28 Cdo 3464/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 424 obč. zák.




28 Cdo 3464/2010


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Jiřím Peške, advokátem se sídlem v Praze 3, Náměstí Winstona Churchilla 2, o zaplacení 649.233,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 202/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 31 Co 478/2008-327, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008, č. j. 31 Co 478/2008-327, se zrušuje v části, v jaké jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 25. 6. 2008, č. j. 3 C 202/2003-300, ve výroku, jímž byla žaloba do částky 649.233,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a dále v části, v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Poté, co byl rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 5. 2005, č. j. 3 C 202/2003-108, jímž byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 1.640.000,- Kč s přísl., zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, č. j. 31 Co 587/2006-195, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uložil Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 3 C 202/2003-300, žalované povinnost zaplatit žalobci částku 990.767,- Kč s příslušenstvím, do částky 649.233,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o soudním poplatku i o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům a státu. Okresní soud shledal důvodným tvrzením žalobce, že se na jeho úkor žalovaná, jeho bývalá manželka, obohatila tím, že investoval své prostředky do nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví. Výše obohacení takto nabytého žalovanou byla stanovena na základě znaleckého posudku oceňujícího zhodnocení předmětné nemovitosti provedením investic do její rekonstrukce částkou 990.767,- Kč s příslušenstvím. V této částce soud žalobci vyhověl, ve zbytku (tj. v částce 649.233,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků přezkoumal rozhodnutí okresního soudu Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, č. j. 31 Co 478/2008-327, je změnil v části výroku o nákladech řízení, ve zbytku je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, zabýval se rovněž námitkou žalobce, že zbytek žalované částky, jež mu nenáleží z titulu bezdůvodného obohacení, představuje náhradu škody, kterou mu žalovaná způsobila svým úmyslným jednáním proti dobrým mravům, ve smyslu § 424 obč. zák. Za nemravné žalobce považoval, že v rozporu s ujednáním obsaženém ve smlouvě o smlouvě budoucí a v dodatku ke kupní smlouvě na předmětnou nemovitost na něj žalovaná nemovitost nepřevedla poté, co mezi nimi došlo k uzavření manželství, přičemž zdůraznil, že právě ohled na něj vedl původní vlastnici ke snížení kupní ceny, za níž nemovitost nabyla žalovaná. Podle odvolacího soudu nebyly naplněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, jelikož žalobci fakticky žádná škola nevznikla, neboť jeho finanční investice byla již zohledněna v částce přiznané z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud tedy shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným a jako takové je potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (části, jíž bylo ve věci samé potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně) podal žalobce dovolání, jež označil ze přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je podle něj dána tím, že se soudy věcně nezabývaly, zda jsou naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu 424 obč. zák. V řízení přitom bylo jednoznačně prokázáno, že dovolatel obdržel darem za účelem provedení investic do nemovitosti částku 1.640.000,- Kč od původní vlastnice nemovitosti, jíž také investoval do nemovitosti žalované, současně mu však byla přiznána pouze náhrada za obohacení vzniklé žalované zhodnocením její nemovitosti v částce neodpovídající jím vynaloženým nákladům, ač je všeobecně známo, že je-li investicí do starší nemovitosti zvýšena její hodnota o téměř jeden milion korun, není možné tohoto dosáhnout bez vynaložení nákladů v částce o několik desítek procent vyšší, než je výše zhodnocení nemovitosti, a dovolatel tak utrpěl ztrátu ve značně větším rozsahu. Dovolatel dále zdůraznil, že své prostředky vynaložil v oprávněné víře v řádné splnění morálních i právních závazků žalované, jež nemovitost nabyla pouze díky tomu, že vzhledem ke svým tehdejším poměrům si dovolatel nemohl na rozdíl od jeho nastávající manželky vzít hypotéku, což vedlo předchozí vlastnici nemovitosti k uzavření kupní smlouvy s žalovanou, ačkoliv její původní záměr byl převést předmětnou nemovitost na dovolatele. Tato skutečnost se odrazila i ve znění smlouvy o smlouvě budoucí a dodatku ke smlouvě kupní, v níž byla výslovně stanovena povinnost žalované převést nemovitost na dovolatele. Dovolatel dále připomněl, že právě s ohledem na péči, kterou jí poskytoval, snížila původní vlastnice kupní cenu. Byla-li dovolatelem za těchto okolností nemovitost zhodnocena, navíc způsobem určeným žalovanou, nedošlo pouze k bezdůvodnému obohacení žalované, ale i ke vzniku škody na straně dovolatele úmyslným jednáním žalované proti dobrým mravům, jelikož mu v důsledku toho, že žalovaná nedostála svým závazkům, vznikla škoda vynaložením investic, které se mu nijak nevrátily. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části, v jaké jím byla potvrzena zamítavá část rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Jelikož v usnesení Krajského soud v Praze, jímž bylo předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, byl mimo pokynu k odstranění vad návrhu a doplnění dokazování obsažen i právní názor, že výši bezdůvodného obohacení je třeba stanovit v částce odpovídající zhodnocení nemovitosti žalované, a nikoliv tedy ve výši odpovídající nákladům vynaloženým žalobcem na úpravu nemovitosti, jak ve svém původním rozhodnutí stanovil soud prvního stupně, přičemž právě s ohledem na tento právní názor odvolacího soudu snížil soud prvního stupně výši částky přiznané žalobci a toto rozhodnutí posléze jako správné odvolací soud potvrdil, je nutno považovat dovolání za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ve svém dovolání žádné konkrétní procesní vady odvolacímu soudu nevytýká a ze spisu se rovněž žádné vady nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti právního posouzení

Je především třeba zdůraznit, že dovolatel správně rozlišuje dva různé nároky se samostatným (odlišným) skutkovým základem. Zhodnotil-li na svůj náklad nemovitost žalované bez jakéhokoliv právního důvodu, popřípadě z právního důvodu, který odpadl, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení, jehož výše je dána částkou odpovídající zvýšení ceny nemovitosti, neboť výše bezdůvodného obohacení je dána prospěchem nabytým obohaceným, a nikoliv náklady vynaloženými tím, na jehož úkor k obohacení došlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2291, sešit 28/2004). Převzala-li současně žalovaná závazek, dle slov dovolatele morální i právní, převést nemovitost na něj a tuto svou povinnost porušila, nelze vyloučit její odpovědnost za škodu, kterou mu takto způsobila (např. dle § 420 obč. zák.).

Není tedy přiléhavé, tak jak činí odvolací soud, směšovat tyto dva odlišné skutkové nároky obecným odůvodněním, že náhrada škody je již obsažena v přiznaném bezdůvodném obohacení, neboť odpovědnost z obou těchto rozdílných titulů vychází z jiných předpokladů a vyžaduje splnění odlišných podmínek. Tvrdí-li tedy dovolatel, že mu vznikla škoda v příčinné souvislosti se zaviněným porušením konkrétní povinnosti žalované, pak nelze uzavřít, že bylo-li již přiznáno bezdůvodné obohacení, není možné přisoudit samostatně požadovanou náhradu škody, když vznik bezdůvodného obohacení se odvíjí v tomto případě pouze od zhodnocení nemovitosti při současném naplnění podmínek daných § 451 a násl. obč. zák., zatímco při řešení otázky vzniku odpovědnosti za škodu je třeba vycházet z odlišných skutečností odpovídajících podmínkám, s nimiž zákon spojuje vznik této odpovědnosti. Nerespektoval-li odvolací soud tyto závěry a nezabýval-li se zvláště naplněním zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné, dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i v navazující části týkající se nákladů řízení a podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu