28 Cdo 3457/2013
Datum rozhodnutí: 11.02.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 118a o. s. ř., § 153 o. s. ř.



28 Cdo 3457/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, o zaplacení úroku z částky 114.981,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j. 21 Co 59/2010-303, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 C 112/98-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 114.981,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 40.084,- Kč (výrok II.), jakož i co do požadovaného úroku z prodlení ve výroku blíže specifikovaného (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud takto rozhodl po té, co jeho předchozí rozhodnutí v této věci bylo částečně v zamítavém výroku a v jednom z výroků o náhradě nákladů řízení zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, č. j. 21 Co 282/2002-85, a věc mu v odpovídajícím rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení. Projednávanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky rovnající se tomu, co zaplatila dodavatelům za zboží, jež tito dodali žalované. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o sdružení uzavřené se žalovanou podnikala v prostorách původně užívaných k podnikání (provozu prodejny) žalovanou. Jelikož žalobkyně měla zájem v podnikání žalované pokračovat a udržovat dobré kontakty s dodavateli, nezbývalo jí, než faktury za žalovanou zaplatit, přestože byly vystaveny za odběr zboží žalovanou před tím, než účastnice uzavřely smlouvu o sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák., na základě níž mělo od 1. 7. 1996 sdružení zaštiťující provoz prodejny fungovat, přičemž předmětné zboží se v době založení sdružení na prodejně již nenacházelo. Dle tvrzení žalobkyně krom písemné smlouvy o sdružení nebyla mezi účastnicemi uzavřena žádná další dohoda a platby za předmětné zboží byly činěny částečně v hotovosti a částečně z bankovního účtu z prostředků náležících do společného jmění žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně dále vyslovila názor, že jí náleží i úrok z prodlení ze zaplacených částek od data jejich úhrady, a to nejen s ohledem na prodlení žalované, ale i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná nemohla jednat v dobré víře, a žalobkyni tak náleží i užitky ze zaplacené částky. Soud ve svém právním posouzení vyšel z právního názoru vysloveného ve výše zmiňovaném částečně rušícím rozsudku odvolacího soudu, dle nějž smlouva o sdružení platně nevznikla, což je třeba zohlednit i při posuzování nároku žalobkyně. V souladu s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu pak městský soud vzal za prokázané, že žalovaná nezaplatila za zboží, které se na provozovně nenacházelo ke dni 1. 7. 1996 a bylo dodáno v době, kdy na provozovně výlučně podnikala, přičemž k zaplacení tohoto zboží došlo až po dni 1. 7. 1996 žalobkyní, která zde začala podnikat místo žalované. Po té, co se soud zabýval jednotlivými platbami a prostředky, z nichž byly tyto platby učiněny, konstatoval, že žalobkyně neměla povinnost plnit dodavatelům žalované, a plnila místo žalované, která k tomuto plnění byla povinna. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu odpovídajícímu tomu, co žalobkyně jako třetí osoba uhradila věřitelům žalované, aby její dluh zanikl. Nejasné tvrzení žalované o dohodě, na základě níž byla žalobkyně k danému plnění povinna, nebylo v řízení doloženo. Soud ovšem dále přihlédl k tomu, že z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že od začátku roku 1997 (přesněji od 17. 4. 1997) byly na jejím bankovním účtu, ze kterého hradila platby za předmětné faktury, i prostředky jejího syna, a je tedy s ohledem na smísení peněz na účtu nemožné určit, z kterého jsou zdroje, a žalobkyni tak nelze mít za aktivně legitimovanou k tomu, aby se domáhala zaplacení částek vynaložených na platbu faktur po 17. 4. 1997. Soud tedy žalovanou zavázal k zaplacení částky 114.981,- Kč, o níž měl za to, že ji žalobkyně vynaložila ze svých prostředků, ve zbytku žalobu s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl. Požadavek žalobkyně na vydání užitků s ohledem na tvrzenou absenci dobré víry žalované soud shledal neopodstatněným, neboť žalobkyně netvrdila rozhodné skutečnosti a nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že žalovaná nebyla v dobré víře, pročež žalobu i v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Brně, jenž jej rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, v přísudečném výroku I. změnil tak, že žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 114.981,- Kč, zamítl (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej potvrdil (výrok II.), změnil jej v nákladovém výroku IV. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se s ohledem na vývoj judikatury, k němuž došlo po jeho posledním rozhodnutí ve věci, odchýlil od svého předchozího právního názoru o neplatnosti smlouvy o sdružení a poučil účastnice dle § 118a o. s. ř., že tato smlouva nadále není hodnocena jako neplatná. Po doplnění tvrzení účastnic soud shledal, že žalobkyně neunesla svá břemena tvrzení a důkazní. Zdůraznil, že tvrzení žalobkyně se v průběhu řízení měnilo a i v poslední fázi bylo do jisté míry nejednoznačné. Žalobkyně připouštěla, že mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody, avšak tato dohoda je jen obtížně prokazatelná, či pro svou neurčitost neplatná, což ji vedlo k tomu, že se žalované částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení. Není možné si zvolit právní titul (tedy zda bylo plněno ze závazkového vztahu či z titulu bezdůvodného obohacení) na základě toho, který z těchto nároků by mohl být úspěšnější. Tvrdila-li následně žalobkyně, že za žalovanou hradila faktury za zboží dodané a prodané v době, kdy v provozovně podnikala žalovaná, bylo by možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák. na straně žalované, ovšem předpokladem úspěšnosti takto uplatněného nároku je tvrdit a prokázat, že to byla žalobkyně, která za žalovanou plnila. V tomto rozsahu žalobkyně svou povinnost důkazní a povinnost tvrzení neunesla. Mimo částku 5.050,- Kč byly faktury hrazeny z bankovního účtu, na němž se nacházely prostředky žalobkyně, jejího manžela, syna a prostředky z provozu předmětné prodejny. Tvrzení žalobkyně, že ze strany syna šlo o darování peněžních prostředků, je třeba pokládat za účelové, uplatněné dodatečně v rozporu s předchozí výpovědí žalobkyně. Smísení prostředků náležících do společného jmění manželů, synovi žalobkyně a prostředků z podnikatelské činnosti sdružení znemožňuje zjistit, z jakého konkrétního zdroje ta která částka byla na účet v rozhodném období vložena a z jakých prostředků byla jednotlivá faktura uhrazena. Splnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nemůže žalobkyně nahradit navrhovanými důkazy výslechem manžela či syna k finančnímu hospodaření rodiny, zvláště pak netvrdí-li žalobkyně žádné konkrétní částky a dobu, kdy měly být částky z prostředků těchto svědků vloženy na účet. Taktéž výslech matky žalobkyně k otázkám vedení účetnictví je nadbytečný, netvrdí-li žalobkyně, že na účet v určité době byly vloženy výlučně její prostředky v určité výši. Prostřednictvím důkazů nelze nahrazovat povinnost tvrzení, zvláště pak připouští-li žalobkyně, že rozhodné skutečnosti tvrdit a prokázat již nelze. Vzniklo-li dne 1. 7. 1996 platně sdružení, následně žalobkyně založila účet, na nějž posílala mimo jiné i prostředky získané podnikáním sdružení, a z tohoto účtu uhradila faktury za zboží dodané žalované, žalobkyně neprokázala, že faktury byly zaplaceny z jejích výlučných prostředků, neboť prostředky sdružení a syna žalobkyně jejími výlučnými prostředky nejsou.
Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení žalobkyně, dle nějž vůle účastnic směřovala k uzavření podnájemní smlouvy jako právnímu úkonu disimulovanénu, zatímco smlouva o sdružení byla právním úkonem simulovaným, je tvrzením novým, jež bylo možno uplatnit v řízení i dříve, a tedy v odvolacím řízení nepřípustným, a je tak nadbytečné k němu provádět důkazy. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k potvrzení zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně a změně vyhovujícího výroku tohoto rozsudku.
K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, vyjma části výroku II., jíž byl ve výroku II. a ve výroku III. co do částky 40.084,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušil (ve zbytku dovolání odmítl) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že majitel bankovního účtu má v souladu s příslušnou právní úpravou vůči bance pohledávku ve výši částek na účet vložených, aniž by přitom bylo v tomto směru rozhodující, čí prostředky byly na účet vloženy. Byly-li předmětné faktury placeny z účtu dovolatelky, byla tím (dle příkazů daných dovolatelkou bance) snižována její pohledávka vůči peněžnímu ústavu, čímž nastal úbytek v její majetkové sféře, a není tak důvodu jí upírat aktivní legitimaci v projednávané věci. Za daných okolností je pak nadbytečné zabývat se argumentací týkající se platnosti či neplatnosti smlouvy o sdružení, neboť předmětem sporu není vypořádání majetkových práv ze smlouvy o sdružení, ale toliko posouzení, zda žalobkyně žalovanou obohatila tím, že za ni splnila její dluh. Nadto předmětný závazek časově předcházel předpokládané činnosti sdružení. Odvolacímu soudu byla dále vytknuta nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí v části týkající se částky 5.050,- Kč, v níž byly faktury uhrazeny v hotovosti. Nedostatky právního posouzení žalobou požadované jistiny (vyjma částky 40.084,- Kč, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a jíž se Nejvyšší soud s ohledem na zákonem daný bagatelní limit dovolacího přezkumu nezabýval) brání tomu, aby rozhodnutí obstálo v části týkající se požadovaného příslušenství. Absenci jakéhokoliv odůvodnění v tomto směru by přitom bylo možno pokládat za vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. S ohledem na předestřené závěry Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku ve shora naznačeném rozsahu.
Krajský soud v Brně následně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 21 Co 59/2010-303, tak, že rozsudek soudu I. stupně v napadeném přísudečném výroku I. a v zamítavém výroku III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II.), a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud v návaznosti na právní závěry dovolacího soudu uzavřel, že nebyla-li prokázána existence jakékoliv dohody vztahující se k okolnostem platby za tyto faktury, je třeba dovodit, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 454 obč. zák.), a vznikla jí tak povinnost žalobkyni takto získané bezdůvodné obohacení vydat (§ 451 a § 456 obč. zák.). Soud se dále zabýval požadavkem na vydání užitků z bezdůvodného obohacení, jež má dle § 458 odst. 2 obč. zák. povinnost vydat ten, kdo při získání obohacení nejednal v dobré víře. Poučena soudem prvního stupně o nutnosti tvrdit, v čem má spočívat absence dobré víry, poukazovala žalobkyně na okolnosti věci. Odvolacím soudem již přitom byla dříve v řízení upozorněna na povinnost tvrdit, v čem měly tyto užitky spočívat. Žalobkyně se odvolávala na sazbu úroků z prodlení, jež měla odpovídat průměrné výši získaných užitků, nikterak však nespecifikovala a důkazně nedoložila, v čem by měly užitky na straně žalované spočívat. Odvolací soud tedy shledal, že ve vztahu k užitkům žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pročež je na místě potvrdit i v tomto věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze přitom přisvědčit žalobkyni, že v řízení byly ve skutečnosti požadovány úroky z prodlení a pokud snad byly v průběhu řízení požadovány i užitky, soud prvního stupně v tomto nikdy nepřipustil změnu žaloby. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně svým podáním doručeným soudu dne 13. 9. 2007 reagovala na výzvu soudu k doplnění tvrzení tak, že se domáhá vydání užitků z bezdůvodného obohacení odpovídajících zákonné úpravě úroků z prodlení, jež vyjadřují minimálně střední možnost zhodnocení peněz. Žalobkyně rovněž vypustila z původního petitu slova z prodlení , neboť měla za to, že se nejedná o úrok z prodlení, ale o užitky z bezdůvodného obohacení vyčíslené co do výše formou zákonného úroku z prodlení. K návrhu žalobkyně byla na jednání soudu dne 22. 10. 2007 připuštěna změna žaloby v uvedeném směru. Žalobkyně posléze k výzvě soudu v tomto doplnila svá tvrzení, přičemž zmínila i možnost podřadit předestřený nárok pod náhradu škody. V řízení však nebylo doloženo, že by žalobkyni vznikla skutečná škoda či ušlý zisk. Žalobkyně se rovněž mýlí, domnívá-li se, že měla být poučena o tom, že věc je třeba posoudit jako nárok na úrok z prodlení, neboť by šlo o poučení o hmotném právu, zasahující do zásady rovnosti stran. Tvrdí-li žalobkyně, že se domáhá užitků z titulu bezdůvodného obohacení, nelze toto tvrzení hodnotit jako skutkový základ pro uplatnění nároku na úrok z prodlení. Pouze pokud by skutková tvrzení bylo možno hodnotit po právní stránce jinak, vznikla by soudu povinnost v případě absence některého z potřebných skutkových tvrzení poučit účastníka o doplnění tohoto tvrzení. Odvolací soud tedy přitakal posouzení soudu prvního stupně, s ohledem na výši požadovaných úroků a jistiny shledal, že míru úspěšnosti účastnic v řízení lze hodnotit jako částečnou, pročež ani jedné z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně opětovně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to výslovně proti části jeho výroku I., jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, respektive nerozhodnutou část ohledně uplatněného nároku na úroky z prodlení, o kterých soud odmítl rozhodnout , a dále pak proti výrokům II. a III. rozsudku. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z nesprávného vyřešení zásadní otázky procesního práva, zda byl nárok na příslušenství úroky z prodlení v řízení řádně uplatněn, jakož i otázky, co vše je předmětem daného řízení, a otázky plnění poučovacích povinností soudu. Dovolatelka ocitovala závěry odvolacího soudu vyslovené k požadavku na úrok z prodlení a zdůraznila, že odvolací soud chybně aplikoval procesní právo a opomněl některá zásadní fakta. Již žalobou ze dne 23. 4. 1998 se dovolatelka domáhala i úroku z prodlení ve výši 21% z požadované částky, a to vždy ode dne následujícího po zaplacení dílčích částek. Žalobnímu požadavku přitom soud vyhověl platebním rozkazem ze dne 2. 12. 1998. I v dalších podáních, jakož i na jednání před soudem, dovolatelka hovořila o příslušenství, o úrocích z prodlení bylo rozhodováno i posléze odvolacím soudem zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2002. Soud prvního stupně následně nerespektoval pokyn odvolacího soudu, dle nějž měl (bude-li třeba) vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností. Až na jednání dne 27. 8. 2007 byla žalobkyně vyzvána k doplnění tvrzení, ovšem značně nejasnou formulací. Na tento postup soudu, nezpůsobilý odstranit vady žaloby dle § 43 odst. 1 o. s. ř., žalobkyně reagovala podáním ze dne 13. 9. 2007, z nějž je patrné, že požaduje i (vedle úroků z prodlení) vydání užitků. Nedošlo však ke zpětvzetí žaloby v rozsahu požadavku na zaplacení žalobou uplatněných úroků z prodlení. Bez jakéhokoli významu je přitom, že žalobkyně při formulaci aktuálního petitu zapomněla uvést vedle požadovaných užitků i úroky z prodlení, neboť není povinností účastníka, aby sám formuloval petit, žalobkyně se úroků z prodlení domáhala od počátku řízení a svůj návrh nikdy nevzala zpět. Soud prvního stupně tedy postupoval nesprávně, pojal-li usnesení vynesené na jednání dne 22. 10. 2007 nejen jako změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, ale současně i jako zpětvzetí v části požadovaných úroků z prodlení. Soudy se následně úroky z prodlení již nezabývaly, přestože se jich žalobkyně domáhala, a to i v řízení před odvolacím soudem, přičemž žalobu vzala zpět pouze co do úroku z prodlení za dobu od 4. 7. 1996 do 31. 3. 1998, s čímž žalovaná souhlasila.
Dovolatelka má dále za to, že soudy v daném případě nedostály své poučovací povinnosti. Pochybení spočívající v tom, že nebyla upozorněna, že skutková tvrzení by bylo možno hodnotit právně jinak, např. jako úroky z prodlení, odstranila v podstatě sama doplněním skutečností i bez takovéhoto poučení. K porušení ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. došlo pak zejména tím, že nebyla vyzvána k doložení a doplnění možné kvalifikace jejího požadavku jako nároku na náhradu škody. V důsledku předestřeného postupu doposud nebylo rozhodnuto o řádně uplatněném nároku na úroky z prodlení, podobně jako o nároku případně posouzeném jinak než podle účastníkova právního názoru, a sice z titulu náhrady škody. Dovolatelka má za to, že jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu, a tím porušeno i její právo na spravedlivý proces. Své podání pak završila návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví, případně je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to, bude-li to nutné, až soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však dovolatelka vznesenými námitkami nepoukazuje na spornou otázku z oblasti procesního práva odpovídající požadavkům § 237 o. s. ř. a její výtky proti výkladu relevantních procesních ustanovení odvolacím soudem nelze mít za případné. Odvolací soud nepochybil, nespokojil-li se při kvalifikaci požadovaného plnění pouze s původním žalobním návrhem a tím, jak žalobkyně své žalobní žádání vyčíslila, ale přihlédl i k tomu, jak bylo toto plnění následně v průběhu řízení hmotněprávně vymezeno. Jeví se přitom jako logické, že se soudy hmotněprávní kvalifikací požadovaného úroku ze žalované jistiny blíže zabývaly až poté, co shledaly opodstatněným nárok na žalovanou jistinu, a snažily se následně žalobkyni vést k tomu, aby svůj návrh i v tomto rozsahu náležitě skutkově i právně vymezila tak, aby o něm bylo možno řádně rozhodnout. Žalobkyně poněkud pomíjí, že soud je až na stanovené výjimky vázán návrhy účastníků a nemůže je překročit (srov. § 153 o. s. ř.). V daném případě žalobkyně požadovala od počátku řízení úrok ze žalované jistiny vyjádřený určitou sazbou, ze spisu se však nepodává (a to ani z dovolatelkou odkazovaného podání ze dne 13. 9. 2007), že by jej snad chtěla dvakrát, jednou z titulu řádného úroku z prodlení a po druhé z titulu užitků z bezdůvodného obohacení vyčíslených prostřednictvím téže sazby. Pouze pokud by se původně domáhala zaplacení daného úroku dvakrát, bylo by o následné redukci požadavku na pouze jednu úrokovou sazbu možno uvažovat jako o částečném zpětvzetí žaloby, a případně i dovozovat, že soud za stávající procesní situace (tj. nerozhodl-li o částečném zpětvzetí žaloby) nevyčerpal celý předmět řízení, rozhodl-li pouze o jedné úrokové sazbě.
Připustil-li soud prvního stupně usnesením na jednání dne 22. 10. 2007 změnu žaloby ve smyslu předchozího podání žalobkyně, v němž byl požadavek na zaplacení úroků z prodlení odůvodněn tvrzením, že se má jednat o užitky z bezdůvodného obohacení, byla tímto žalobkyně navíc nepochybně informována o tom, jak jsou její požadavky pojímány soudem. Pokud se snad zamýšlela domáhat mimo těchto užitků i úroku z prodlení, nic jí nebránilo, aby případně následně vznesla tomu odpovídající návrh na rozšíření žaloby. Okolnost, jak bylo o jejím nároku rozhodováno dříve, než bylo rozhodnuto o změně žaloby, je přitom zcela bez významu, neboť změna žaloby je právě institutem sloužícím k modifikaci soudem posuzovaného žalobního požadavku, a to i co do jeho skutkového vymezení tvrzeními žalující strany (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zcela nad rámec lze podotknout, že žalobkyně pokládala specifikovaný úrok za užitek z bezdůvodného obohacení i dle následně uplatněné argumentace (v odvolání proti zamítavému výroku III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 C 112/98-179), jíž jsou zpochybňovány závěry soudu prvního stupně ohledně nedoložení absence dobré víry na straně žalované (č. l. 188), nikoliv však to, že by na požadovaný úrok mělo být nahlíženo prostřednictvím ustanovení upravujícího právo na užitky z bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu tedy není důvodu vytýkat, že se při svém přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně přidržel toho, jak byl žalobní nárok vymezen, jak do své výše, tak do svého skutkového základu, před soudem prvého stupně.
Za nepřípadné lze pokládat i výtky týkající se pochybení při aplikaci § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. a spočívající v tom, že žalobkyně nebyla vyzvána k doložení opodstatnění jejího požadavku z titulu náhrady škody. Uvedené ustanovení ukládá soudu, aby v případě, že se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, vyzval účastníka, aby svá tvrzení doplnil, a poučil jej, o co má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, případně, je-li věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzval účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Citované ustanovení tedy nesměřuje k tomu, aby soud vedl účastníka k pokusu o doložení jeho požadavku z hlediska veškerých myslitelných právních kvalifikací, ale aby svá žalobní a důkazní tvrzení vymezil a doplnil způsobem odpovídajícím žalobnímu návrhu i právnímu náhledu soudu tak, aby soud mohl o žalobním žádání řádně rozhodnout při obeznámenosti s veškerými právně relevantními fakty, aniž by se však dopouštěl dle § 5 o. s. ř. nepřípustného a rovnost účastníků narušujícího poučení o hmotném právu (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010). Ze spisu je přitom zřejmé, že citovaným ustanovením předpokládaná situace v řízení nenastala. Byť v určitém okamžiku řízení byla vzpomenuta i úprava náhrady škody, aplikace příslušné úpravy na žalobní tvrzení soudy zjevně nebyla shledána případnou, a nebylo tak sebemenšího důvodu, aby se soud snažil žalobkyni vést k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů v tomto směru.
Zcela nepřiléhavá je i zmínka o tom, že soud prvního stupně při vyzývání k doplnění rozhodujících skutečností nedostál požadavkům ustanovení § 43 o. s. ř., neboť v daném případě se nejednalo o postup směřující k odstranění vad podání postrádajícího zákonem požadované náležitosti či stiženého nesrozumitelností nebo neurčitostí.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v jaké jím byla zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku III., nelze mít za přípustné. Napadla-li dovolatelka současně i výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nelze mít dovolání za přípustné ani v této části. Dovolatelka ve svém podání nikterak neobjasňuje, proč by na podané dovolání v tomto rozsahu bylo možno pohlížet jako na přípustné. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. je přitom obligatorní náležitostí dovolání vylíčení okolností, pro něž dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné, přičemž nedostatky v tomto směru je možno odstranit pouze po dobu trvání dovolací lhůty (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.). Jářku, nestalo-li se tak, v dovolacím řízení nelze pokračovat, a dovolání je v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. třeba odmítnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu