28 Cdo 3443/2012
Datum rozhodnutí: 09.05.2013
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., čl. 36 odst. 3,4 předpisu č. 2/1993Sb., § 420 obč. zák.




28 Cdo 3443/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce BOHEMIA PLAST KLADNO spol. s r. o. , IČ 61676721, sídlem Kladno, Ke Stadionu 2347, zastoupeného JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované České republice , za kterou jedná 1) Ministerstvo financí , sídlem Praha 1, Letenská 15/525, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 3, 2) Ministerstvo spravedlnosti , sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 11 494 892,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 24/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 134/2012-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobce se žalobou podanou dne 8. 3. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 11 494 892,50 Kč. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 18. 1. 2002 na základě nedobrovolné dražby dle § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen zákon č. 26/2000 Sb. ), vydražil výrobní areál ve vlastnictví společnosti PLAS, s. r. o. nacházející se v k. ú. K., obci Kačice. Veřejná dražba byla následně soudy prohlášena za neplatnou, neboť Ústavní soud svým nálezem ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 47/04, zrušil § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 19 C 24/2007-52, nárok žalobce zamítl. Dle soudu prvního stupně nelze činnost parlamentu při hlasování o návrhu zákona považovat za úřední postup podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Dle soudu prvního stupně nepřichází v posuzované věci v úvahu ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť není naplněn zákonný předpoklad, dle kterého tento nárok lze uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 11 Co 134/2012-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že normotvorná činnost nemůže být posuzovaná jako nesprávný úřední postup. Dle odvolacího soudu není splněna ani podmínka nezákonného rozhodnutí (soudní rozhodnutí o neplatnosti dražby nebylo zrušeno) a tudíž jakýkoliv nárok na náhradu škody odvozený z existence tohoto soudního rozhodnutí nemůže být po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také dovolatel ) řádně zastoupený advokátem dne 29. 8. 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel ve svém dovolání především konkrétně namítal, že soudy nižších stupňů vyšly striktně ze zákona č. 82/1998 Sb., namísto aby jeho nárok na náhradu škody posoudily dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dle citovaného článku Listiny vzniká poškozené osobě nárok na náhradu škody bez ohledu na to, zda jí škoda byla způsobena mocí výkonnou, soudní či zákonodárnou. Žalovaný nárok je proto třeba posuzovat přímo dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dovolatel ve svém dovolání dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a nález tohoto soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98. Za způsobenou škodu dle odvolatele vždy musí existovat odpovědný subjekt. Pokud proto soudy nižších stupňů uvedly, že stát neodpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. (s čímž nesouhlasí), měly jeho nárok posoudit podle obecných ustanovení o náhradě škody dle § 420 a násl. obč. zák.
Žalovaná se k dovolání dovolatele nevyjádřila.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží . Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. b)].
Podle čl. 36 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odstavec 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odstavec 4).
Podle § 13 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
Dovolací soud se již otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou zákonodárnou činností opakovaně zabýval a dovodil, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., pročež odpovědnost státu za škodu tímto procesem způsobenou nelze dovodit [srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněného pod č. 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 7/2008 ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/2011) a mnoho dalších]. S uvedeným závěrem se ztotožnil i Ústavní soud, když ve svém plenárním nálezu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 uvedl, že čl. 36 odst. 3 Listiny zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě politická. Meze volnosti uvážení zákonodárce jsou sice stanoveny ústavním pořádkem, důsledkem jejich překročení je ale možnost zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. Takovýto zásah Ústavního soudu sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody .
V nálezu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98, jehož se dovolatel dovolává, sice Ústavní soud připustil odpovědnost státu za škodu způsobenou úředním postupem při výkonu veřejné moci v souvislosti s činností zákonodárného sboru, avšak za zcela specifické a s posuzovanou věcí nesouměřitelné situace spočívající v tom, že zákonodárným sborem byl schválen jiný text zákona, než jaký byl následně ústavními činiteli podepsán a publikován ve Sbírce zákonů [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu R 7/2008 nebo rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 492/08)].
Nepřípadný je i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, neboť v tomto rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval odpovědností státu za škodu způsobenou zákonodárnou činností, ale zcela odlišnou situací, konkrétně odpovědností státu za škodu způsobenou nezákonným (avšak nezrušeným ani nezměněným) rozhodnutím Okresního úřadu ve Znojmě.
Nárok dovolatele nelze v posuzované věci dovodit ani z obecné úpravy náhrady škody zakotvené v § 420 an. obč. zák. Tato ustanovení totiž upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích, tedy ve vztazích, ve kterých žádný z jejich subjektů nevystupuje v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci, ale naopak hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné. Vystupuje-li však stát ve vrchnostenské pozici (tak jak tomu je při zákonodárné činnosti), není subjektem občanskoprávního vztahu a nemůže proto ani odpovídat na základě obecných ustanovení občanského zákoníku, která upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních (rovnoprávných) vztazích (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 161/2012).
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání dovolatele jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 28).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního

V Brně dne 9. května 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu