28 Cdo 3426/2006
Datum rozhodnutí: 16.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3426/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. č. P. 14, zastoupené advokátem, proti žalované A. s.r.o., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 37/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2006, č.j. 55 Co 205/2006-53, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28.2.2006, č.j. 38 C 37/2005-26, vyhověl žalobě na vyklizení nemovitosti, blíže popsané v enunciátu, a to ve lhůtě 15 dní od právní moci rozsudku. Shledal důvodnou žalobu o vyklizení, opírající se o tvrzenou neplatnost smlouvy o nájmu nemovitosti, uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Vyšel přitom z nesporných zjištění, podle nichž nebyl naplněn požadavek zveřejnění záměru o pronájmu, a rovněž tak absentoval souhlas obecního úřadu podle § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy tak nezkoumal důvody výpovědi, které žalobce vůči žalovanému uplatnil.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č.j. 55 Co 205/2006-53, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění jím učiněná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud předmětnou nájemní smlouvu shledal neplatnou pro obcházení zákona, spočívající v porušení ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1999 Sb. o obcích, když záměr žalobkyně pronajmout obecní majetek nebyl zveřejněn po celou předepsanou 30-ti denní lhůtu a současně pro rozpor se zákonem, spočívající v porušení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném v rozhodné době, neboť předmětná nájemní smlouva byla uzavřena bez souhlasu obecního úřadu. Podle odvolacího soudu po vyhlášení nového výběrového řízení musí být zákonná 30-ti denní lhůta, končící sejmutím záměru z úřední desky dodržena znovu. Odvolací soud v dané souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 824/97, podle kterého smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3.12.1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná, a to pro rozpor s § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., bez ohledu na skutečnost, že toto zákonné ustanovení bylo s účinností od 3.12.1999 zákonem č. 302/1999 Sb. zrušeno. V tomto směru odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 104/04 a velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1895/2002. Odvolací soud dále nepovažoval za správnou ani úvahu žalované o ,,zbytnosti předchozího souhlasu obecního úřadu s pronájmem nemovitosti, jejíž část byla určena k poskytování zdravotnických a části komerčních služeb, neboť tento musí být dán i v případě, byla-li pronajata budova jako celek, pokud se v ní nacházely též místnosti určené k provozování obchodu a služeb. Zde odvolací soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1548/97. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně se rovněž správně vypořádal s potřebou předchozího souhlasu obecního úřadu, byla-li jednou ze smluvních stran m. č. h. m. P., která vystupuje na straně pronajímatele v rámci výkonu svého vlastnického práva jako subjekt soukromoprávní, zatímco otázka souhlasu obecního úřadu je věcí vyplývající z výkonu státní správy podle zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za nerozhodnou skutečnost, která ze smluvních stran neplatnost nájemní smlouvy způsobila. Tento závěr odůvodnil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1659/97. Odvolací soud dále vyslovil, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uváděná v odvolání nelze považovat v souvislosti s předmětem řízení za přiléhavý.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výroku I. rozsudku odvolacího soudu) podala žalovaná dne 1.11.2006 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť neplatnosti smlouvy se dosud úspěšně dovolává ten, kdo ji způsobil. Podle dovolatelky pod pojem otázky zásadního právního významu spadá rovněž posouzení, zda nepatrné nedodržení lhůty uvedené v ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1999 Sb. musí mít nutně za následek neplatnost smlouvy, když zákon nestanoví sankci neplatnosti a záměr pronajmout nemovitý majetek byl dostatečně známý. Podle dovolatelky ve výše uvedeném zákonném ustanovení není striktně uvedeno, zda uvedená lhůta musí být zachována souvisle, či zda záměr obce lze zveřejnit i opakovaně a počet dní tohoto zveřejnění sečíst. V dané souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 824/97 a 2 Cdon 1659/97. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu podle § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění v době uzavření předmětné nájemní smlouvy. Podle dovolatelky totiž byl předchozí souhlas podle shora citovaného ustanovení dán, když pronajímatelem byla obec a příslušné jeho odbory včetně starosty se před uzavřením smlouvy kladně vyjádřily jak k průběhu výběrového řízení, tak i ke smlouvě samotné. V této souvislosti tvrdila, že právní subjektivitu má pouze obec (popř. městská část), která vystupuje navenek jako právnická osoba a nikoli obecní úřad. Dále poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 662/96 řešící otázku, zda v dané věci byl nutný předchozí souhlas, když se jednalo o objekt polikliniky, určený pro zdravotnictví. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.


Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.





Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.


Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda nájemní smlouva uzavřená dne 12.6.1998 je platná či nikoliv. Odvolací soud přiléhavým a správným způsobem zhodnotil skutkový stav, který vyplývá z obsahu spisu. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se o hodnocení odvolacího soudu, pokud tento vyslovil závěr, že předmětná nájemní smlouva je neplatná podle § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí. Totéž platí o závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Ani dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že obec (pokud vystupuje jako účastník občanskoprávního vztahu) není zproštěna povinnosti docílit souhlasu obce podle dřívější právní úpravy vyjádřené v někdejším znění ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá toto dokonce na více důvodech, které odůvodňovaly závěr o neplatnosti zmíněné smlouvy. Pakliže dovolací soud dospěje k závěru o správnosti aplikace alespoň jednoho z důvodů, pro které odvolací soud ve věci správně rozhodl, příčilo by se zásadám ekonomie dovolacího řízení hodnocení dalších, odvolacím soudem uplatněných, důvodů. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že právní hodnocení odvolacího soudu je správné a vychází z ustálené judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. ledna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.


předseda senátu