28 Cdo 3422/2007
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:



28 Cdo 3422/2007
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JOSEF HONEŠ INTERHOTEL AMERICA, s. r. o. v likvidaci, IČ 25180967, se sídlem v Písku, R. Weinera 2375, zastoupeného JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému Městu Písek, se sídlem v Písku, Velké náměstí 114, zastoupenému JUDr. Ivanou Tothovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Brigádnická 32, o zaplacení 12.391.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 84/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2007, č. j. 6 Co 296/2007-114, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 24. 4. 2006 u Okresního soudu v Písku domáhal se žalobce zaplacení částky 12.391.400,- Kč s příslušenstvím.

Okresní soud mezitímním rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 7 C 84/2006-87 rozhodl o nároku žalobce tak, že základ žalobního nároku je vůči žalovanému opodstatněn. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 3. 8. 2000 uzavřena smlouva o nájmu pozemků a budovy v katastrálním území S. K., a to na dobu určitou od 1. 8. 2000 do 31. 7. 2005 za účelem výstavby a provozu staveb a doplňků budoucího golfového hřiště. Dále z dodatků ke shora uvedené nájemní smlouvě uzavřených dne 11. 7. 2003, 13. 8. 2004, 11. 10. 2004 vzal za prokázané, že na straně nájemce vystupoval žalobce. Též zjistil, že nájemní smlouva byla nejprve uzavřena Ing. J. H. jako fyzickou osobou na straně nájemce a v průběhu nájemního vztahu do práv a povinností nájemce vstoupil žalobce, který převzal práva a povinnosti nájemce od počátku nájemního vztahu. Dovodil, že na straně pronajímatelů, t.j. i žalovaného, existovala vůle ke změně na straně nájemce ve prospěch žalobce a tato vůle byla dostatečným způsobem projevena. Věc posoudil ve smyslu § 663 a násl. o. z. Dospěl k závěru, že žalobce je ve sporu aktivně legitimován. Zaujal názor, že účastníci neuzavřeli žádnou písemnou dohodu o změně na straně nájemce, avšak existence takové dohody ani písemnou formu nevyžaduje.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 6 Co 296/2007-114, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 31. 10. 2006, č. j. 7 C 84/2006-87 tak, že základ žalobního nároku je vůči žalovanému opodstatněn. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu nájemní smlouva nebyla uzavřena podle obchodního zákoníku a nejedná se tedy o vztah mezi podnikateli. Odvolací soud vyslovil, že předmětnou nájemní smlouvu uzavíral Ing. J. H. jako fyzická osoba a při posouzení vztahů, které vzešly či vzejdou z této smlouvy a nejsou v ní upraveny, je třeba vycházet z § 663 a násl. o. z. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je ve sporu aktivně legitimován a že změna osoby nájemce nevyžaduje změnu dohody písemnou formou. Věc posoudil ve smyslu § 40 odst. 2 o. z. s tím, že pokud byla nájemní smlouva ze dne 3. 8. 2000 uzavřena písemně, mohlo dojít ke změně nájemní smlouvy v osobě nájemce opět jenom písemnou formou, přičemž nedodržení písemné formy činí právní úkon neplatným. Odvolací soud se nezabýval otázkou nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní. Tvrdil, že nájemní smlouvu uzavřenou dne 3. 8. 2000 je třeba hodnotit jako kontrakt obchodní uzavřený mezi podnikatelem a územní samosprávnou jednotkou, neboť jejím předmětem bylo užití pozemků k výstavbě golfového hřiště a jeho doplňků, t.j. podnikatelský záměr. Poukazoval na skutečnost, že v době změny na straně nájemce je nutno vycházet z ustanovení § 261 obch. z. Dále namítal, že v dané věci není možno aplikovat ustanovení § 40 odst. 2 o. z., nýbrž ustanovení § 272 odst. 2 obch. z., předmětnou smlouvu je tedy možné měnit i ústně popř. konkludentně. Konstatoval, že uzavřením písemných dodatků s novým nájemcem byla dostatečně projevena vůle ke změně smlouvy v osobě nájemce a požadavku písemné formy podle § 40 odst. 2 o. z. bylo vyhověno. Vytýkal odvolacímu soudu, že neřešil otázku bezdůvodného obohacení, neboť rozhodoval o oprávněnosti základu nároku. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zmatečné a nerespektuje zásady ve smyslu § 218 a násl. o. s. ř. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

O žádný z těchto případů v této věci nejde.

Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o. s. ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není v této věci dán.

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 40 odst. 2 o. z., které se na projednávanou právní věc vztahovalo. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda odvolací soud uváděné ustanovení správně na projednávanou právní věc aplikoval a zda si je správně vyložil.
Podle § 40 odst. 1 o. z., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle odstavce druhého téhož ustanovení písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Pro projednávanou věc vede aplikace posledně uvedeného ustanovení k závěru, podle něhož byla-li nájemní smlouva ze dne 3. 8. 2000 uzavřena písemně, mohlo dojít k její platné změně (šlo o změnu v osobě nájemce) opět jen v písemné formě. Jde o závěr platný pro oblast občanskoprávních vztahů, kde obecně platí, že všechny písemně uzavřené dohody (ať již písemná forma byla stanovena zákonem či dohodnuta) mohou být ze stejných důvodů, pro které byla stanovena písemná forma již při jejich vzniku, opět změněny nebo zrušeny pouze písemně. Tento důsledek plynul z výslovné dikce citovaného ustanovení, aniž by bylo zapotřebí, aby účastníci výslovně ve smlouvě i pro případ změn smlouvy požadavek písemné formy si sami stanovili. Souhlas účastníků s písemnou formou právního úkonu byl založen již tím, že původní smlouvu, zakládající mezi nimi nově práva a povinnosti z předmětné nájemní smlouvy, v písemné formě (bez příkazu zákona) uzavřeli.

Jestliže v projednávané věci byla uzavřena dne 3. 8. 2000 smlouva o nájmu pozemků a budovy mezi městem Písek a Ing. J. H., správně odvolací soud kvalifikoval smluvní vztah jako nájemní smlouvu sjednanou podle § 663 a násl. o. z. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že nelze přijmout námitku žalobce, že se jedná o vztah mezi podnikateli a je tedy třeba aplikovat ustanovení § 261 odst. 6 obch. z.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu