28 Cdo 3468/2014
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb., § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




28 Cdo 3468/2014


ROZSUDEK



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované Ďáblické rezidence s.r.o. , IČ 283 87 481, se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Janovského 925/32, o určení vlastnictví , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 67/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 35 Co 35/2014-234, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, č. j. 27 C 67/2012-203, určil, že vlastníkem vyjmenovaných pozemků v katastrálním území Ď. je Česká republika, přičemž jejich správu vykonává Státní pozemkový úřad (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud shledal, že žalobce na základě § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen zákon č. 428/2012 Sb. ), disponuje aktivní věcnou legitimací k tomu, aby se domáhal určení vlastnického práva státu k pozemkům, které byly v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen zákon o půdě ), převedeny na jiné subjekty. Smlouvy, kterými měly být předmětné nemovitosti Pozemkovým fondem České republiky převedeny na třetí osoby, jsou přitom absolutně neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť jejich převodu bránil právě § 29 zákona o půdě. Žalovaná se tedy nikdy nestala vlastnicí těchto pozemků, naopak stát vlastnictví k nim nepozbyl, žalobě bylo proto třeba vyhovět.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 35 Co 35/2014-234, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud byl s obvodním soudem zajedno v tom, že § 18 zákona č. 428/2012 Sb. zakládá žalobci aktivní legitimaci k podání žaloby na určení vlastnického práva České republiky k věci převedené z majetku státu v rozporu s § 29 zákona o půdě. Bylo však nutno mít rovněž na paměti, že v každém řízení o určovací žalobě podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ), má věcnou legitimaci ten, kdo je účasten právního vztahu, o nějž v řízení jde. Usiluje-li žalobce o určení vlastnického práva České republiky, jež sama žalobu nepodala, musí tato vystupovat alespoň na straně žalované, neboť je vyloučeno, aby soud určil vlastnické právo osoby, která se řízení vůbec neúčastní. Pakliže Česká republika v nynějším řízení není přítomna, je zde dán nedostatek pasivní věcné legitimace, který vede k zamítnutí žaloby, a zároveň to znamená, že žalobce postrádá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož Česká republika, o jejímž vlastnickém právu by mělo být soudem rozhodováno, nejsouc účastníkem daného řízení, by nebyla podle § 159a o. s. ř. vázána výrokem rozsudku v něm vydaného. Odvolací soud proto nemohl než rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dle § 237 o. s. ř. odvíjí od tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené. Dovolatel se domnívá, že v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je nad rámec občanského soudního řádu upravena určovací žaloba sui generis , k jejímuž podání je žalobce bez dalšího aktivně věcně legitimován. Z daného ustanovení vyplývá, že Česká republika se zavázala plně akceptovat výsledek soudního řízení o určení vlastnického práva v její prospěch, čímž je založen nový důvod závaznosti soudního rozhodnutí pro neúčastníky řízení ve smyslu § 159a odst. 2 o. s. ř. Žalobci se dále ve světle § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., který stanoví povinnost všech orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám součinnost s uplatněním jejich nároků, jeví protismyslné, aby Česká republika, která mu má být dle zákona nápomocna, stála na straně žalované. Nadto poukazuje na fakt, že Pozemkový fond České republiky v žalobě označil za vedlejšího účastníka, ten však výslovně odmítl do řízení v této pozici vstoupit, čímž nepřímo potvrdil, že rozhodnutí, jež soud v řešené kauze vydá, míní respektovat. Dovolatel se tudíž domnívá, že žaloba byla podána aktivně legitimovaným subjektem a že neoznačení České republiky jako žalované není nedostatkem předmětného návrhu, pročež dovozuje, že by Nejvyšší soud měl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce je nutno považovat za přípustné, neboť v něm nastíněná otázka výkladu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.

Vady řízení, k nimž v případě, že je dovolání shledáno přípustným, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovolatelem namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v mezích vytyčených uplatněnou dovolací argumentací zaměřil na prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Odvolací soud v napadeném rozsudku na předmětnou žalobu vztáhl požadavky, jež judikatura klade na žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Určovací žaloba ve smyslu posledně citovaného ustanovení je žalobou preventivního charakteru, jež má místo jednak tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu s tím, že k příslušné nápravě nelze dospět jinak, jednak tam, kde účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu, přičemž právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1219/2012). Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Reálné možnosti soudního výroku o žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se přitom pojí též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., nebo jeden z případů, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je v souladu s § 159a o. s. ř. závazný jen pro účastníky řízení (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4967/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2728/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2468/2012).

Ačkoli žaloba dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 994/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 887/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010), odvolací soud nepochybil, pakliže výše nastíněné úvahy zohlednil i v přezkoumávané kauze. Směřuje-li totiž žaloba podaná v režimu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k odstranění překážky uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu, může tuto svou funkci plnit toliko za předpokladu, že bude výsledné rozhodnutí závazné též pro stát, jehož vlastnické právo je určováno (nemluvě již o tom, že by neexistence závaznosti rozhodnutí o této žalobě pro Českou republiku vyvolávala riziko rozporného určení vlastnictví k týmž nemovitostem v jiném řízení iniciovaném přímo státem). Ze znění § 18 citovaného předpisu se přitom nikterak nepodává, že by jím zákonodárce mínil bez dalšího rozšířit subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí na Českou republiku i v případě, že v řízení není přítomna coby účastník. Jedná-li se o určení vlastnického práva České republiky k nemovitostem, nemá tato postavení vrchnostenského subjektu, nýbrž účastníka majetkoprávních vztahů, pročež musí být pokládána za nositele procesních základních práv (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 364/08, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, body 16 a 17), a v souvislostech posuzované věci tudíž nelze akceptovat výklad, jenž by ji činil vázanou rozhodnutím vydaným v řízení, v němž neměla příležitost tato svá práva realizovat.

Jelikož jsou meze vázanosti osob soudním rozhodnutím vytyčeny zákonem, nemůže fakt, že Pozemkový fond České republiky odmítl vstoupit do řízení v pozici vedlejšího účastníka, přivodit rozšíření závaznosti rozhodnutí v tomto řízení vydaného na Českou republiku, a to tím spíše, že by stát daným určovacím výrokem nebyl vázán ani v případě, že by v řízení jako vedlejší účastník vystupoval, neb vůči němu pravomocný rozsudek závazným ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. zásadně není (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4452/2008). Nejvyšší soud konečně nespatřuje nic kontraintuitivního na tom, že by se stát účastnil řízení o určení svého vlastnického práva v pozici žalovaného, neb nesouhlasí-li Česká republika se svou účastí na straně žalující (kupříkladu proto, že se neztotožňuje s tvrzeným důvodem neplatnosti převodu sporných nemovitostí z jejího majetku do vlastnictví třetí osoby), jeví se přirozené zajistit její účastenství tím, že ji žalobce označí v žalobě jako žalovanou, čímž není nikterak popřena obecně deklarovaná povinnost orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám náležitou součinnost.

Dovolací soud z výše nastíněných důvodů dospěl k závěru, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je dle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu