28 Cdo 3457/2008
Datum rozhodnutí: 03.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3457/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,


a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce


Ing. V. L., proti žalovanému Ing. J. Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení 40.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 77/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, č. j. 21 Co 545/2007-82, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a V., v nichž jednak soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci v záhlaví specifikovanou částku společně s příslušenstvím (výrok II.)


a jednak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V.).


Účastníci řízení společně podnikali na základě smlouvy o sdružení. Jejich dohodou ze dne 20. 6. 1997 pak došlo k rozpuštění tohoto sdružení a vzájemnému vypořádání s tím, že všechny závazky, pohledávky a úvěry sdružení převezme žalovaný. V pozdějším exekučním řízení však žalobce zaplatil soudnímu exekutorovi částku 40.000,- Kč, neboť v soudním řízení byli účastníci soudem zavázáni společně


a nerozdílně zaplatit jednomu z věřitelů sdružení částku 2.253.269,- Kč s přísl. a pro vymožení této pohledávky byla vůči oběma účastníkům zahájena exekuce. Žalobce tak zaplatil částku splnil povinnost, k jejímuž splnění byl dle vzájemné dohody účastníků povinován žalovaný. Soud odvolací věc posoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle § 511 odst. 2, § 829 odst. 1, 2, § 835 odst. 2 a § 841 obč. zák. a dospěl k závěru, že všemi námitkami uvedenými v odvolání se již zabýval soud prvního stupně a že odvolání žalovaného nebylo důvodné. Soud prvního stupně správně vycházel z předmětné smlouvy o sdružení účastníků a na to navazujících dodatků při rozpuštění sdružení a vzájemném vypořádání. Účastníci využili při tomto vypořádání princip smluvní volnosti a práva a povinnosti z něj plynoucí byly určeny zcela konkrétně. Účetnictví sdružení pak bylo vedeno na základě vzájemné dohody žalovaným, a to po celou dobu existence sdružení. Pohledávka, o niž v řízení jde, byla účastníkům sdružení známa, a nejednalo se tudíž o závazek neznámý v době uzavírání smlouvy o vypořádání činnosti sdružení.


Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje obecně z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Důvodnost dovolání spočívá podle žalovaného v tom, že rozhodnutí vychází ze zjištění, které je vytrženo z kontextu důkazů , což vedlo odvolací soud k nesprávným skutkovým závěrům, a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soudy obou stupňů měly pak vycházet z neúplné a neprůkazné účetní evidence, a to zejména co do skladových zásob. Podle dodatku o vypořádání se měli účastníci podělit rovným dílem o kladný výsledek hospodaření tak, že podnik žalobce (L. N.-o. s. r. o.) měl získat majetek ve výši 533.221,80 Kč vyčleněný ze zásob sdružení a veškeré ostatní jmění včetně závazků, pohledávek a úvěrů mělo připadnout dovolateli. K tomu však nedošlo, když žalobcova společnost disponující skladem a zásobami si tyto ponechala. Přesto žalobce požadoval po žalovaném plnění závazků vůči třetím osobám, ačkoliv smlouva nebyla naplněna. Společnost žalobce přitom již od 1. 3. 1997 převzala bývalou činnost sdružení, včetně zaměstnanců, skladů a prodeje zboží sdružení. Žalobce si ponechal pro potřeby své společnosti ocel uloženou ve skladu, neuhrazené faktury prodaného zboží a také část hmotného investičního majetku. Žalovaný tak byl poškozen, přičemž neměl prostředky na uhrazení dluhů sdružení v plné výši. Vypořádání sdružení tedy de facto nikdy řádně neproběhlo, k čemuž odvolací soud nepřihlédl. Dovolatel dále tvrdí, že žalobce se na úkor sdružení obohacoval, neboť zakoupené zboží se nikdy nedostalo do skladových zásob a bylo žalobcem prodáno propojeným společnostem, přičemž utržené peníze žalobce použil na koupi svého majetku. Žalovaný naopak všechny své závazky podle možností plnil. Soudy obou stupňů se také nezabývaly platností dodatků I. a II. k dotčené smlouvě o sdružení, ani tím, že společnost žalobce převzala veškerou činnost sdružení. V dodatcích není ani uvedeno, jaké závazky sdružení vedlo a které se těmito dodatky vypořádávaly. Částky v dodatcích uvedené jsou nekonkrétní a neurčité a jako takové bez právního důvodu . Dodatky nemohly zahrnovat potřebné údaje, když účetnictví nebylo správně vedeno a k vypořádání účastníků nedošlo. Z tohoto důvodu se jedná o neplatný právní úkon, neboť z dohody nelze dovodit jakékoliv závěry o tom, kolik mělo sdružení dlužníků a věřitelů, v jaké výši a z jakého důvodu vznikly pohledávky a závazky sdružení, zda jsou tyto před či po splatnosti a další údaje, jež nelze výkladem odstranit . Závazky ani ostatní údaje uvedené v čl. I. dodatku nebyly výslovně identifikovány . I ustanovení čl. III. o vzájemném vypořádání bylo neplatné pro obcházení zákona, neboť se nejednalo o skutečné, nýbrž jen o fiktivní vypořádání. Jednalo se též o právní úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolací soudu je tak v rozporu se zákonem a judikaturou v otázce platnosti dodatků. Proto žalovaný požádal, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu jeho tíživé finanční a zdravotní situace, a dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání vyjádřil s tím, že veškerá činnost sdružení probíhala v rámci činnosti fyzické osoby Ing. Č., jenž taktéž vedl účetnictví. Po celou dobu trvání sdružení nebylo provedeno rozdělení zisku podle bodu V. společenské smlouvy sdružení. Žalobce za celou dobu nevystavil jedinou fakturu za poradenskou činnost, na níž měl živnostenské oprávnění. Účetní evidence vedená žalovaným vykazovala každoročně ztráty. Účastníci přitom v roce 1997 vytvořili společnou obchodní společnost C.M.L.-M. s. r. o., avšak žalovaný odmítl převést aktiva i pasiva sdružení do nově vzniklé společnosti, jak bylo dohodnuto. Během doby, po níž byl žalovaný jedním z jednatelů a společníků této společnosti, převedl do ní veškeré zásoby sdružení v hodnotě cca 6,2 mil. Kč za cca 9,2 mil. Kč v nákupních cenách. Další zásoby v nákupních cenách téměř 1,2 mil. Kč si žalovaný odvezl na M. V době vypořádání majetku sdružení v listopadu 1998 nebylo tedy de facto co dělit. Kromě převzetí veškerého majetku sdružení měl žalovaný vyrovnat i veškeré závazky vedené v jeho účetnictví. Ke dni 1. 3. 1997 společnost L. N.-o. s. r. o. neexistovala. Jednalo se o společnost C.M.L.-M. s. r. o., v níž byl jedním z jednatelů i žalovaný. Tato společnost převzala pouze veškeré zaměstnance bývalého sdružení (ve skutečnosti zaměstnance Ing. Č.), veškeré zásoby i výrobní prostředky si musela společnost od žalovaného jakožto fyzické osoby zakoupit. V dodatku II. je jasně uvedeno, že jeho vydáním končí platnost dodatku I. Žádné zásoby sdružení si C.M.L.-M. s. r. o. neponechala. Během společné činnosti ve sdružení se žalovaný dopustil celé řady podvodných jednání, které vedly k tíživé ekonomické situaci nejen u žalobce, ale i u společnosti L. N.-o. s. r. o. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Takové podmínky však napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalovaného nenaplňuje, neboť odvolací soud aplikoval na daný případ právní závěry souladné s právním řádem i s ustálenou judikaturou.


Nejprve je třeba uvést, že námitky žalovaného spočívající ve zpochybňování skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na základě provedeného dokazování, jsou v daném dovolacím řízení irelevantní. Jedná se totiž o uplatnění dovolacího důvodu obecně zakotveného v § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž je však možno přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení. Taková situace v souzeném případě nenastala, jak uvedeno výše.


Ani námitky dovolatele vztahující se k platnosti dohody o rozpuštění sdružení


a vzájemném vypořádání účastníků sdružení ze dne 20. 6. 1997 a platnosti jejich dodatků ze dne 30. 4. 1998 a 15. 10. 1998 nemohou naplnit výše uvedené podmínky, pro než by bylo možné založit přípustnost dovolání z důvodu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.


Nejvyšší soud zcela souhlasí se závěrem soudu odvolacího, že účastníci sdružení mají možnost upravit si vzájemná práva a povinnosti při zániku sdružení a vypořádání jeho majetku smluvně. Ustanovení § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), ostatně výslovně zakotvuje, že při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení, a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem . Formu a způsob vypořádání si tak účastníci mohou upravit podle okolností a svých potřeb (viz i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 2167).


Nejvyšší soud se naopak neztotožňuje s námitkou dovolatele, že identifikace dluhů a pohledávek v předmětné dohodě je neurčitá. Dodatek I. byl zcela jasně nahrazen dodatkem II., přičemž v tomto dodatku bylo zřetelně stanoveno, jakou část společně nabytého majetku získá žalobce a jakou žalovaný. Žalobce měl obdržet majetkovou hodnotu ve výši 533.221,80 Kč, a to ve formě skladových zásob. Všechny ostatní práva a povinnosti vyplývající z účetní evidence sdružení účastníků měly přejít na žalovaného, tedy mimo jiné i všechny závazky, k jejichž plnění byli oba účastníci zavázání společně a nerozdílně. Není přitom zapotřebí, aby všechny práva a povinnosti byly v dohodě o vypořádání jednotlivě individualizovány. Postačí, je-li z obsahu dohody dovoditelné, jakou jejich část nabyl ten který z účastníků. V tomto ohledu je možné poukázat na obdobný případ týkající se postoupení více pohledávek, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávek je naplněn též v případě, je-li souhrn postupovaných pohledávek označen osobou dlužníka a právním důvodem jejich vzniku (např. odkazem na příslušnou smlouvu, s tím, že se postupují všechny pohledávky z této smlouvy), aniž by postupované pohledávky musely být v postupní smlouvě výslovně jednotlivě identifikovány (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, sešit č. 3, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


Dovolatel pak konkrétně neuvádí, v čem shledává rozpornost obsahu předmětné dohody a jejího dodatku II. s dobrými mravy, a pouze obecně odkazuje na § 39 obč. zák.


Rozpor s dobrými mravy konstatovaný dovolatelem v obecné rovině Nejvyšší soud neshledal a dovolatelem tvrzená skutečnost, že vypořádání neproběhlo, neznamená sama o sobě, že by účastníky sdružení učiněný právní úkon svým obsahem či účelem obcházel zákon. Pakliže dohodnuté vypořádání neproběhne, má to za následek nenaplnění konkrétních práv a povinností vyplývajících ze závazkového právního vztahu založeného dotčenou dohodou, nemůže to mít ale vliv na její platnost. Jednotlivých práv a plnění povinností z dohody plynoucích je ostatně možno domáhat se v soudním řízení.


Na tomto místě je nutné upozornit na skutečnost, že sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. nemá právní subjektivitu a že účastníci sdružení jsou subjektem právních vztahů vznikajících v souvislosti s činností sdružení, přičemž jednají sami nebo prostřednictvím svých zástupců. Smluvní ujednání o vzájemném vypořádání účastníků sdružení při jeho rozpuštění je pak zákonem předpokládaným důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky sdružení, z něhož plynou určitá práva


a povinnosti toliko těmto účastníkům. Jinými slovy řečeno, předmětem dohody


o vzájemném vypořádání účastníků sdružení při jeho rozpuštění je uspořádání právních vztahů po zrušení sdružení toliko mezi jeho účastníky; v zásadě se tak netýká právních vztahů s třetími osobami. Případní věřitelé mohou plnění dluhu vzniklého z činnosti sdružení i nadále uplatňovat vůči kterémukoliv z účastníků, neboť ve vztahu k nim jsou účastníci sdružení stále v postavení solidárních dlužníků (§ 835 odst. 2 obč. zák.). Pokud pak jeden z účastníků (v daném případě žalobce) plnil dluh, jenž měl podle dohody o vypořádání plnit jiný z účastníků zaniklého sdružení (v daném případě žalovaný), došlo k bezdůvodnému obohacení na straně toho, jenž měl podle dohody dluh splnit, neboť za něj bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 454 obč. zák.).


Z právě uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné


a dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny výše, Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo


a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. června 2009


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.


předseda senátu