28 Cdo 343/2003
Datum rozhodnutí: 27.02.2003
Dotčené předpisy: § 14 odst. 9 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 343/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně E. Z., zastoupené advokátem, proti žalované Obci B., o zaplacení částky 165.009,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 126/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.2.2002, č.j. 11 Co 1011/2001-56, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2002, č.j. 11 Co 1011/2001-56, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2000, č.j. 6C 126/2000-44, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 10.7.2000, se domáhala žalobkyně uložení povinnosti žalované zaplatit částku 165.009,- Kč za nevydané nemovitosti, a to zemědělské usedlosti, blíže popsané v žalobě.

Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.5.2001, č.j. 6 C 126/2000-44, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že A. T. získala předmětné nemovitosti do vlastnictví přídělem od státu. Na základě dědického spisu D 295/61 vzal za prokázáno, že žalobkyně je dědičkou po své matce A. T. Dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon ), a žalovaná obec je osobou povinnou k plnění vzhledem k tomu, že nemovitosti, které přešly na stát není možno vydat, neboť jsou ve vlastnictví fyzických osob ve smyslu § 11 zákona o půdě. Věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 14 odst. 9 zákona. Vyslovil závěr, že při posouzení výše náhrady za nemovitosti, jež nelze vydat, je rozhodující charakter původního nabytí práv k majetku, kterým byl příděl ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 28/45 Sb. Uzavřel, že v souvislosti s tímto přídělem je odvozena i výše náhrady, která představuje uhrazenou přídělovou cenu. Omezení vyplývající z ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě platí i pro oprávněné osoby, které nemovitosti získali jako dědicové původního přídělce. V tomto směru odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 634/97.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.2.2002, č.j. 11 Co 1011/2001-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že nemovitosti byly přiděleny rodičům žalobkyně jako příděl ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 28/45 Sb. Oprávněné osobě přísluší náhrada za majetek, který nelze vydat, jen do výše uhrazené přídělové ceny ve smyslu ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě. Ustanovení § 14 odst. 8 zákona nelze v této věci aplikovat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 22.5.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam. Podle dovolateky předmětná nemovitost - zemědělská usedlost v B. byla poskytnuta jejím rodičům za zanechaný majetek na V. Nesouhlasila s posouzením soudů obou stupňů, že se jednalo o příděl ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 28/45 Sb. Podle dovolatelky její rodiče měli mít nárok na náhradu za svůj majetek zanechaný na V. V rámci mezistátní dohody a úmluvy, a to mezi SSSR a ČSR takto poskytnutý majetek byl uhrazen z peněz, které byly vyplaceny orgány SSSR a zbylé finanční prostředky po odečtení proplacené ceny, byly dány k dispozici jejím rodičům. O tomto tvrzení nabídla důkaz listinou založenou ve spise. Namítala proto nesprávnost postupu soudů obou stupňů, které vycházely z jiné ceny přídělu, než kterou její rodiče formou kompenzace za nemovitosti zaplatili. Obsahově tak zřejmě namítala vady uvedené v § 242 odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasila proto se závěry odvolacího soudu, podle něhož jí byla přiznána náhrada za nevydaný zemědělský majetek ve smyslu § 14 odst. 9 zákona o půdě jen ve výši přídělové ceny 5.001,- Kč. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ jde v posuzované věci, v níž dovolatelka spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení právní otázky, zda pro výši náhrady podle § 14 zákona je rozhodující cena přídělu nebo cena, za kterou její právní předchůdkyně zemědělské nemovitosti od čsl. státu nabyla za úhradu zohledňující kompenzaci nároků původní nabyvatelky, které jí příslušely vůči československému státu z jiného titulu (v této věci podle tvrzení žalobkyně údajně v důsledku mezistátní smlouvy mezi někdejším SSSR a ČSR řešící otázky související mj. s repatriací československých státních příslušníků z oblasti V. v SSSR).

K aplikaci posledně zmíněného ustanovení zaujal (byť v jiných souvislostech týkajících se rovnosti postavení původního vlastníka a dědice, který v důsledku úmrtí původního vlastníka v důsledku univerzální sukcese do práv původního vlastníka vstoupil) stanovisko Nejvyšší soud již v rozsudku zmiňovaném v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 634/97.) Podle tam uvedeného závěru citované ustanovení omezuje možnost získání bezdůvodného obohacení jak ze strany povinných osob, tak i ze strany osob oprávněných. Smyslem tohoto ustanovení je omezit náhradu za nemovitosti získané přídělem od státu částkou, za kterou byl přidělený majetek získán, aby se tak nezakládal oprávněným osobám právo na majetkový prospěch spočívající v tom, že poskytnutá náhrada by přesáhla zpravidla velmi výhodnou přídělovou cenu, tedy to, co bylo na získání tohoto majetku vynaloženo. Argumentace dovolacího soudu v tomto směru poukazuje i na důsledky ústavněprávně platné zásady rovnosti účastníků před zákonem.

Otázka navržená dovolatelkou dovolacímu přezkumu ve shora uvedeném rozsahu však výslovně v citovaném rozsudku řešena nebyla. Přiznává proto dovolací soud otázce řešené odvolacím soudem v posuzované věci povahu zásadního právního významu s důsledky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 dost. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 14 odst. 1 věty první zákona č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné tavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna ji vydat.

Podle § 14 odst. 9 téhož zákona v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odstavci 1 jen do výše uhrazené přídělové ceny.

Z gramatického a systematického výkladu ustanovení § 14 zákona tak plyne, že ustanovení odstavce devátého je ustanovením speciálním, pojícím se výlučně k určení výše náhrada za nemovitosti v případech uvedených v odstavci prvním. Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že argumentace žalobkyně nesoucí se k uplatnění §14 odst. 8, podle něhož ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června 1991, je nepřípadný.

Ustanovení § 7 Dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., ze dne 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále jen dekret ) stanovilo způsoby určení ceny zemědělského majetku, půdy a budov. V některých případech (§ 7 odst. 5 dekretu) dokonce předvídal částečné či zcela bezplatné předání přídělu. Z dikce uvedeného ustanovení a z postavení státu, který svým příslušným orgánem proces osídlení realizoval, tak nelze dovodit závěr, podle nějž bylo zcela vyloučeno i jiné, odlišné, vypořádání ceny takového majetku. Zejména pak nelze dospět k závěru, že by k účinnosti nabytí vlastnictví majetku přídělcem bylo vázáno teprve na úhradu jeho ceny. Nebylo proto zřejmě vyloučeno, aby čsl.stát přidělil právní předchůdkyni zemědělský majetek, půdu a budovy sice v režimu dekretu č. 28/1945 Sb., avšak s modifikací úhradu ceny takového majetku formou kompenzace nároků, které přídělkyni příslušelo z jiného titulu (v této věci tvrzeného žalobkyní jako nárok vůči čsl. státu vůči ní jako osobě navrátivší se do tehdejšího Československa z území někdejšího SSSR). Pak ovšem za rozhodující je třeba považovat cenu určenou tímto způsobem, který zřejmě odpovídal zájmům a vůli obou stran, jak státu, tak přídělkyně.

Z uvedeného tak plyne závěr, podle něhož došlo-li v souvislosti s přidělením zemědělské nemovitosti podle režimu dekretu č. 28/1945 Sb., k určení ceny přídělu nikoliv postupem podle § 7 dekretu, nýbrž kompenzací nároků přídělce plynoucímu mu z jiného titulu proti československému státu, je takto určená cena nabytého přídělu určující pro stanovení náhrady za nemovitosti podle § 14 odst 9 zákona č. 229/1991 Sb.

V této věci odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištěních učiněných soudem prvního stupně. Ten vyšel z nesporných zjištění mezi účastníky, podávajících se i z obsahu listinných důkazů, podle nichž matka žalobkyně získala předmětné zemědělské nemovitosti jako příděl ve smyslu Dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. I když totiž nebylo možno provést důkaz přídělovou listinou, měl soud k dispozici jiné listinné důkazy, dle kterých byla A. T. vedena jako přídělce. V tomto rozsahu lze závěry odvolacího soudu při s ohledem na do té doby provedené důkazy považovat za správné.

Pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu je však významné, zda a nakolik si sjednal odvolací soud odpovídající skutková zjištění pro svůj závěr o výši ceny přídělu v jím uváděné výši 25.005 Kčs staré měny. Soud odvolací (stejně jako soud prvního stupně) se dostatečně nevypořádal s tvrzeními žalobkyně, která od počátku tvrdila, že výše přídělové ceny byla stanovena jako cena tehdy přidělovaných nemovitostí po odpočtu (kompenzaci) nároků jejich rodičů (přídělců), které jim příslušelo vůči vládě tehdejšího SSSR z titulu náhrad v souvislosti s jejich repatriací do tehdejšího Československa. Výsledkem pak byla cena přídělu uvedená v přídělové listině, kterou její právní předchůdci čsl. státu uhradili.

Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (a shodně tak i soudu prvního stupně) vycházel odvolací soud zřejmě z obsahu listiny nazvané Stanovení úhrady za budovy , bez data, týkající se podle svého obsahu čp. 19 v katastrálním území H., soudním a politickém okrese N. J., z něhož se podávala výše tříročního nájemného 23.614 Kč, srážka 8% za nepříznivou polohu ve výší 1.889 Kč a čistá úhrada 21.725 Kč. Přitom měl zřejmě k dispozici i listinu rukopisně vyplněný formulář pod názvem Ovocné stromoví, z níž plyne konečná částka 3.280 Kč. Stranou pozornosti soudů obou stupňů přitom zůstaly okolnosti patrné z dalších důkazů shromážděných v této věci.

Tak předně z obsahu spisu D 295/61 bývalého Státního notářství v Novém Jičíně týkajícího se projednání dědictví po A. T., zemřelé dne 16.3.1961, bytem posledně v H. čp. 19, se podává, že usnesením uvedeného státního notářství ze dne 18.9.1961, č.j. D 295/61-13, došlo k přerušení řízení a mj. odboru zemědělství í a odboru finančnímu Okresního národního výboru v N. J. bylo uloženo, aby do 1. listopadu 1961 provedli finanční uspořádání pohledávky zůstavitelky vůči Československému státu za zaplacenou usedlost čp. 19 v H. jakož i pohledávky Československého státu vůči zůstaviteli za užívání usedlosti a aby o tom byla podána státnímu notářství zpráva. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že státní notářství vycházelo z obsahu dopisu Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků v Praze ze dne 1é. 11. 1955, č.j. 2100/30 JUC St. zaslaného A. T., podle něhož tento dne 17. 12. 1954 přihlásil do pozůstalosti po manželovi A. T., J. T., celkem na náhradě Kč 130.101.60 ve st.p. Přitom nedoplatek z přídělu zemědělské usedlosti měl k uvedenému dni činit 96.245 Kč st.p. Stejně tak státní notářství vycházelo z obsahu dopisu Okresního národního výboru v N. J., odboru zemědělství, ze dne 22.května 1961,podle něhož A. T. má majetek úplně vyrovnán, a to majetkem zanechaným v SSSR. Dle sdělení Státní spořitelny v P. ze dne 19. 2. 1957 převzala A. T. čp. v H. za obnos 116.705 Kč staré měly, který je již vyrovnán shora uvedeným způsobem.

Z obsahu usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 11. 1961 sp. zn. 6 Nc 244/61, vydané ve věci projednání dědictví po A. T., rozené H., zemřelé dne 16. 3. 1961, se podává, že tímto usnesením okresní soud zrušil usnesení Státního notářství ze dne 18.9.1961, č.j. D 259/61 ve výroku v odstavci 2.III. jímž bylo původně ONV v N. J. uloženo provést uspořádání pohledávky zůstavitelky vůči Čsl. státu. Soud vyšel ze zjištění, že A. T. převzala dne 19. 2. 1957 (zřejmě mělo být uvedeno 1947) usedlost čp. 19 v H. za obnos 116.705 Kč staré měny, který byl vyrovnán zcela jejím majetkem, zanechaným v SSSR. Jmenovaná si totiž podala přihlášku o hořejší usedlost a byla také jako přídělec usedlosti vedena. Podle zápisu o předělení usedlosti lze proto považovat A. T. za přídělce, i když o tom nebyl proveden knihovní pořádek. Soud převzal argumentaci ONV N. J. v tom, že A. T. je třeba pokládat za vlastnici shora uvedené nemovitosti, poněvadž byla zapsána jako přídělkyně v návrhu přídělu pozemků a budov pro obec H.

Z dopisu Okresního úřadu N. Ji. pozemkového úřadu ze dne 4. 11. 1998 se podává, že při restitučním řízení tento úřad posuzoval zemědělský majetek (zem. usedlost čp. 19 s pozemky) v jako majetek získaný do vlastnictví přídělem za obnos 116.705 Kčs staré měny, který byl úplně vyrovnán Československému státu majetek zanechaným v SSSR.



Shora naznačené okolnosti, které se podávají z obsahu spisu, tak nemohl dovolací soud ponechat stranou pozornosti při úvaze, zda a nakolik soudy obou stupňů dostály své povinnosti plynoucí z ustanovení § 125 a § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrno, zda k shora naznačeným důkazům odvolací soud přihlédl, případně jak se s nimi vypořádal, zejména nelze spolehlivě zjistit, z jakých důvodů vycházel z údajů některých listinných důkazů a nikoliv z dalších, v řízení rovněž nabídnutých k důkazu, případně probraných postupem podle § 125 a násl. o.s.ř. Přitom zjištění o způsobu stanovení ceny zemědělského majetku nabytého právní předchůdkyní žalobkyně je právně významné s přihlédnutím k výše uvedenému závěru odvolacího soudu k výkladu § 14 odst 9 zákona.

Dovolací soud proto dospívá k závěru, že řízení je zatíženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pro které je namístě rozsudek odvolacího soudu zrušit ve smyslu § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).V dalším řízení bude třeba řízení doplnit mj. i obsahem dědického spisu po J. T., jakož i případně dalšími důkazy, pokud budou účastníky navrženy.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací, jakož i pro soud prvního stupně, závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř., § 226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení četně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2002

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu