28 Cdo 3466/2009
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 229/1991Sb., § 4a odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.





NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 3466/2009




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců
a) A. K.
,
b) M. R.,

c) M. R.,
zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Hlinky 92,

proti žalovaným
1) České republice Ministerstvu zemědělství České republiky, Pozemkovému úřadu Olomouc,
se sídlem v Olomouci, Blatnická 1,
2) Pozemkovému fondu České republiky,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
3) Lesům České republiky, s. p.,
se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106,
4) obci Bílá Lhota,
se sídlem v Bílé Lhotě 1, zastoupené JUDr. Evou Cahovou, advokátkou v Olomouci, Horní lán 9,
5) Vlastivědnému muzeu v Olomouci,
se sídlem v Olomouci, nám. Republiky 5, zastoupenému JUDr. Petrem Dutko, advokátem v Přerově, Blahoslavova 2,
6) Zemědělskému družstvu Haňovice,
se sídlem v Haňovicích

18, p. Chudobín, zastoupenému Mgr. Michalem Novákem, advokátem v Olomouci, Fibichova 1141/2,
7) ŽO OO PŘ Oblastní správě radiokomunikací Severní Morava,
se sídlem v Ostravě 1 - Hošťálkovicích, Aleje 407, o určení domnělých oprávněných osob k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 145/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2007, č.j. 56 Co 127/2007-415, takto:


I. Dovolání se
odmítá
.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2006, č.j. 23 C 145/2003-364, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalobci jsou ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), oprávněni k uplatnění nároku u Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu v Olomouci, a to podle ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona k tam specifikovaným budovám a pozemkům nacházejícím se v k. ú. B. L., P., O. a L. (výrok I.). Odvolacím soudem byla dále žalobcům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení pátému žalovanému částku 12.957,- Kč k rukám jeho advokáta JUDr. Petra Dutko, a šestému žalovanému částku 7.818,- Kč k rukám jeho advokáta Mgr. Michala Nováka, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). V poměru mezi žalobci a zbývajícími žalovanými bylo odvolací instancí stanoveno, že žádný z nich nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).


Soud prvního stupně dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobci nejsou tzv. domnělými oprávněnými osobami k uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Vlastníky pozemků a budov, jak jsou specifikovány v rozsudku soudu první instance, byly původně Q. a A. R., kterým byly podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. uvedené nemovitosti zkonfiskovány, neboť bylo v řízení prokázáno, že v roce 1930 se jmenovaní (stejně tak jako jejich syn J. R.) přihlásili k německé národnosti. Za té situace se konfiskace vztahovala na veškerý zemědělský majetek ve vlastnictví Q. a A. R. Okamžikem konfiskace, tedy dobou přechodu vlastnického práva na stát pak bylo s ohledem na konstantní judikaturu třeba považovat den účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., tj. 23. 6. 1945, neboť ke konfiskaci docházelo s účinky ex lege, tedy přímo ze zákona, a rovněž s účinky ex tunc. Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 citovaného dekretu však bylo nutno provést příslušné správní řízení, v němž by bylo zjištěno, zda byly podmínky konfiskace splněny, a v rozhodnutí majícím deklaratorní charakter - následně vyhlášeno, na jaké konkrétní osoby a jejich majetek se konfiskace vztahuje. Bylo prokázáno, že toto správní řízení skutečně proběhlo, a jeho výsledkem byla konfiskační vyhláška ze dne 8. 8. 1945. V souladu s ustanovením § 1 odst. 2 výše uvedeného dekretu pak bylo možné, aby se osoby, jimž byl majetek tímto způsobem zabrán, proti takové konfiskaci bránily. Do konfiskační vyhlášky týkající se majetku Q. a A. R. se odvolal pouze J. R., který však nebyl vlastníkem konfiskovaných nemovitostí. O odvolání J. R. bylo rozhodnuto Zemským národním výborem v B. v březnu roku 1946, z čehož soud prvního stupně dovodil, že v této době byl tedy celý proces konfiskace pravomocně završen. Skutečnost, že proti pravomocnému rozhodnutí v konfiskačním řízení podal J. R. dále mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu správnímu soudu, na právní moci provedené konfiskace již nic nezměnila, neboť podle prokázaných faktů byla jeho žádost navíc Nejvyšším správním soudem zamítnuta již v roce 1947, což se projevilo v zápisech ve více rejstřících a v tehdejších spisových záznamech. Soud prvního stupně zdůraznil, že skutečnost, že se celé znění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepodařilo dohledat, není podstatná, když z již provedených a hodnověrných listinných důkazů vyplynuly relevantní skutečnosti o tomto rozhodnutí, tedy že stížnost J. R. byla zamítnuta a že k tomu došlo již 2. 5. 1947, tj. o téměř celý jeden rok dříve, než započalo tzv. rozhodné období podle restitučního zákona o půdě, datované rozmezím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. První instancí tak bylo uzavřeno, že nelze aplikovat ochranu vlastnického práva založenou restitučními předpisy s tvrzením, že tato rozhodnutí byla zapříčiněna dobovým útlakem ze strany veřejné moci a že byla vydávána v důsledku perzekuce, neboť účelem restitučního zákona o půdě je pouze náprava křivd způsobených v uvedeném rozhodném období. K tomu soud prvního stupně rovněž dodal, že žalobce není možno považovat za oprávněné osoby ani podle zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě), neboť ve vztahu ke Q. a A. R. jako jejich právním předchůdcům nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 2 odst. 1 a 2 tohoto zákonného předpisu, když tito se za války prokazatelně stali příslušníky Německé říše a československé státní občanství zpět nenabyli.


Podle závěru učiněného první instancí se navíc J. R. ani jeho manželka V. R. na základě postupní smlouvy uzavřené dne 14. 5. 1945 s jejich právními předchůdci, Q. a A. R., nikdy nestali vlastníky předmětných nemovitostí, které byly konfiskovány, protože tehdejší Obecný zákoník občanský v ustanovení § 431 vyžadoval, aby u převodu nemovitostí mezi fyzickými osobami byla provedena intabulace. Až tímto okamžikem pak docházelo k převodu vlastnictví.



Odvolacím soudem bylo ve shodě se soudem prvního stupně shledáno, že k právně účinnému převodu vlastnického práva intabulací, který byl nutnou podmínkou pro to, aby mohl být určitý subjekt považován za domnělou oprávněnou osobu, nedošlo. Bylo konstatováno, že se tak stalo nikoli výlučně z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 4a odst. 3 zákona o půdě, ale především proto, že předmětem převodu měl být majetek Němců, tedy osob státně nespolehlivých podle ustanovení § 4 písm. a) dekretu č. 5/1945 Sb., podléhající ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 citovaného dekretu s účinností od 23. 5. 1945 národní správě. Vlastnické právo k předmětnému majetku přešlo konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (s účinky ke dni 23. 6. 1945) na stát. Jeho intabulace ve prospěch nabyvatelů J. a V. R. na podkladě postupní smlouvy ze dne 14. 5. 1945 byla tedy vyloučena vzhledem k účinkům obou zmíněných poválečných dekretů ex lege. Odvolací soud z tohoto důvodu dospěl k závěru, že žalobci tudíž nemohli uspět s nárokem na určení, že jsou domnělými oprávněnými osobami (podle § 4a zákona o půdě) k nemovitostem, které nepřešly na stát v rozhodném období vymezeném citovaným předpisem, tedy v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.




Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedli nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za právní otázku zásadního významu označili problematiku posouzení otázky, zda jsou žalobci (domnělými) oprávněnými osobami k uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle zákona o půdě, dále posouzení otázky národnosti a státní příslušnosti Q. a A. R., jakož i jejich syna J. R., posouzení okamžiku uzavření postupní smlouvy a právního důvodu konfiskace majetku rodiny R., posouzení otázky, zda provedená konfiskace byla či nebyla důsledkem politické perzekuce, posouzení otázky dopadu neprovedené intabulace na nárok žalobců, jakož i posouzení překážek pro tuto intabulaci.
V rámci vylíčení dovolacího důvodu mimo jiné tvrdili, že nižší instance ve věci rozhodly, aniž by měly k dispozici zásadní listiny ve vztahu k uskutečněné konfiskaci, a to především spis Nejvyššího správního soudu, neboť jen z tohoto spisu bylo možno zjistit, kdy bylo ve správním řízení pravomocně rozhodnuto - zda tomu bylo již v roce 1947 či později. Dovolatelé vyjádřili rovněž své přesvědčení, že k přechodu vlastnického práva na stát došlo až v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když dokazování nebylo ve vztahu ke konfiskaci majetku jejich právních předchůdců provedeno tak, aby bylo možno učinit závěr, že byl tento proces dovršen ještě před rozhodným obdobím. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání nebylo podáno.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dále na základě § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy pro tvrzený nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo.


Dovolání není přípustné.



Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však v předmětné věci nejsou naplněny. Nejvyšší soud považuje přesto za nezbytné se podrobněji zabývat hmotněprávním posouzením věci, a to v reakci na právní otázky, které jsou poměrně široce a (jen) rámcově označeny ze strany žalující.


Ve vztahu k právním názorům učiněným ze strany nižších instancí je třeba předně odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 117/96, v němž bylo konstatováno, že
Ústavním soudem i obecnými soudy již judikovaný právní závěr - podle něhož při posouzení otázky, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít i z toho, kdy příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretů prezidenta republiky z roku 1945 (nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 59/93, IV. ÚS 56/95, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94) - zdůrazňující okamžik rozhodování správními orgány, je třeba uplatnit také ve vztahu k eventuálnímu rozhodování tehdejších soudních orgánů, rozhodujících o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů v rámci správního soudnictví
(tedy i v důsledku uplatnění mimořádných opravných prostředků). Z uvedeného se podává, že soud prvního stupně, který v dané věci vyslovil závěr (jenž byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen), že celý proces konfiskace byl pravomocně završen již v roce 1946, kdy bylo Zemským národním výborem v B. rozhodnuto o odvolání J. R. do konfiskační vyhlášky, v tomto směru pochybil, když shledal jako irelevantní skutečnost, že proti pravomocnému rozhodnutí v konfiskačním řízení podal J. R. dále též mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu správnímu soudu.
Podstatné však bylo, že stížnost J. R. byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta již v roce 1947, tj. před počátkem rozhodného období, a že tato skutečnost byla v řízení taktéž na základě dostupných důkazů - prokázána (jednalo se například o poznámku učiněnou na zadní straně listiny Zemského národního výboru v B. ze dne 25. 7. 1946, z níž vyplývalo, že Nejvyšší správní soud o podané stížnosti rozhodl nálezem již ze dne 2. 5. 1947, č.j. 277/46; v odpovědi Moravského zemského archivu v B. k žádosti Okresního soudu v Olomouci o vyhledání písemností o konfiskaci bylo k tomuto navíc uvedeno, že pod číslem 13206 bylo Zemským národním výborem v B. zapsáno výše specifikované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pod shodným označením, celý spis se však nicméně nepodařilo dohledat a jeho další osud nebylo možné zjistit).


Pokud jde o otázku důsledků neprovedené intabulace na právní účinnost postupní smlouvy, na základě níž měly být předmětné nemovitosti převedeny z Q. a A. R. na jejich syna J. R. a jeho manželku V. R., je nutno poznamenat, že její neprovedení nemělo negativní dopady a že tato smlouva by tedy v obecné rovině mohla obstát. Na podporu tohoto závěru je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, kde dovolací soud dospěl k závěru, že
účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (v tehdejším znění) se dovršily podmínky pro převod vlastnictví nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize.


K existenci této postupní smlouvy Nejvyšší soud dále uvádí, že její uzavření považuje za dovršené ke dni 14. 5. 1945, neboť až k tomuto datu byly k předmětnému ujednání připojeny podpisy prodávajících, Q. a A. R. Do této chvíle nemohla mít tudíž smlouva žádnou právní relevanci.

Nejvyšší soud považuje za účelné se zmínit též o tom, že v dané věci lze shledat jako možné či dokonce pravděpodobné, že postup tehdejších správních orgánů vůči právním předchůdcům žalobců skutečně perzekuční byl. Provedená konfiskace majetku Q. a A. R. vykazovala prvky perzekučního rázu. Konfiskační vyhláška vzešlá z následně provedeného správního řízení byla napadena ze strany syna jmenovaných osob J. R. Jeho obrana byla navíc oprávněna tím, že byl i v té době státním příslušníkem Československé republiky, a v roce 1947 mu bylo rovněž uděleno osvědčení o národní spolehlivosti.

Perzekuční postup lze na straně tehdejších orgánů veřejné správy dovodit i ze skutečnosti neschválení zápisu převodu sporných nemovitostí, uskutečněného na základě předmětné postupní smlouvy ze dne 14. 5. 1945, do pozemkových knih - když žádost o zaknihování postupní smlouvy byla ze strany J. R. podána již dne 28. 8. 1945. Tento fakt se jeví rovněž jako možný důsledek provedené konfiskace a jako takový je též napadnutelný.

Nelze však zároveň odhlédnout od skutečnosti, že proces konfiskace byl v posuzované věci završen v roce 1947, kdy bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto o stížnosti J. R. proti zamítavému rozhodnutí o jeho odvolání vůči konfiskační vyhlášce ze dne 8. 8. 1945.
Rozhodné období
podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, v jehož rámci se žalobci domáhají určení, že jsou tzv. domnělými oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4a citovaného předpisu, představuje časový úsek od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Z toho vyplývá, že v dané věci nebyla splněna nezbytná podmínka k tomu, aby mohlo být návrhu žalobců vyhověno, neboť z
ákon o půdě jako základní předpoklad restituce zemědělského majetku stanovuje to, že tento majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby právě v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (
§ 4 odst. 1 zákona)
. Tato skutečnost je v předmětné věci klíčovým ukazatelem pro nevyhovění nároku žalobců, když uvedený zákonný
požadavek nelze v tomto směru v žádném případě opomíjet.
Žalobci z tohoto důvodu nemohou být v posuzované věci shledáni tzv. domnělými oprávněnými osobami, neboť v rámci předmětu řízení, tak, jak jimi byl v žalobě uplatněn, soud musí respektovat platnou právní úpravu, podle níž je vyžadováno, aby k přechodu majetku na stát došlo až v průběhu shora vymezeného rozhodného období.



Z výše uvedeného důvodu proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.


O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. dubna 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu