28 Cdo 3425/2016
Datum rozhodnutí: 23.05.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 3425/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti: 1) A. Š. , a 2) A. Š. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23 , o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 81/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2016, č. j. 24 Co 129/2015-326, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích pod body III a V, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (tak, že účastníci jsou povinni nahradit žalobci k rukám jej v řízení zastupujícího advokáta částku 3 160 Kč) a o nákladech odvolacího řízení (tak, že právo na jejich náhradu nemá žádný z účastníků).

Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl přitom současně změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. března 2015, č. j. 23 C 81/2010-282) v části, jímž byla zamítnuta žaloba o změnu (nahrazení) výroku I rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 1. 2010, č. j. PÚ 10/10, o vlastnictví oprávněné osoby k tam specifikovaným pozemkům (výrok I), zatímco v části o nahrazení výroku II označeného rozhodnutí pozemkového úřadu byla žaloba zamítnuta (výrok II).

Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím o nákladech řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení otázky, (1) zda úspěch žalobce ve věci má být posuzován ve vztahu k výroku rozsudku či k jeho odůvodnění a (2) zda při rozhodování o povinnosti nahradit náklady státu má být přihlíženo k tomu, v zájmu jakých účastníků byly tyto vynaloženy .

Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné. Rozhodl tak proto, že dovolání napadené rozhodnutí nepatří mezi usnesení vypočtená v ustanovení § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí poměřovánu vymezených dovolacím důvodem nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Sluší se rovněž předeslat, že s ohledem na výši nákladů, jež měly být dovolateli takto rozhodnutím odvolacího soudu odepřeny (jež mají dle jím vylíčeného stavu převyšovat částku 50 000 Kč), se při posuzování přípustnosti dovolání neuplatní omezení plynoucí z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Při formulaci dovolacích důvodů vychází dovolatel z předpokladu, že měl ve věci plný úspěch a že se mu plné náhrady nákladů řízení (ať již jde o náklady u soudu prvního stupně či o náklady odvolacího řízení) nedostalo jenom proto, že se odvolací soud neztotožnil se všemi jím uplatněnými námitkami (o nedůvodnosti restitučního nároku účastníků). Takový předpoklad je však evidentně v rozporu s obsahem přezkoumávaného rozhodnutí, jímž bylo jak vidno již z výrokové části rozsudku vyhověno žalobě o nahrazení rozhodnutí správního orgánu toliko částečně (a kdy i v části o nahrazení výroku II rozhodnutí pozemkového úřadu odvolací soud, stejně tak jako před ním i soud prvního stupně, jenž tak ovšem učinil ohledně žaloby v jejím celém rozsahu, žalobu lhostejno z jakého důvodu zamítl ; viz výrok II rozsudku).

Již proto nemůže být nákladové rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (či judikaturou Ústavního soudu), jež při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 142 o. s. ř.
vychází z principu úspěchu ve věci, kdy posouzení úspěšnosti účastníka závisí na tom, v jaké části předmětu řízení v konečném důsledku, tedy podle konečných rozhodnutí ve věci uspěl, s tím, že soud musí o nákladech řízení rozhodovat v souladu s výrokem, jímž bylo rozhodnuto v meritu věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01) a že je pak vyloučeno, aby docházelo ke zřejmé diskrepanci mezi nákladovými výroky a výrokem meritorním (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2718/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015).

Co do poměřování míry úspěchu a neúspěchu v konkrétní souzené věci (v níž byl předmětem restituční nárok účastníků, jemuž nebylo lze zčásti vyhovět in natura toliko z důvodu překážky zastavěnosti pozemků, zatímco ve zbytku nebyly shledány důvodnými ani námitky žalobce o nedůvodnosti tohoto nároku jako celku), se pak rozhodnutí odvolacího soudu nikterak nepříčí ani té rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež současně připomíná, že poměřování míry úspěchu a neúspěchu nemůže být mechanickou činností, ale je nutno zapotřebí jej posuzovat v širších souvislostech vedeného sporu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05, nebo nález Ústavního soudu ze de 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04).

Další dovolatelem položená otázka vztahující se k výkladu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. pak také nemůže založit přípustnost dovolání, a to již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí (jímž bylo rozhodováno nikoliv o náhradě nákladů řízení vzniklých státu ve smyslu § 148 o. s. ř., ale o nákladech řízení vzniklých jeho účastníkům; § 142 o. s. ř.) nezávisí, navzdory v závěru již nikoliv zcela přiléhavé argumentaci odvolacího soudu o zájmu obou procesních stran na provedení důkazu znaleckým posudkem , jehož náklady ovšem neplatil stát nýbrž žalobce a kdy k takto vzniklým nákladům účastníka přihlédl odvolací soud právě při rozhodování o náhradě nákladů (v souladu s principem úspěchu účastníků ve věci). Proto rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, jež řeší povýtce otázky spojené s rozhodováním soudu o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení pak Nejvyšší soudu rozhodl v souladu s ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady dalších účastníků spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž se ve vztahu k nastoleným otázkám objevuje argumentace vesměs málo relevantní, nelze proto v tomto případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2017

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu