28 Cdo 3468/2006
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3468/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) MUDr. B. Š., a b) F. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 455/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 7 C 1223/92 (žalobkyň MUDr. B. Š. a F. H., které byly v řízení před odvolacím soudem zastoupeny advokátem, a advokátem, proti žalované JUDr. K. P., správkyni konkurzní podstaty úpadce K., státního podniku (v likvidaci) B., zastoupené advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:


I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 455/2004 (ve výroku označeném I.), i rozsudek Okresního soudu Brno venkov z 26. 4. 2004, čj. 7 C 1223/93-311 (ve výroku označeném I. odstavec první, druhý, třetí, čtvrtý a pátý).


II. V uvedeném rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení u Okresního soudu Brno venkov.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno venkov z 26. 4. 2004, čj. 7 C 1223/92-311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se uložení povinnosti žalovaného státního podniku (v likvidaci) vydat žalobkyním (každé z nich z jedné ideální poloviny budovu zděný sklad s obytnou části) a pozemky parc. č. 254/1, parc. č. 254/2 v katastrálním území V. u B., dále také budovu (dřevěný sklad) a pozemek parc. č. 255/1 v katastrálním území V. u B., také budovu (zděný sklad MTZ) a pozemky parc. č. 255/2, parc. č. 255/3 a parc. č. 255/4 v katastrálním území V. u B., dále i budovu (kotelnu) a pozemek parc. č. 277 v katastrálním území V. u B., jakož i pozemky parc. č. 268/1, parc. č. 268/2 a parc. č. 268/3 v katastrálním území V. u B. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 12.510,- Kč a na účet Okresního soudu Brno venkov 42.574,50 Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 455/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.), týkajícím se vydání budov, uvedených v žalobě žalobkyň, potvrzen. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl však rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích (označených I., II. a III.), týkajících se vydání pozemků parc. č. 254/1, parc. č. 255/1, parc. č. 255/3, parc. č. 255/4, parc. č. 277, parc. č. 268/2, parc. č. 268/3 a parc. č. 268/1 v katastrálním území V. u B., zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolání žalobkyň bylo shledáno částečně důvodným.


Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na to, že v průběhu řízení v této právní věci bylo zjištěno, že na žalovaný státní podnik K. (se sídlem v B., Koliště 19) označený v žalobě jako v likvidaci , byl prohlášen konkurz, byla ustanovena správkyně konkurzní podstaty tohoto podniku a nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, zapsala správkyně konkurzní podstaty do této podstaty s poznámkou o uplatněném nároku žalobkyň . Žalobkyně již svými podáními z 10. 1. 1995 a z 26. 8. 1996 navrhly, aby v tomto řízení, v němž došlo k přerušení v důsledku prohlášení konkurzu, bylo pokračováno. Odvolací soud z toho dovozoval, že restituční nárok žalobkyň by měl být uspokojen z majetku zapsaného do konkurzní podstaty státního podniku K. B. a že ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, se ze zákona stává účastníkem tohoto občanského soudního řízení (vedeného u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 7 C 1223/92) namísto úpadce správkyně konkurzní podstaty majetku úpadce (státního podniku K. B.).


Odvolací soud měl dále za to, že soud prvního stupně učinil v této právní věci správný závěr o prekluzi nároku na vydání staveb umístěných na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B., jehož původním vlastníkem byl V. B., a ohledně těchto nemovitostí byla učiněna písemná výzva z 23. 5. 1991 k vydání věcí. Jde tu o stavby, které nejsou součástí pozemku, nýbrž jsou samostatnými věcmi, i když nemají přiděleno popisné či orientační číslo a nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu) v té části, jež se týkala vydání staveb, uváděných žalobkyněmi, jako oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. (když právnímu předchůdci žalobkyň, který zemřel 16. 5. 1989, nebyla vyplacena náhrada za vyvlastněné nemovitosti).


Pokud však šlo o vydání pozemků, uváděných žalobkyněmi, byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně byl toho názoru, že by zde bylo možné nezastavěné části původního pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B. vydat, aniž se však dostatečně jasně vyjádřil k otázce, zda je tu dán restituční důvod k vydání nemovitostí a kterých částí pozemku by se vydání mohlo týkat. Žalobkyně sice ve své žalobě poukazovaly na vyznačení částí pozemku v geometrickém plánu, ale v rozsudku soudu prvního stupně nebylo uvedeno, zda tento geometrický plán je či není součástí rozsudku.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobkyně v řízení zastupovali, dne 23. 3. 2006 a dne 24. 3. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 23. 5. 2006 u Okresního soudu Brno venkov, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. 16 Co 455/2004 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelky uváděly, že se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který shodně i s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru o prekluzi nároku na vydání staveb, umístěných na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B., a to s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991. Dovolatelky poukazovaly na to, že nemovitosti, označené v této výzvě, byly označeny stejně, jak byly označeny v pozemkové knize, a stejně, jak byly označeny ve vyvlastňovacím výměru ze dne 30. 3. 1953, a ani později nebyly v evidenci nemovitostí žádné stavby na pozemcích zapsány. Nelze proto mít za to, že za této situace bylo neurčité žalobkyněmi použité označení nemovitostí v jejich výzvě k vydání věcí z 23. 5. 1991. Dovolatelky mají za to, že tento restriktivní výklad ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., použitý v rozhodnutí soudů obou stupňů, odporoval v daném případě účelu sledovanému zákonem č. 87/1991 Sb.


Podle názoru dovolatelek bylo na místě připustit v tomto soudním řízení, aby byly nemovité věci, uváděné v žalobě žalobkyň, postupně identifikovány po odstranění pochybností o jejich existenci a jejich označení. V daném případě bylo také v průběhu řízení učiněna žalobkyněmi bližší specifikace sporných budov v průběhu řízení.


Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě dovolatelky ve svém dovolání poukazovaly na to, že odvolací soud při řešení otázky prekluze nároku na vydání staveb, jejichž vydání se žalobkyně domáhaly, vycházel z jiného právního názoru než dovolací soud (např. v rozsudku 28 Cdo 1762/2005 Nejvyššího soudu) i jinak než Ústavní soud ČR (v nálezu I.ÚS 38/02), když se totiž spokojil jen poukazem na to, co bylo uvedeno ve výzvě žalobkyň k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991.


Těmto údajům v dovolání dovolatelek bylo nutno v daném případě přisvědčit.


Dovolací soud ve svém rozsudku z 22. 2. 2005 (28 Cdo 1762/2005 Nejvyššího soudu), na který dovolatelky poukazovaly, zaujal právní názor, že v občanském soudním řízení v restitučních věcech je třeba připustit to, že jsou věci, jejichž vydání se oprávněné osoby domáhají, postupně identifikovány v průběhu řízení po odstranění pochybnosti o jejich existenci či o jejich označení.


V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2006, I.ÚS 38/02, uveřejněném pod č. 43 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl pak podán zevrubný výklad k otázce přesné specifikace věcí požadovaných v rámci restituce: Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména na smysl a účel zákona, a to zejména pokud jde o stěžejní otázku, týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku. Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, způsobených totalitním státem v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní; zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Vždy je třeba vyjít z okolností konkrétního specifického případu.


Odvolací soud však v daném případě měl bez dalšího za to, že soud prvního stupně učinil správný závěr o prekluzi nároku na vydání případných staveb umístěných na bývalém pozemku par. č. 268 v katastrálním území V. u B., a to jen s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991, kterou je požadováno vydání nemovitostí (tj. i staveb na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B.).


Za těchto uvedených okolností bylo tedy základní otázkou sporu v této právní věci (tj. otázka nutnosti přesné individualizace a specifikace požadovaných věcí ve výzvě k jejich vydání pod sankcí prekluze nároku) vyřešena, jak již uvedeno, v rozhodnutí dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z uveřejněného nálezu Ústavního soudu ČR), přičemž právní závěry dovolacího soudu a právní závěry odvolacího soudu z 15. 2. 2006, napadeném dovoláním nejsou totožné. Bylo proto nutné dospět k závěru, že řešení základní otázky tohoto sporu, tj. aplikace a výklad ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak jej uskutečnil odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, není řešením právní otázky v souladu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.). Proto tu je dána u dovolání dovolatelek přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Přípustnost dovolání dovolatelek bylo pak dovolacím soudem posouzeno i jako dovolání důvodné, protože právní posouzení věci odvolacím soudem, lišící se od již citovaných právních závěrů dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, nebylo možné přesvědčivě označit jako správné při posouzení věci, jež by mělo plnou oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu).


Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).


V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d a § 226 občanského soudního řádu), přikročí soud prvního stupně, vedle pokračování podle zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. 16 Co 455/2004 Krajského soudu v Brně, podle výroku označeného II.), také i k zevrubnějšímu objasnění otázky prekluze nároku žalobkyně s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991 , přičemž bude mít na zřeteli shora již citované závěry dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR.


Při rozhodování o nákladech řízení bude mít soud prvního stupně na zřeteli i rozhodnutí o nákladech odvolacího či dovolacího řízení.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 10. května 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu