28 Cdo 345/2002
Datum rozhodnutí: 28.01.2004
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 345/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců 1) Ing. M. Š. a 2) M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému A. K., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 356/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.9.2001, č. j. 18 Co 363/01-39, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 13.9.2000, se domáhali žalobci uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizenou žalobcům předat nebytovou místnost, blíže popsanou v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.2.2001, č.j. 5 C 356/2000-21, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou žalobcům předat nebytovou místnost, blíže specifikovanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný užívá předmětnou místnost přidělenou mu příslušným orgánem státu v roce 1981 jako byt 1+0, IV. kategorie. Vzal za prokázáno, že žalobci uzavřeli s žalovaným dne 30.1.1998 nájemní smlouvu, ve které označili předmětný prostor jako byt a pobírali od žalovaného nájemné za byt. Rovněž zjistil, že objekt ve dvoře domu č.p. 8, v P., K. ulici 67, v němž se nachází žalovaným užívaný prostor, byl postaven na základě stavebního povolení ze dne 27.7.1929, sp. zn. III.-32086/29, které bylo vydáno společně pro dům uliční i dvorní s garážemi a kancelářemi. Uliční dům byl zkolaudován pod sp.zn.. 44897/32, dvorní budova byla z kolaudace vyjmuta jako nedokončená a v roce 1934 byla povolena změna na užívání některých prostor jako bytů s tím, že se jedná o provizoria kdykoli odvolatelná. Též vzal za prokázané, že na základě rozhodnutí Obvodního úřadu pro P. ze dne 6.4.2000, které nabylo právní moci dne 2.5.2000, byl předmětný objekt zkolaudován jako nebytový. Zaujal názor, že vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97 pro posouzení, zda určitý soubor místností nebo místnost jsou bytem či nebytovými prostorami není rozhodující faktický způsob užívání, ale právní stav založený zpravidla pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu. Dovodil, že užívání dané místnosti není podloženo žádným právním důvodem, protože žalovaný jej užívá v rozporu s právním stavem založeným pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu. Dále odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 s tím, že vyklizení předmětné místnosti je nutno vázat na zajištění náhradního bytu ve smyslu § 3 odst. 1 o.z.

Na základě odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6.9.2001, č.j. 18 Co 363/01-39, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením s tím, že nelze odepřít právo na ochranu vlastníkům domu vyklizením prostor v něm, když je dům užíván v rozporu s kolaudačním stavem, neboť by žalobcům byla odepřena možnost dát do souladu stav faktický a právní. Věc posoudil podle § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ( stavební zákon ), ve znění předpisů pozdějších s odůvodněním, že v případě nedostatku dokladů, neexistence kolaudačního rozhodnutí, bylo nutné vycházet z účelu užívání prostor. Vyslovil, že prostor užívaný žalovaným byl jako byt užíván a závady nebyly nikým v té době namítány. Podle odvolacího soudu v době uzavření poslední nájemní smlouvy zde řádný právní důvod k bydlení žalovaný měl, teprve až po vydání kolaudačního rozhodnutí v roce 2000 tento důvod odpadl. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že od samého počátku zde neexistoval právní důvod, od něhož odvozoval žalovaný své právo bydlení a tudíž že i nájemní smlouva z roku 1998 byla neplatná. Konstatoval, že je nutné zohlednit i dosavadní judikaturu soudů, a to nález Ústavního soudu ČR II.ÚS 249/97, II. 190/94 a rozsudek Nejvyššího soud ČR sp. zn. 22 Cdo 173/98. Uzavřel, že vlastníka domu - pronajímatele lze při vyklizení nebytového prostoru v něm omezit podle § 3 o.z. a vázat povinnost jej vyklidit na zajištění bytové náhrady, pokud vlastník sám přivodil zánik právního důvodu bydlení nájemce změnou účelu užívání prostoru až v průběhu do té doby platně sjednaného nájmu bytu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 6.11.2001 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má právní vady a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva nebyla od samého počátku neplatná a rovněž s posouzením věci ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. V této souvislosti poukazovali na stavební povolení z roku 1929 s tím, že daný dům je domem nebytovým. Namítali, že předmětná stavba nesplňuje základní zákonné a technické předpoklady pro posouzení stavby jako bytové ve smyslu příslušných ustanovení stavebního zákona, ale i hygienických a protipožárních předpisů. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že svým jednáním jakožto vlastníci nemovitosti změnili stavební stav dané nemovitosti, a že žalovaný měl platně sjednán nájemní poměr do dne vydání kolaudačního rozhodnutí z roku 2000. Odkazovali též na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4.1.2001, č.j. 15 Co 490/2000-44, v němž byl zaujat názor, že žalovaným nelze přiznat bytovou náhradu, neboť aktem aplikace práva nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 1.2.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tedy svou pozornost soustředil na otázku, zda při rozhodování o žalobě na vyklizení nebytového prostoru žalovaného lze prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 o.z. povinnost tento prostor vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 o.z. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. lze jen omezit stávající právo, nikoli založit nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle právního názoru, vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový akt vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod.

Jestliže oproti tomu soudní praxe v obdobných vztazích vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodným na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. připouští odepření práva na vyklizení bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí ( viz rozhodnutí č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), spojuje realizaci práva na vyklizení se splněním určité podmínky. Důsledkem takové aplikace citovaného ustanovení není založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva žalobce, jež vyplývá z ustanovení § 126 odst. 1 o.z., na vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že zjištěné okolnosti umožňují na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalovaného vyklidit předmětný nebytový prostor na zajištění bytové náhrady, neboť vzhledem k mimořádným okolnostem případu by byl výkon vlastnického práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud při posuzování důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. vzal v úvahu jak okolnosti zjištěné na straně žalobce, tak okolnosti tkvící v poměrech žalovaného, u nichž mimo jiné přihlédl k užívání předmětných prostor žalovaným v dobré víře jako prostor bytových a k zjištění, že do bezprávného stavu se žalovaný nedostal vlastní vinou, nýbrž pochybením příslušných orgánů. Úvaha soudu, zda na věc lze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 o.z., podle nějž výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, předpokládá spolehlivá konkrétní zjištění, jež opravňují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud tedy nepochybil, když na podkladě všech uvedených zjištění dospěl k závěru, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. na posuzovanou věc je opodstatněna. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci je třeba vycházet z ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ( stavební zákon ), ve znění předpisů pozdějších s tím, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, případně k účelu, ke kterému se užívá bez závad.

S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno lze proto konstatovat, že posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní praxe. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu