28 Cdo 3440/2008
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3440/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce o. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému

O. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené

u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 22/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2008, č.j. 25 Co 523/2007-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 8. 2007, č. j. 5 C 22 /2007-35, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 184/5 o výměře 899 m², zapsaného u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště J. na LV 174, katastrální území D. u Ch. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnictví založená na tvrzení, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky ohledně předmětné nemovitosti je absolutně neplatná. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o neplatnosti této kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2004. Důvod absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák., jakož i § 39 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, spočíval ve vadě ohledně předmětu prodeje. Byl prodán pozemek parc. č. 184/5, který však v době zveřejnění obecního záměru o prodeji neexistoval. Šlo tehdy o součást pozemku (parc.č. 184/1), která byla geometricky oddělena a znázorněna až po zveřejnění. Potenciálním zájemcům se proto nedostalo informace o prodeji odděleného pozemku z původního č. 184/1 a nebylo možné vyloučit, že by o pozemek parc.č. 184/5 projevili zájem další potenciální kupující.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a důvody dovolání označil v rozsáhlém podání, ve kterém popisuje skutkové i právní aspekty projednávané věci. Žalovaný žádal, aby bylo dovolání vyhověno, zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvod (důvody), které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.

Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).

Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení), opírající se o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech.

Dovolání žalovaného, jak to požaduje konstantní judikatura interpretující výše citovaná ustanovení, nevymezuje jednoznačně právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat. Takové vymezení právní otázky by mělo být zcela konkrétní, včetně zdůraznění jejího významu a pokud možno i poukazu na dosavadní judikaturu, jestliže existuje. Dovolání, tak jak je koncipováno v této věci stranou žalovanou, by pro dovolací soud znamenalo kompletní přezkum napadeného rozsudku, což by vyvolalo procesní nerovnost vůči protistraně; v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není takový přezkum účelem citovaného ustanovení. O judikatorní novosti (přesahu) tu nelze hovořit, neboť řešení dovoláním nastolených právních problémů by ji nevyvolalo. Dovolání popisuje především skutkový základ projednávané věci, aniž by právní aspekty s ní spojené měly judikatorní přesah.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.

Úspěšnému žalobci by vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady žalobci nevznikly, neboť se k dovolání nevyjádřil.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu