28 Cdo 3445/2014
Datum rozhodnutí: 06.01.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 3 předpisu č. 116/1990Sb.



28 Cdo 3445/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Sportovního klubu Hradčany , IČ: 148 91 085, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Diskařská 294/1, zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovanému J. O. , IČ: 675 22 611, podnikateli s místem podnikání v Holešově, Dobrotice 28, zastoupenému Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o zaplacení částky 302.686,- Kč a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 618.240,- Kč , vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 61/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně, ze dne 12. února 2014, č. j. 59 Co 390/2013-208, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:


Žalovaný dovoláním napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. února 2014, č. j. 59 Co 390/2013-208, ve výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. března 2013, č. j. 6 C 61/2012-162) ve výroku I v části o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 151.101,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a ve výroku III, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 618.240,- Kč.

Žalobci přisouzená částka dle závěru odvolacího soudu představuje nájemné, k jehož placení se žalovaný (nájemce) zavázal žalobci (pronajímateli) smlouvou o nájmu nebytových prostor, uzavřenou těmito účastníky dne 1. října 2007; veden závěrem o platnosti uzavřené smlouvy (též s odkazem na ust. § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákona č. 360/2005 Sb.) odvolací soud neshledal, že žalovaným již zaplacené nájemné v smlouvou určené výši (jehož vrácení se tento účastník vzájemným návrhem domáhá) bylo bezdůvodným obohacením žalobce na úkor žalovaného (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ).

Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť v dovoláním označených právních otázkách je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., v situaci, kdy v dané věci dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.).

K dovolatelem označené otázce platnosti smlouvy, v situaci, kdy nebytové prostory (jejich část) byly smlouvou pronajaty k jinému účelu, než ke kterému byly původně stavebně určeny (kolaudovány), sluší se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat nejenom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2013 (citovaný již soudem odvolacím, spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupným na www.nsoud.cz ), ale dále též např. na usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 2392/2014, nebo usnesení ze dne 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14). V nich se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil k závěru, že s účinností od 19. října 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 360/2005 Sb. (jímž bylo ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěno ustanovení § 3 odst. 2, týkající se povinnosti pronajímat nebytové prostory pouze k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny), nemá porušení daného pravidla (obsaženého nyní v ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona) bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní.

Shora citovaná judikatura je plně použitelná i ve věci nyní posuzované, v níž žalovaný platnost smlouvy (uzavřené po 19. říjnu 2005) zpochybňuje prostřednictvím namítaného porušení stavebních předpisů při změně původního stavebního určení nebytových prostor. Oproti tomu judikatura, jíž žalovaný cituje v dovolání rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1775/2002, či usnesení ze dne 23. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 407/2013, na posuzovaný případ nedopadá a v kontradikci se shora vyslovenými závěry dovolacího soudu není, neboť v těchto dovolatelem označených rozhodnutích Nejvyšší soud vzhledem k datu uzavření nájemních smluv, jejichž platnost posuzoval aplikoval zákon č. 116/1990 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb., přičemž od dovolatelem citovaných rozhodnutí se stav věci nyní posuzované liší i tím, že žalovanému pronajaté nebytové prostory nebyly situovány ve stavbě nezkolaudované, byť by snad její stav v době uzavření nájemný smlouvy jak dovolatel tvrdí již zcela nekorespondoval stavu v době vydání původního kolaudačního rozhodnutí.

Dovolatelem formulovaná otázka, zda nájemní smlouva obsahuje dohodu stran (shodný projev vůle) o předání nebytových prostor ve stavu nezpůsobilém k jejich užívání (odchylné ujednání, jež výslovně připouští ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.), je zde otázkou skutkovou, nikoliv právní. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (coby výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů; § 132 o. s. ř.) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; § 241a odst. 1 o. s. ř.) není. Vycházeje ze skutkového základu dané věci (s přihlédnutím k tomu, že při výkladu projevu vůle smluvních stran soudy nižších stupňů vycházejí též z jazykového projevu vůle fixovaného písemnou smlouvou, jemuž zjištěná vůle účastníků neodporuje), nemůže pak obstát ani argumentace dovolatele, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. při výkladu právního úkonu, o jehož obsahu vznikla pochybnost, nepřípustně projev vůle doplnil o ujednání, jež nebylo účastníky učiněno (tedy že nerespektoval judikaturní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, na který dovolatel v dané souvislosti poukazuje).

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem položená otázka, jak je třeba vykládat nájemní smlouvu, když smluvní strany jejím uzavřením sledovaly jiný účel, než je vymezen v předmětu této smlouvy , jíž dovolatel staví na vlastní skutkové verzi, na které rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (zpochybňuje tudíž i zde správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu). Pokud v dané souvislosti znovu nastoluje otázku výkladu právního úkonu nájemní smlouvy, činí tak i v rozporu s jím výše citovanou judikaturou s odvoláním na (tvrzenou) vůli stran, jež evidentně odporuje jazykovému projevu učiněnému v písemné formě (přenechání označených nebytových prostor nájemci na určenou dobu za sjednanou úplatu). Závěr odvolacího soudu přitom sleduje ustálenou rozhodovací praxi i potud, že jako základní princip výkladu smluv staví prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, maje na zřeteli princip autonomie smluvních stran, povahu soukromého práva a s tím spojenou společenskou a hospodářskou funkci smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 1719/2014; nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Dovolatelem uplatňované skutečnosti o důvodech uzavření smlouvy ostatně představují spíše pohnutku právního úkonu, jež zásadně nemá právní relevanci, není-li zahrnuta do projevené vůle a nestala-li se tak její složkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 33 Odo 777/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005 ).

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z kritiky dovolatele, že se odvolací soud nezabýval morální rovinou případu a věc neposuzoval též se zřetelem k tomu, zda počínání žalobce nelze posoudit jako příčící se dobrými mravům (z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) , v situaci, kdy tomu odpovídající skutečnosti nebyly dosud dovolatelem tvrzeny a ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152). V takovém případě logicky napadený rozsudek na výkladu a aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci nezávisí (záviset nemůže), nehledě na to, že u tohoto závěrem kritizovaného posouzení (jeho absence) postrádá dovolání vymezení, v čemže dovolatel spatřuje přípustnost dovolání (které z hledisek vymezených ust. § 237 o. s. ř. má při formulaci položené otázky za splněné).

Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., § 224 odst. 1 a 243c odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu