28 Cdo 3467/2011
Datum rozhodnutí: 12.06.2012
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák.




28 Cdo 3467/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , bytem v H., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované I. P. , bytem v P., zastoupené Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, o vydání věci a zaplacení 2.030.952,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 3/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. 21 Co 371/2010-112, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 2010, č. j. 27 C 3/2007-92, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.030.952,- Kč s příslušenstvím a vydání ve výroku konkrétně označených věcí představujících kuchyňské vybavení zn. ZEPTER (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako budoucí kupující uzavřel se společností STEP spol. s r. o. (budoucím prodávajícím) dne 15. 10. 2004 smlouvu o smlouvě budoucí, jíž se tito účastníci zavázali do dohodnuté doby uzavřít kupní smlouvu o úplatném převodu vlastnického práva k označené bytové jednotce a spoluvlastnickým podílům ke společným částem bytového domu v P.; současně sjednali, že práva a povinnosti z této smlouvy je budoucí kupující oprávněn převést na třetí osobu i bez souhlasu budoucího prodávajícího. Na základě dohody účastníků práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí přešly na žalovanou, jež jako kupující uzavřela dne 8. 2. 2005 se společností STEP spol. s r. o. (prodávajícím) kupní smlouvu, jímž předmětem byla označená bytová jednotka, a vkladem práva do katastru nemovitostí na ni přešlo vlastnické právo k této nemovitosti. Dne 22. 3. 2005 pak žalobce uzavřel se společnosti DESIGN by DONLIC, s. r. o., smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka a montáž interiéru bytové jednotky ve vlastnictví žalované, za což zmíněné společnosti zaplatil celkem 2.030.952,- Kč. Krom toho v době od 3. 11. 2004 do 1. 2. 2005 zakoupil u společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, spol. s r. o. kuchyňské vybavení (věci označené ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně), jež předal žalované a jehož vrácení se spolu s částkou 2.030.952,- Kč po žalované domáhá v tomto řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně vzal i odvolací soud za prokázané, že kuchyňské náčiní i další interiérové vybavení poskytl žalobce žalované, své tehdejší přítelkyni, dobrovolně a bezplatně a ta je takto i přijala. Uzavřel proto, že mezi účastníky byla (přinejmenším konkludentně) uzavřena darovací smlouva (§ 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ), na jejímž základě se žalovaná stala vlastnicí věcí nárokovaných žalobcem k vrácení, aniž by získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (naplněním některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, uvedených v § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že soudy nižších stupňů poskytly žalované poučení nad rámec ustanovení § 118 odst. 2 o. s. ř. a tím ji navedly k obraně uplatněním tvrzení o darování věcí, ačkoliv do té doby žalovaná zpochybňovala pouze otázku jejich nabytí žalobcem. V důsledku tohoto pochybení dle názoru žalobce soud rozhodl ultra petitum , v rozporu se zásadami sporného řízení i ustanovením § 5 o. s. ř., jež mu ukládá povinnost poskytovat účastníkům poučení toliko o jejich procesních právech a povinnostech. Žalobce má za to, že jím nastolené otázky výkladu procesních předpisů činí z napadeného rozsudku rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Současně zpochybňuje i skutkový závěr soudu, že věci i další zařízení bytu přenechal žalované dobrovolně a bezplatně (že jde o darování). Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozhodnutím soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. 27 C 3/2007-27, jenž byl usnesením odvolacího soudu ze dne 17. března 2009, č. j. 21 Co 544/2008-62, zrušen byla žaloba zamítnuta), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci vychází rozsudek odvolacího soudu ze zjištění, že plnění nárokované k vrácení poskytl žalobce žalované dobrovolně (aniž k tomu měl povinnost) a bezúplatně (bez nároku na protiplnění) a takto poskytnuté plnění žalovaná přijala. Při naplnění všech pojmových znaků pro vznik takové smlouvy (předmět daru, bezúplatnost a dobrovolnost) dospěl tudíž odvolací soud k závěru, že účastníci uzavřeli darovací smlouvu podle § 628 odst. 1 obč. zák., nacházeje u žalobce (dárce) projev vůle darovat a u žalované (obdarované) vůli dar přijmout.
Nesouhlas žalobce s těmito závěry soudu je polemikou nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. zde žalobci k dispozici není). Přitom jde o závěry konformní s odvolacím soudem již dříve vydaným rozhodnutím ve věci žalobcem požadované náhrady za převod bytové jednotky do vlastnictví žalované, který provázely obdobné skutkové okolnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Co 454/2009; dovolání proti němu podané Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2122/2010, a zjevně neopodstatněnou byla shledána i žalobcem podaná ústavní stížnost viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3346/2010).
Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani z žalobcem namítaných vad řízení, jež způsobilým dovolacím důvodem nejsou, nejde-li v jejich případě o řešení kvalifikované právní otázky (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.), týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2884/08, nebo I. ÚS 869/10). Přitom platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Přes řečené sluší se k žalobcovým námitkám uvést, že obsah spisu nesvědčí jeho tvrzení, že by soudy nižších stupňů poskytly žalované poučení i o hmotném právu (a porušily tím princip rovnosti účastníků řízení). Poskytnutím poučení účastníkům i podle § 118a odst. 2 o. s. ř. plnil soud povinnost uloženou mu procesním předpisem, naplňuje tím princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Konkrétní a návodné poučení směřující vůči žalované tak nemůže být kvalifikováno jako vada řízení, jež by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí soudu. Je také evidentní, že v daném řízení (jehož výsledkem je zamítnutí žaloby o zaplacení žalobcem žádaných 2.030.952,- Kč a vydání jím označených věcí) soud nerozhodl ultra petitum , tj. nepřekročil návrhy účastníků a nepřisoudil něco jiného nebo více, než čeho se domáhali (v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř.), jak žalobce ve svém dovolání také tvrdí.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání zde směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2012

Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu