28 Cdo 3424/2014
Datum rozhodnutí: 25.02.2015
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 3424/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2, a b) městské části Praha Nedvězí , se sídlem v Praze 10, Únorová č. 15, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 10, Dykova č. 17, za účasti dalšího účastníka řízení 1. Ing. L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 235/2010, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014, č. j. 24 Co 72/2013-156, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníku Ing. L. R. částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Soni Adamové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 24 Co 72/2013-156, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2012, č. j. 23 C 235/2010-94 ve výrocích I a III, kterým soud prvního stupně v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. .ř.), zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. 6. 2010, č. j. PÚ 8081/93/3 a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Citovaným rozhodnutím pozemkový úřad vyhověl návrhu Ing. L. R. jako oprávněné osoby, na určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), ke specifikovaným pozemkům v k.ú. N. u Ř.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že Ing. L. R. je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, jehož pozemky přešly na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě. Výzva k vydání pozemků byla uplatněna řádně a včas podáním ze dne 20. 1. 1993 u Městského úřadu Praha 10 Nedvězí a u Zemědělského družstva v Kolovratech. Odvolací soud poukazoval také na to, že po roce 1948 v důsledku dlouhodobého postupu úřadů vůči rodině R. se u prodávajícího Ing. R. vytvářel stav tísně, když byl i dlouhodobě zbaven možnosti užívat svůj majetek a také nemohl sám rozhodovat, komu a za jakou protihodnotu jej přenechá. Za tohoto stavu pak došlo k prodeji předmětných nemovitostí státu smlouvami ze dne 30. 11. 1982 a ze dne 23. 7. 1986, a to za nejnižší možnou cenu, jakou umožňovala vyhláška č. 128/1984 Sb. Za irelevantní považoval odvolací soud posuzování otázky evidence ing. R. v archivu bezpečnostních složek, neboť restituční předpisy z tohoto důvodu nikoho nevylučují z okruhu oprávněných osob a stejně nelze z této skutečnosti dovozovat nedostatek tísně.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci, kteří jeho přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Namítali, že věc byla odvolacím soudem posouzena nesprávně právně, zejména pokud jde o otázku, zda je relevantní skutečností při posuzování tísně na straně osoby převádějící majetek na stát tajná spolupráce této osoby s bezpečnostními složkami státu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě. Dovolatelé dovozovali, že stav tísně je u prodávajícího v takovém případě vyloučen. Dále předkládali otázku, zda lze považovat výkon práva tzv. oprávněné osoby podle zákona o půdě v konkrétním případě za rozporný s dobrými mravy , která je podle dovolatelů rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Rozpor s dobrými mravy spatřují v jednání ing. R. jako oprávněné osoby, který poté, co uplatnil restituční nárok k předmětným pozemkům, prodával třetím osobám své pozemky sousedící s pozemky dotčenými tvrzeným restitučním nárokem, aniž by tyto kupující osoby informoval o svém restitučním nároku. Podle dovolatelů je také nesprávný právní názor odvolacího soudu, že nelze uvažovat o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti povinné osobě uzavřít dohodu o vydávání věci oprávněné osobě podle restitučního předpisu s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, když restituční předpisy samy obsahují kogentní ustanovení bránící vydání věci oprávněné osobě. Dovolatelé navrhovali zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně.

Ing. L. R. ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci nastolili právní otázky, které nemají souvislost s předcházejícím řízením, respektive s rozhodováním soudů obou stupňů v tomto řízení a vydané rozsudky v žádném případě na vyřešení těchto právních otázek nestojí, a proto by dovolání měla být jako nedůvodná zamítnuta.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 9. 1. 2014, a proto dovolací soud rozhodoval podle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

V daném případě odvolací soud posoudil restituční nárok oprávněné osoby podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě a dovodil, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu, že oprávněná osoba při převodu pozemků na stát jednala v tísni, kterou podle odvolacího soudu nemohla vyloučit ani žalobci tvrzená tajná spolupráce oprávněné osoby s bezpečnostními složkami státu v rozhodném období (nepovažoval tuto případnou spolupráci za relevantní).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod. č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010) se tísní rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou intenzitou doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila. Pojem tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je třeba vykládat v širších souvislostech tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, č. 10; nebo nález ze dne 10. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 95/96, uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5).

Při posuzování existence tísně při uzavírání kupních smluv ze dne 30. 11. 1982 a 23. 7. 1986 odvolací soud vycházel důsledně z citovaných judikatorních závěrů, když zvažoval existenci širších okolností, které v rozhodné době působily na svobodu vůle oprávněné osoby, zejména zbavení možnosti užívat rodinný majetek, persekuce rodiny a taktéž okolnost, že pozemky byly prodány za nejnižší možnou cenu a správně dovodil, že (případná) evidence Ing. R. v archivu bezpečnostních složek není relevantní a existenci tísně na jeho straně nevylučuje. Odvolací soud tedy hodnotil naplnění znaku tísně se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem, a naopak je to dovolatel, který vyzdvihuje izolovaně pouze jednu ze skutkových okolností (žalobci tvrdí, že účastník byl v rozhodném období informátorem a tajným spolupracovníkem SNB ), která sama naplnění tísně není způsobilá vyloučit. Závěr odvolacího soudu, že nebýt stavu tísně, by vlastník pozemků za navržených podmínek k jejich prodeji nepřistoupil, proto není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.

V případě otázky aplikovatelnosti ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při výkonu práv a povinností z právních poměrů podle restitučních předpisů, lze odkázat na ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 205/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97), jež užití tohoto ustanovení v daných vztazích připouští (jsou-li předpisy restituční k občanskému zákoníku v poměru zvláštních zákonů k obecnému a vlastní ustanovení, pojednávající o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nemají). Kategorický závěr o neaplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák. v restitučních sporech neplyne ani z dovolateli označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2000, sp. zn. 28 Cdo 2955/99, v němž dovolací soud uzavřel pouze tolik, že prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. nelze rozšiřovat výčet překážek bránících vydání nemovitosti oprávněné osobě. Nejde proto o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, jež by založila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Posouzení otázky porušení dobrých mravů (i v případě sporu podle zákona o půdě) ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je normou s relativně neurčitou hypotézou, je ponecháno na soudu, který provádí dokazování s tím, aby toto posouzení v každém jednotlivém případě učinil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vycházet vždy musí z důkladných skutkových zjištění, která přesvědčivě dokládají závěr, že výkon práv je skutečně s dobrými mravy v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Dovolací soud může takovouto úvahu zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). Současně logicky platí, že jednání nesoucí znaky porušení dobrých mravů se musí týkat jednání (vztahů) mezi účastníky a musí mít vztah k předmětu řízení. Odvolací soud úsudek o neaplikovatelnosti § 3 odst. 1 obč. zák učinil po pečlivém zvážení všech zjištěných skutkových okolností a v žádném případě neuzavřel, že § 3 odst. 1 obč. zák nelze aplikovat ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů. Oproti tomu námitky dovolatelů kritizují leda výkon práv a povinností dotčeného účastníka řízení při prodeji některých pozemků třetím osobám (pozemků, jež s pozemky již dříve dotčenými restitučním nárokem sousedí), což ovšem nejsou skutečnosti, které by mohly učinit uplatnění restitučního nároku ve vztahu k žalobcům, coby povinným osobám, rozporným s dobrými mravy, neboť se samotného práva na vydání těchto pozemků netýkají.

Z uvedených skutečností vyplývá, že v dovolání vymezené důvody nenaplňují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto bylo dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou odvolatelé povinni nahradit účastníku Ing. L. R. náklady tohoto řízení (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. a a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny jej zastupující advokátky ve výši 3.100,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů a za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů advokátní tarif), náhrady hotových výdajů advokátky stanovené paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. února 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu