28 Cdo 345/2007
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 345/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida., CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: A. M. P., a B. MUDr. I. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 9. 2006, sp. zn. 20 Co 262/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11. C 114/2005 (žalobců 1. V. K., 2. M. K., a 3. Ing. J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. M. P. a B. MUdr. I. P., zastoupeným advokátem, o vydání částí nemovitostí), takto:


I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t a j í .


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 3. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 21. 2. 2006, č. j. 11 C 114/2005-57. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo každému ze žalovaných uloženo vydat každému ze žalobců jednu ideální dvanáctinu nemovitostí domu čp. 101 a pozemků parc. č. 407 a pozemku parc. č. 459/2 v katastrálním území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 178 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K., katastrální pracoviště H. Každému že žalobců (V. K., M. K. a Ing. J. K.) se mělo dostat od každého ze žalovaných (M. P. a MUDr. I. P.) úhrady nákladů řízení částkou 4.842,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 9. 29006, sp. zn. 20 Co 262/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; každému ze žalovaných bylo uloženo nahradit každému ze žalobců náklady odvolacího řízení částkou 2.603,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.


V této právní věci, konstatoval odvolací soud, bylo již rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze 3. 8. 2000, č. j. 11 C 67/91-153, jímž bylo žalobě žalobců vyhověno; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001; dovolání žalovaných proti uvedeným rozsudkům soudů obou stupňů bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 361/2002. K ústavní stížnosti žalovaných Ústavní soud ČR nálezem z 26. 10. 2001, II. ÚS 302/03, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 10. 2003. Následně pak Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 8. 2000, č. j. 11 C 67/91-153, a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odvolací soud dovozoval, že důvodem těchto zrušujících rozhodnutí byla pouze ta skutečnost, že bylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces, neboť v řízení nebyly provedeny veškeré jimi navržené důkazy .


V dalším průběhu řízení žalobci tvrdili neplatnost závěti, datované dnem 20. 9. 1968 zůstavitelem V. K. (zemřelém 12. 2. 1972, jehož vnuky jsou žalobci), v jejímž textu se hovoří v minulém čase o tom, že zůstavitel již za svého života učinil s matkou dnešních žalovaných dohodu, podle které se B. P. stala vlastnicí věcí uvedených v prohlášení ze dne 2. 10. 1968 ; žalobci v souvislosti s touto závětí poukazovali na jazykový a logický nesoulad dvou dat v jedné listině , který způsobuje její nesoulad. Odvolací soud poukazoval také na to, že žalovaní v průběhu řízení popírají žalobci uváděný nesoulad dat v závěti a tvrdí, že listina (dohoda mezi zůstavitelem matkou žalovaných, sepsaná v Advokátní poradně H., datovaná 2. 10. 1968), která je v závěti zmiňována, byla ve skutečnosti sepsána dříve než 2. 10. 1968. Odvolací soud měl za to, že v uvedené otázce jsou to žalovaní, kdo nesou důkazní břemeno o svém tvrzení, neboť v něm spočívá jejich procesní obrana; proto právě žalovaní musí prokázat, že se skutkové okolnosti, vedoucí k posouzení platnosti či neplatnosti závěti, udály způsobem a v čase, jenž nevede k závěru o neplatnosti posuzovaného úkonu. Odvolací soud poukazoval na to, že i Ústavní soud ČR uzavřel, že opačný přístup by vedl k tomu, že by důkazním břemenem k tvrzení žalovaných byli zatížení žalobci, což by bylo v jednoznačném rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 občanského soudního řádu . Odvolací soud uzavíral svou úvahu tak, že námitky žalovaných směřující proti nesprávnosti rozložení důkazního břemene je třeba považovat za nedůvodné a v tomto směru odkazoval na předchozí rozhodnutí soudu včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, vydaná v této právní věci .


Za uvedených okolností měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně v dalším průběhu řízení správně zaměřil dokazování k okolnostem vedení důkazu výslechem tří svědků (dvou svědků a jedné svědkyně, která však před provedením jejího výslechu zemřela). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že těmito důkazními prostředky se žalovaným nepodařilo prokázat jejich tvrzení, že dohoda datovaná dnem 2. 10. 1968 byla uzavřena jiného data, a to data předcházejícího datu sepsání závěti zůstavitele V. K.; žalovaní pak již přes poučení ze strany soudu další důkazy k provedení nenavrhli a jejich tvrzení tak zůstalo podporováno jen jejich účastnickými výpověďmi a koresponduje mu pouze výpověď svědka Ing. M. P., který však nevypovídal o tom, co skutečně sám viděl a slyšel, ale o tom, o čem se domníval, že by vypovídala jeho zemřelá matka ; nelze mít také za to, podle názoru odvolacího soudu, že z výpovědi dalšího svědka JUDr. L. H. vyplynulo, že dohoda o darování věcí, datovaná 2. 10. 1968, byla podepsána dříve než 2. 10. 1968, jak tvrdí žalovaní.


Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13. 10. 2006 advokátu, který žalované v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 4. 12. 2006 u Okresního soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 9. 2006 (sp. zn. 20 Co 262/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Dovolatelé především zdůrazňovali, že odvolací soud řešil v daném případě svým rozhodnutím základní právní otázku této právní věci v rozporu s hmotným právem. V tomto smyslu pochybil odvolací soud, podle názoru dovolatelů, když dospěl k závěru, že závěť pořízená zůstavitelem V. K., datovaná 20. 9. 1968, je neplatná pro její neurčitost ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože údajně nemá náležitosti závěti, jak jsou stanoveny v § 476 odst. 2 občanského zákoníku, třebaže to v řízení nebylo jednoznačně zjištěno, a proto pro takový závěr není dána opora v zjištěném skutkovém stavu. Podle názoru dovolatelů nebylo v řízení doloženo, že by zůstavitel V. K. podepsal svou závěť jiného dne, než je v závěti uveden, a to spíše až v době následující po tomto datu, jak měl za to odvolací soud. Žalovaní naproti tomu jsou toho názoru, že rozpor ve znění závěti, odkazující na prohlášení z 2. 10. 1968, ačkoli je závěť datována dnem 20. 9. 1968, lze vysvětlit tak, že ujednání o darování věcí mezi živými bylo nesprávně datováno pozdějším datem, než bylo skutečně učiněno. Dovolatelé mají za to, že z textu závěti je zřejmé, že zůstavitel V. K. v době, kdy závěť pořizoval, již věděl o právním úkonu darování, a to jak o jeho samotné existenci, tak i o jeho obsahu, což znamená, že uzavření dohody o darování věcí předcházelo datu pořízení závěti ; podle názoru dovolatelů zůstavitel při pořízení závěti ve svých 85 letech pouze mechanicky opsal údaj z dohody, aniž by uvažoval nad jeho faktickou nesprávností či si uvědomil důsledky s takovým jednáním spojené . Ohledně zmiňované dohody jde o listinu, která obsahuje množství chyb a v řízení v této právní věci byla předložena pouze neověřená kopie dohody bez podpisu a otisku razítka; podle názoru dovolatelů je skutečně s podivem, že takový doklad může zpochybňovat platnost formálně bezchybné závěti .


Pokud šlo o úvahy, obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu, o důkazním břemenu v daném případě, jsou dovolatelé na rozdíl od názoru odvolacího soudu toho názoru, že byla-li zpochybněna pravost, respektive náležitosti dohody o darování, měli žalobci podat důkazy, které by pravost této listiny dosvědčily, což se však v tomto řízení nestalo ; jinak nemohly soudy obou stupňů na základě takové listiny vyslovit závěr o neplatnosti závěti.


Pokud šlo o odvolacím soudem provedené hodnocení svědeckých výpovědí, dovolatelé jsou na rozdíl od odvolacího soudu toho názoru, že v daném případě bylo jak předloženou dohodou, závětí i výpověďmi žalovaných a svědka Ing. M. P. prokázáno, že zůstavitel V. K. chtěl jednoznačně celý svůj majetek odkázat B. P., matce žalovaných . Dovolatelé poukazovali také na význam výpovědi svědka JUDr. L. H., který vypověděl, že dohoda o darování věcí zůstavitelem obdarované B. P. byla sepsána předem, tedy přede dnem 2. 10. 1968. Toto zjištění pak plně odpovídalo úkolu stanovenému pro další průběh řízení ve zrušovacím nálezu


Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03, tj. prokázat, že dohoda datovaná dnem 2. 10. 1968 byla ve skutečnosti sepsána za dřívějšího data, aniž by bylo zapotřebí prokazovat přesný den sepsání nebo podepsání této dohody.


Ve vyjádření žalobců k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a obsahuje podrobnou argumentaci k rozhodnutí ve věci (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně). Samotný fakt, že závěť zůstavitele V. K. obsahuje odkaz na úkon, který se má stát v budoucnosti, zpochybňuje věrohodnost učiněného písemného pořízení závěti a tuto pochybnost žádný z provedených důkazů neodstranil, takže je tu správný závěr o tom, že tato písemná závěť je neplatná.


Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, teší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 114/2005 Okresního soudu v Hradci Králové), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 9. 2006 (sp. zn. 20 Co 262/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem z 21. 2. 2006, č. j. 11 C 144/2005-57, a Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze 7. 9. 2006, sp. zn. 20 Co 262/2006, rozhodovaly v této právní věci (vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 114/2005, dříve 11 C 67/91) v dalším průběhu řízení po vynesení zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 27. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 26857/2004. V odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že v dalším řízení bude na místě přikročit k opětovnému výslechu žalovaných jako účastníků řízení (§ 131 občanského soudního řádu), podle potřeby uvážit i provedení výslechu žalobců (nebo některých z nich) jako účastníků řízení, a nelze opomenout opakování výslechu svědka JUDr. L. H. a provedení výslechu svědkyně M. P.; dovolací soud připomínal soudům obou stupňů, že je třeba se ještě zabývat úvahami o tom, koho v daném sporu stíhá nést důkazní břemeno.


Podle těchto závěrů dovolacího soudu Okresní soud v Hradci Králové i Krajský soud v Hradci Králové v dalším průběhu řízení pokračovaly; dovolacím soudem připomínané důkazy byly v řízení provedeny s výjimkou výslechu svědkyně M. P., jejíž výslech nemohl už být proveden pro úmrtí této svědkyně; vyslechnut byl dále svědek Ing. M. P., syn M. P. Odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 9. 2006, sp. zn. 20 Co 262/2006 Krajského soudu v Hradci Králové měl také na zřeteli i zabývat se úvahami o důkazním břemenu v tomto sporu.


V uvedeném směru nebylo tedy možné mít za to, že by se soudy obou stupňů necítily být v dalším průběhu řízení vázány právním názorem dovolacího soudu, jak to stanoví § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu. Stejně nelze mít za to, že by soudy obou stupňů postupovaly bez vázanosti právními názory Ústavního soudu ČR (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1994, II. ÚS 256/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), jak byly ohledně této právní věci vyjádřeny ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03.


Pokud dovolatelé měli za to, že toto řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo již účastníkům tohoto řízení poukázáno (v rozsudku z 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 361/2002 Nejvyššího soudu) na to, jak je v judikatuře soudů vykládána vada řízení, tj. jako vada, k níž došlo v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a došlo-li k této vadě nesprávným postupem soudu (např. v důsledku pochybení soudu při obesílání účastníků řízení k jednání u soudu), kterým byla účastníku řízení odňata možnost jednat u soudu. Takové pochybení v daném případě dovolacím soudem nebylo shledáno (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).


Vzhledem k uvedeným poukazům na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 361/2002, a rozsudek téhož soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2658/2004), jimiž bylo rozhodnuto o dovoláních podaných v této právní věci, nelze přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud svým rozsudkem ze 7. 9. 2006 (sp. zn. 20 Co 262/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (viz § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).


Pokud šlo o posouzení otázky, zda uvedený rozsudek odvolacího soudu ze 7. 9. 2006 byl nebo nebyl vydán v rozporu s hmotným právem, bylo třeba uvážit, zda tu odvolací soud při aplikaci hmotněprávních ustanovení na projednávanou právní věc porušil některý hmotně právní předpis anebo zda si takový použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). Odvolací soud i dovolatelé měli za to, že na projednávanou právní věc bylo třeba aplikovat ustanovení § 476 odst. 2 občanského zákoníku, které se této právní věci týkalo, šlo-li o posouzení náležitostí závěti, podle něhož musí být v každé závěti uvedeno den, měsíc a rok, kdy byla závěť podepsána, jinak je závěť neplatná. Tato právní úprava platila i v roce 1968, kdy došlo v daném případě k pořízení závěti (srov. k tomu § 503 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. a nyní viz i § 873 občanského zákoníku). Z uvedených ustanovení občanského zákoníku vyplývalo a vyplývá, že při jejich aplikaci musí být věnována pozornost tomu, kdy byla závěť vyhotovena (jak to bylo v publikované judikatuře zdůrazněno např. ve Sborníku I. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 507). Nebylo proto možno přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 9. 2006 vydal rozhodnutí s použitím nesprávného hmotněprávního ustanovení, tedy v rozporu s hmotným právem (viz § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).


V daném případě nebylo proto možné z hlediska posouzení přípustnosti dovolání dovolatelů dospět k závěru, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku v rozporu s hmotným právem, a že tedy by tu byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Před přikročením k rozhodnutí o přípustnosti dovolání dovolatelů přihlížel dovolací soud ještě i k tomu, co bylo výslednou hodnotící úvahou odvolacího soudu v této právní věci z hlediska ustanovení § 152 odst. 1 a 2 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, že totiž se žalovaným nepodařilo prokázat jejich tvrzení, že dohoda o darování věcí, datovaná 2. 10. 1968, byla uzavřená jiného dne, a to dne předcházejícího datu sepsání závěti zůstavitele V. K. (jak to odvolací soud uvedl na str. 5 svého rozsudku ze 7. 9. 2006, sp. zn. 20 Co 262/2006 Krajského soudu v Hradci Králové). Nešlo tu o hodnotící závěr, jímž by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není , nebo jímž by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývala (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Šlo tu tedy o výsledek hodnocení důkazů soudem podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu, které soudu náleží ve smyslu procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem, a výsledek takového hodnocení důkazů nemá povahu dovolacího důvodu, ani v případě jeho vadnosti či omylu, neboť takový dovolací důvod není v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech zakotven (srov. nyní zejména ustanovení § 241a občanského soudního řádu a srov. také k tomu již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Nezbylo proto dovolacímu soudu než postupovat podle ustanovení § 243b a § 218 písm. c) občanského soudního řádu a dovolání dovolatelů odmítnout jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání žalovaných, použil tu dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání obsahujícímu v podstatě poukaz na to, co žalobci uváděli již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu