28 Cdo 343/2005
Datum rozhodnutí: 25.10.2005
Dotčené předpisy: § 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb., § 6 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 343/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce T. A., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A. J., 2) E. K. a 3) Ing. J. K., všech zastoupených advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 93/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22.9.2004, čj. 47 Co 50/2004-164, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 28.11.2003, č.j. 6 C 93/2003-143, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku č. 147/5 v katastrálním území Z. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou spoluvlastníky předmětného pozemku na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 31.10.1996, sp. zn. PÚ 4722/92-Su, které nabylo právní moci dne 5.12.1996, a jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako jeho spoluvlastníci. Vzal za prokázané, že předmětný pozemek byl oddělen pod pozemku č. 147/1 tamtéž, který byl ve vlastnictví státu a hospodařil s ním státní podniku S.-a., s.p. B. Usnesením vlády Slovenské republiky ze dne 19.5.1992 byl schválen privatizační projekt, podle nějž S.-a., s.p. zanikl a jeho majetek byl převeden do F. n. m. Slovenské republiky a F. n. m. České republiky. Na jeho základě byla dne 1.8.1992 uzavřena mezi F. n. m. České republiky a společností T., spol. s r.o. kupní smlouva, jejímž obsahem byl přechod vlastnického práva k původnímu pozemku č. 147/1 na společnost T., spol. s r.o. Soud dále zjistil, že společnost T. T., spol. s r.o, která posléze změnila svou firmu ke dni 28.7.1997 na nynější T. A., a.s., uzavřela dne 26.5.1995 se společností T., spol. s r.o. smlouvu o převzetí závazku k novému vkladu a o přistoupení společníka, jehož předmětem byl mimo jiné i předmětný pozemek. Návrh na určení vlastnického práva nejprve posoudil podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. , a to tak, že naléhavý právní zájem je nutno spatřovat v tom, že vyhovění žalobě by bylo podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí a dosažení shody mezi stavem právním, jenž je tvrzen v žalobě, a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí ČR. Dále zaujal názor, že soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost výše uvedeného správního rozhodnutí pozemkového úřadu jako správního aktu, neboť jeho přezkum je možný pouze v rámci správního soudnictví. Ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. shledal, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění změn a doplňků (dále jen zákon o půdě ), stalo se tak v rámci pravomoci příslušného správního orgánu, a jde o rozhodnutí pravomocné a vykonatelné. V této souvislosti odkazoval na Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 2000, číslo 11 (R 11/2000).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.9.2004, č.j. 47 Co 50/2004-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu není soud oprávněn zkoumat mimo rámec správního soudnictví věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt, který byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Vyslovil závěr, že všechny uplatněné vady správního aktu v dané věci jsou věcného charakteru a těmito námitkami se žalobce snaží o opětovné posouzení správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu z pohledu jeho souladu se zákonem o půdě. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu je nutno hodnotit jako určité, vykonatelné a pravomocné; v konkrétní věci uzavřel, že soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K., sp. zn. PÚ 4788/92, na jehož základě byl vydán předmětný pozemek žalovaným. Dále uvedl, že vzájemné vztahy restitučních a privatizačních předpisů jsou ovládány v obecné rovině principem blokace, na jehož základě majetek podléhající zákonům o majetkové restituci nelze privatizovat, a případy porušení blokačních ustanovení je nutno kvalifikovat jako absolutně neplatné právní úkony. Konstatoval, že v daném případě došlo k porušení blokačního ustanovení ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě a úkony, na základě nichž měl žalobce nabýt předmětný majetek, jsou absolutně neplatné. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1.2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003 a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 571/99.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly a vyložily ustanovení § 5 zákona o půdě. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v posouzení, zda vlastník může být zbaven svého vlastnického práva k nemovitosti v řízení, jehož účastníkem tento vlastník nebyl. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že nezkoumal, zda se nejedná o nicotný správní akt (tzv. paakt), na který měl soud pohlížet jako by nebyl vůbec vydán. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96. Podle dovolatele v dané věci jde o případ, kdy realizace správního aktu je právně nebo fakticky nemožná a kdy právní akt nebyl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu. Poukazoval na skutečnost, že ke dni vydání rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v K. ze dne 31.10.1996, sp. zn. PÚ 4722/92 - Sú předmětný pozemek vlastnil žalobce, který není právním nástupcem společnosti T., spol.s r.o. Dále odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, v němž dovolací soud vyslovil právní závěr, že rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního řízení). Tvrdil, že předmětné správní rozhodnutí mu nebylo nikdy doručeno, proto se nemohl domáhat ochrany svých práv ve správním soudnictví. Dále namítal, že ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo porušeno, neboť společnost T., spol. s r.o., vznikla až dne 31.7.1991 a získala vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě privatizace zemědělského majetku - privatizačního projektu č. 1046 schváleného dne 19.5.1992 usnesením vlády Slovenské republiky č. 398. Podle dovolatele tedy ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24.6.1991, nebyla společnost T., spol. s r.o. osobou, která by držela předmětný pozemek a tímto subjektem byl státní podnik S.-a. s.p. B. jako původní uživatel předmětného pozemku. V tomto směru odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95, Rc 16/96. Dovolatel též konstatoval, že příslušný správní orgán překročil meze svých pravomocí, neboť vydal nemovitosti, které nebyl oprávněn vydat, jelikož zde nepřicházela v úvahu naturální restituce, když povinná osoba zanikla na základě privatizačního projektu. S odkazem na výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu ČR vyslovil názor, že zanikne-li povinná osoba na základě privatizačního projektu, nelze již pozemky vydat a přichází tu v úvahu jen náhrada. Dále uvedl, že předmětné nemovitosti nebylo možné vydat podle zákona o půdě s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Poukázal rovněž na směrnice Rady č. 68/151/ES o publicitě a č. 77/91/ES, o předpise pro zakládání akciových společností a zachování a změně jejich základního kapitálu a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 5.11.2002 ve věci Pincová a Pinc proti České republice s odůvodněním, že osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nesmějí být nuceny nést břemeno státu, který tento majetek zkonfiskoval. V souvislosti s tím namítal, že v daném případě tedy nepřichází v úvahu naturální restituce. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, je přípustnost dovolání dána pouze ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle něj je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).



Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce věcné z hlediska právních argumentů, uvedených v dovolání. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Klíčovou otázkou, od níž odvisí posouzení většiny argumentů dovolatele, je závěr, zda se stal vlastníkem předmětného pozemku č. 247/5 v Z. Pokud tomu tak nebylo, jsou další argumenty, týkající se správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemku žalovaným, nebo ochrany vlastnictví nabytého v dobré víře, irelevantní.

Z uvedeného hlediska je tedy rozhodující závěr odvolacího soudu, že prodej předmětného pozemku, (který byl v té době evidován jako součást pozemku většího, a to pozemku č. 147/1 v Z.), byl absolutně neplatný pro rozpor s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Podle něj povinná osob osoba, nemůže od účinnosti zákona o půdě převést věci, na něž se vztahuje povinnost k jejich vydání podle tohoto zákona, do vlastnictví jiného, a to pod sankcí neplatnosti takového úkonu. Nemovitosti, na něž se zákon o půdě vztahuje, podléhají podle § 6 odst. 1 vydání oprávněným osobám (§ 4 cit. zákona), pokud přešly na stát některým ze způsobů tam uvedených. Povinná osoba je vymezena v § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Je jí právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24.6.1991, věc držela.

Z obsahu spisu vyplývá, že předmětný pozemek č. 147/5 byl nemovitostí, která ke dni jeho přechodu na stát sloužila zemědělské výrobě a vztahuje se proto na ni podle svého § 30 zákon o půdě, což ostatně dovolatelé nepopírají. Ke dni účinnosti tohoto zákona byl pozemek v držení státního podniku, který k němu měl podle tehdejších předpisů právo hospodaření, tj. S.-a. s.p. B. Tento podnik byl tedy byl beze sporu povinnou osobou k vydání nemovitosti podle § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Pokud původní povinná osoba zanikla, stává se na jejím místě povinnou osobou její právní nástupce. Tento závěr je obecně přijímán v běžné soudní judikatuře včetně judikatury Nejvyššího soudu. Povinnou osobou je proto od zániku původní povinné osoby, k němu došlo rozhodnutím příslušného státního orgánu ze dne 15.9.1992, F. n. m. České republiky, na nějž v plném rozsahu přešly povinnosti stanovené v § 5 odst. 3 zákona o půdě. Stanovisko Nejvyššího soudu zn. Rc 16/96, na něž dovolatel poukazuje, a podle něhož závazek původní právnické osoby přechází na jejího právního nástupce tehdy, jestliže byl uplatněn, se nemůže týkat povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 zákona o půdě, ale závazků jiných. Takový závěr by totiž odporoval předcházejícímu závěru obsaženému v tomto stanovisku, podle nějž zákaz převodu věci podle § 5 odst. 3 zákona o půdě trvá do doby, dokud nebylo o nároku na vydání pravomocně rozhodnuto, a pokud právo nebylo uplatněno, skončí tento zákaz až uplynutím lhůt k uplatnění nároku na vydání věci podle § 13 zákona o půdě. Tento závěr pak odpovídá i pozdější judikatuře Ústavního soudu. Jde zejména o nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV.ÚS 195/97, v němž Ústavní soud při výkladu § 5 odst. 3 a § 14a zákona o půdě vyslovil, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Ustanovení § 14a tohoto zákona je zcela nepochybně spojeno s nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996 Sb., nemůže být mechanicky aplikováno i na nároky uplatněné před účinností této novelizace a nemůže mu být dána přednost před ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě.

Dovolací soud proto uzavírá, že pokud právní nástupce povinné osoby převedl pozemek, jenž podle zákona o půdě měl být vydán oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůt k uplatnění tohoto nároku, porušil tím jednak ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jednak ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Podle § 3 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny nebo byly zamítnuty. Je nesporné, že zvláštním předpisem je míněn nejen zákon č. 403/90 Sb., jenž je v odkazu zmíněn za slůvkem například , ale i ostatní restituční předpisy, které v době vydání zákona č. 92/1991 Sb. byly již projednávány a s jejichž vydáním se počítalo. Dovolací soud proto, stejně jako soud odvolací, dospěl k závěru, že převod předmětného pozemku na firmu T., který povinná osoba uskutečnila dne 1.8.1992, tedy již za účinnosti zákona o půdě, odporoval jednak tomuto zákonu s následkem neplatnosti podle § 39 obč, zák., a jednak ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě s následkem neplatnosti v tomto ustanovení výslovně vyjádřené. Neplatný právní úkon pak nemohl mít za následek vznik vlastnictví podniku T., a tím posléze i vlastnictví žalobce, protože převod na něj uskutečnil nevlastník.

Tento závěr pak vede k tomu, že pro posouzení věci není rozhodný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003,sp.zn. 22 Cdo 89/2002, který se týkal ochrany práv vlastníka, jehož vlastnictví platně vzniklo, ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva, jež se rovněž týkala ochrany platně vzniklého vlastnictví.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl se svým dovolání úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

.