky na místo původního vlastníka, do jehož poměrů žalobkyně zasahuje po 13 letech od nabytí účinnosti zákona (jakkoli se původní názor na možné vydržení tohoto majetku, především pro odlišný názor Ústavního soudu, neprosadil). Nutno také připomenout, že nemovité věci z majetku bývalé federace, které stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí nebo v souvislosti s plněním svých funkcí, nejsou převoditelně ani v režimu ustanovení § 2c zákona č. 172/1991 Sb. Těmito okolnostmi, které by vydání majetku státu bránily (ať už v režimu § 2a nebo § 2c) se odvolací soud s ohledem na svůj právní názor doposud vůbec nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, založené jednak na závěru, že žalobkyně měla postupovat podle § 2c odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., a tedy do 31. 12. 2013 požádat o zařazení nemovité věci do seznamu, jednak o absenci naléhavého právního zájmu na předmětné určovací žalobě z důvodu, že jí dochází k obcházení § 2c citovaného zákona, je nesprávné, a proto Nejvyšší soud, když neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, tento rozsudek v obou výrocích zrušil (243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude také rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2017 Mgr. Miloš Pól
předseda senátu