28 Cdo 3460/2016
Datum rozhodnutí: 01.11.2016
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 137 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 3460/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Česká republika Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, proti žalované: INSTA CZ s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Hodolany, Jeremenkova 1142/42, IČO: 25374311, zastoupené JUDr. Jiřím Hanákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, o zaplacení částky 426 879 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 151/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, ze dne 21. dubna 2015, č. j. 12 Co 77/2015-108, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2014, č. j. 17 C 151/2014-84, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 426 879 Kč se specifikovaným příslušenstvím, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dál jen o. s. ř. ). Rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu usnesení uvedených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené otázky.

Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (jenž je kvalifikováno jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu; § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), spočívající v užívání věci (pozemku parc. č. 7397/1 v k. ú. P., ve spoluvlastnictví účastníků) jedním ze spoluvlastníků (žalovaným) nad rámec podílu (§ 137 odst. 1 obč. zák.), a to bez dohody spoluvlastníků.

V rozhodné otázce vzniku bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formulovanými Nejvyšším soudem např. již v rozsudku ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 8, a dále rozvedeným zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K právnímu posouzení věci sluší se připomenout, že z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení (k tomu srov. dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, nebo rozsudek ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012).

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení.

Usuzuje-li dále odvolací soud ve zrušujícím usnesení na možnost vzniku bezdůvodného obohacení i ze začlenění předmětného pozemku do oploceného průmyslového areálu žalované (jenž byl uzamčen a sloužil potřebám žalované), nepokládaje pak za určující, nakolik intenzivně žalovaná právě tento pozemek užívala (zejména co do plochy dotčené tímto užíváním ve vztahu k celkové ploše pozemku), i zde jde úvahu mající oporu v ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013). Za principálně souladnou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu by bylo lze pokládat i úvahu, že na vznik bezdůvodného obohacení je možné usuzovat nejenom tehdy, brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, ale i tehdy, kdy fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 772/2005). Tedy ani argumentace odvolacího soudu závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011 (o vzniku bezdůvodného obohacení na straně detentora, nachází-li se pozemek ve vlastnictví jiné osoby v uzavřeném, detentorem provozovaném průmyslověném areálu) není úvahou nepřiměřenou, lze-li na užívání nemovitosti nad rámec podílu v obecné rovině usuzovat i ze skutečnosti, že má dotyčný spoluvlastník vytvořeny podmínky pro výlučné užívání věci způsobem obdobným tomu, jaký je zmiňován v odkazovaném rozhodnutí (k tomu znovu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, a další judikaturou citovanou v odůvodnění tohoto rozhodnutí).

Zpochybňuje-li pak dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím argumentace, že druhému spoluvlastníku nebylo bráněno v uplatňování jeho vlastnických práv, zejména práva na pozemek vstoupit a kdykoliv jej užívat (tedy že fakticky existující poměry druhému spoluvlastníku nebránily v realizaci práva věc užívat v rámci jeho podílu) a z této argumentace pak vychází i při pokládání otázky hmotného práva, pro jejíž řešení žádá připustit dovolání (zda i za takové situace vzniká spoluvlastníku, jenž věc neužívá, právo na vydání bezdůvodného obohacení), jde o předpoklad zjevně se příčící skutkovému závěru odvolacího soudu, který právě již v rovině skutkových zjištění uzavírá, že existující poměry (začlenění pozemku do komplexu nemovitostí tvořících uzavřený průmyslový areál žalované, sloužící výlučně jejím potřebám) užívaní pozemku jiné osobě reálně znemožňovaly, a že žalobkyně (do 31. 12. 2012 její předchůdce Pozemkový fond ČR) byla při panujících poměrech ze spoluužívání pozemku fakticky vyloučena. Přitom platí, že nelze podřadit způsobilému dovolacímu důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněný pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [Není však vyloučeno, aby skutková podloženost odlišné verze předkládané žalovanou mohla být blíže prověřena v dalším řízení, pokračujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, v němž by mohl být dán i patřičný prostor pro zohlednění žalovanou již dříve prezentovaného tvrzení o její ochotě a připravenosti zpřístupnit pozemek žalobkyni a pro zpochybnění závěru o existujících faktických poměrech neumožňujících spoluužívání pozemku žalovanou či jejím předchůdcem.]

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu