28 Cdo 3476/2009
Datum rozhodnutí: 15.11.2010
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák., § 15 odst. 6 předpisu č. 95/1999Sb.





28 Cdo 3476/2009



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce
J. S.
, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovaným
1) F. J.,
a
2) A. J.,
bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Pavlem Polákem, advokátem v Liběšicích 89, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 57/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 14 Co 489/2008-179, takto:


I. Dovolání se
odmítá
.

II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta Mgr. Rudolfa Axmanna.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 10. 2008, č. j. 14 C 57/2006-154, kterým bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc.č. 537/20 o výměře 40 m2 (orná půda) a pozemku parc.č. 552/3 o výměře 64 m2 (trvalý travní porost), vzniklých na základě Geometrického plánu č. 165-77/2006, v k. ú. a obci B. Odvolacím soudem byla dále žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 24.514,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Rudolfa Axmanna.


Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci došlo k vydržení výše specifikovaných pozemků, jež byly původně částí pozemkových parcel č. 537/16 a č. 552 v k. ú. a obci B. (uvedené nemovitosti byly na žalované převedeny ze strany Pozemkového fondu České republiky na základě příslušných restitučních předpisů). Nižší instance vycházely na základě provedených důkazů ze skutečnosti, že žalobce byl po celou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné části těchto pozemkových parcel náleží. Z tohoto důvodu pak soudy obou stupňů usoudily na existenci vlastnického práva žalobce ke sporným pozemkům ve smyslu ustanovení § 134 obč. zák. Námitce žalovaných, že je v posuzovaném případě na místě ohledně pozemku parc.č. 552 (resp. jeho shora označené části) použít ustanovení § 15 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (podle něhož by vzhledem k nastalým skutečnostem měla žalobci příslušet pouze finanční náhrada za příslušnou část tohoto zemědělského pozemku), odvolací soud nevyhověl. Své stanovisko k této otázce odůvodnila odvolací instance tím, že za situace, kdy citované ustanovení nepojednává explicitně o zániku (ztrátě) vlastnického práva, pak byly dle názoru odvolacího soudu v uvedené věci splněny podmínky pro výjimečnou přímou aplikaci ústavní normy, konkrétně čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezili. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.



Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dovolání není přípustné.


Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. Pokud je tedy formulování právní otázky zásadního významu nedostatečné či v určitém směru nejasné, tak, jako je tomu v předmětné věci, nelze v takovém případě shledat podané dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a otevřít tak cestu pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí.


Ačkoli se tedy dovolací soud ze shora naznačených příčin nemohl zabývat věcnou stránkou sporu, přesto v tomto směru dodává, že nižší instance (jakožto nalézací soudy) dospěly ke správnému právnímu závěru, když uzavřely, že v daném případě došlo na straně žalobce k naplnění veškerých podmínek pro aplikaci institutu vydržení (§ 134 obč. zák.), které je zákonem uznaným titulem nabytí vlastnického práva.


Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných odmítl.


Žalobce má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 6.360,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 15. listopadu 2010


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu