28 Cdo 342/2009
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 342/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 5. 2008, sp. zn. 18 Co 195/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 223/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené v řízení před soudy obou stupňů advokátkou, proti žalovaným: 1. JUDr. K. H., 2. P. G., s. r. o., a 3. České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o určení neplatnosti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR a o určení neplatnosti kupní smlouvy ze 4. 7. 1996 a o určení nenabytí vlastnictví k nemovitostem), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 4. 7. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 10. 2007, čj. 21 C 223/2006-55. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto, že se zastavuje řízení o určení, že je neplatné rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR z 26. 4. 1993, č. 326/1993, v rozsahu týkajícím se převodu pozemku parc. č. 432 (o výměře 601 m2) a budovy čp. 1130 na pozemku parc. č. 432 v katastrálním území N. M. (H. m. P.), a že F. n. m. ČR nenabyl k těmto nemovitostem vlastnické právo . Řízení v této právní věci bylo rovněž zastaveno proti žalované společnosti s ručením omezeným P. G. Dalším výrokem téhož rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 1. 5. 1993 mezi F. n. m. ČR a P. G., s. r. o., v rozsahu týkajícím se prodeje pozemku parc. č. 432 (o výměře 601 m2) a budovy čp. 1130 na pozemku parc. č. 432 v katastrálním území N. M. (H. m. P.), a že P. G., s. r. o., nenabyl k uvedeným nemovitostem vlastnické právo . O nákladech řízení bylo rozhodnuto jednak tak, že žalobkyně A. P., a žalovaný P. G., s. r. o., nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů řízení, a jednak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 5. 2008, sp. zn. 18 Co 195/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 10. 2007, čj. 21 C 223/2006-55, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání (podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu) rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.


Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zastavil řízení ohledně určení o neplatnosti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR z 26. 4. 1993, č. 326/1993 (o převodu nemovitostí na F. n. m.) v rozsahu týkajícím se pozemku parc. č. 432 a budovy čp. 1130 v katastrálním území N. M. (H. m. P.), a to pro nedostatek pravomoci soud v občanském soudním řízení o takovém žalobním návrhu (ve smyslu ustanovení § 7 občanského soudního řádu), neboť odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně měl za to, že tu soudu v uvedeném řízení nepříslušelo přezkoumávat správnost takového aktu výkonného orgánu státní moci.


Odvolací soud dále uváděl, že žalovaný P. G., s. r. o., již zanikl a byl vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce (a to k 26. 6. 2007).


Odvolací soud dále také uváděl, že z výsledků zjištění, učiněných v tomto soudním řízení (jakož i v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 570/93), vyplývá, že nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, přešel na stát zákonem č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví rodu S. na Z. Č.; tento zákon se týkal majetku rodu S. (jeho h. větve), pokud se nacházel v Č. republice ke dni 9. 5. 1945, včetně veškerých nemovitostí.


Odvolací soud se ohledně žalobkyní navrhovaných určovacích výroků, týkajících se nenabytí vlastnictví nemovitostí o něž jde v tomto řízení, a to jak žalovaným P. G., s. r. o., tak i žalovanou JUDr. K. H., zabýval otázkou, zda žalobkyně A. P. má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud tu poukazoval na to, že žalobkyně sama uváděla, že uplatnila restituční výzvu u povinné osoby, která je evidována u Pozemkového úřadu h. m. P., ale přesto bylo s tímto majetkem vlastnicky nakládáno . Odvolací soud však v této souvislosti zdůrazňoval, že je přece neplatnost převodu majetku, na který byl uplatněn restituční nárok, stanovena samotným zákonem (v § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) a měl za to, že je nadbytečné, ale i nepřípustné, aby dikci zákona nahrazoval soud svým výrokem . Pokud žalobkyně dokládala svůj naléhavý právní zájem na požadovaných určeních tím, že se stala vlastnicí sporných nemovitostí na základě dědictví po svém právním předchůdci JUDr. A. S., byl odvolací soud toho názoru, že žalobkyně by se mohla považovat za vlastníka sporných nemovitostí teprve poté, pokud byl bylo dědictví projednáno soudem a žalobkyni potvrzeno jeho nabytí ve smyslu ustanovení § 175a a násl. občanského soudního řádu; o takovém rozhodnutí žalobkyně v řízení nic neuváděla .


Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobkyně nemá na požadovaných určeních naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a proto také i ve výrocích soudu prvního stupně o zamítnutí žalobkyní požadovaných určeních rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil, a to včetně výroků o nákladech řízení.


O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšným žalovaným žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.


Rozsudek odvolacího soud byl dne 11. 6. 2008 doručen advokátce, která v řízení před soudy obou stupňů žalobkyni zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 7. 8. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelka především vytýkala, že se odvolací soud nezabýval závažnou právní otázkou tohoto sporu, tj. určením absolutní neplatnosti převodu majetku v případě probíhajícího restitučního řízení . Z ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu totiž, podle názoru dovolatelky vyplývá, že před ukončením restitučního řízení nemůže žalovat na plnění, takže v zásadě má naléhavý právní zájem na určeních, navržených její žalobou. Zrušovací výrok soud je tu potřebný k odstranění stavu nejistoty, přičemž odložení posouzení otázky neplatnosti kupních smluv až na dobu po pravomocném rozhodnutí o restitučním nároku by mohlo značně právní poměry žalobkyně zhoršit v důsledku změn na nemovitostech, popřípadě v důsledku převodu nemovitostí na třetí osobu. To by i po kladném vyřízení restitučního nároku znamenalo nemožnost naturální restituce v daném případě, tedy vydání nemovitosti žalobkyni podle restitučních předpisů. Rozhodujícím v tomto sporu je, podle názoru dovolatelky, určení, zda je platné její žalobou napadené rozhodnutí ministerstvo průmyslu a obchodu č. 326/1993 (v části týkající se převodu nemovitostí) a určení, že F. n. m. ČR nenabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, do vlastnictví a že na kupní smlouvy z 1. 5. 1993 a ze 4. 7. 1996 je třeba pohlížet jako na smlouvy neplatné.


Dovolatelka uváděla, že tu jde o nemovitosti, které byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) ve vlastnictví státního podniku P. v P.; ministr průmyslu a obchodu je však rozhodnutím z 26. 4. 1993 č. 326/1993, převedl na F. N. m. ČR, který je poté na základě privatizačního projektu č. 3628 dne 1. 5. 1993 prodal společnosti P. G., s. r. o., a to i přesto, že všichni zúčastnění věděli o uplatnění restitučního nároku žalobkyně; nemělo tu tedy dojít k převodu nemovitosti a k následné privatizaci. Dne 4. 7. 1996 pak byla ohledně týchž nemovitostí uzavřena další kupní smlouva mezi P. G., s. r. o., a JUDr. K. H., i když účastníci této smlouvy si byli vědomi toho, že tu probíhá řízení o restitučním nároku na tyto nemovitosti. Podle názoru dovolatelky nemůže absolutní neplatnost uvedených aktů a smluv zhojit následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, jímž bylo v daném případě dosaženo, že v katastru nemovitostí je uveden ohledně sporných nemovitostí nesprávný vlastník; v zájmu zabránění další nesprávní dispozice s těmito nemovitostmi, je třeba, aby na základě soudního rozhodnutí byla v katastru nemovitostí provedena změna zápisu.


Dovolatelka je přesvědčena o tom, že tu v řízení před soudy obou stupňů nebyla objasněna otázka neoprávněně zkonfiskovaného majetku právního předchůdce žalobkyně, k čemuž jsou podklady v řízení o probíhajícím nároku žalobkyně podle restitučních předpisů; v důsledku tohoto nebylo v tomto řízení (sp. zn. 21 C 223/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1) objasněna otázka, zda je na straně žalobkyně dáno legitimní očekávání ohledně určení jejího vlastnictví k nemovitostem na základě jejich určovacích žalobních návrhů. V této souvislosti poukazovala dovolatelka zejména na to, že nebyla brána v úvahu a nebyla blíže objasněna řada významných skutečností, souvisících s tímto sporem. Šlo zejména o to, že právní předchůdce žalobkyně A. S. byl už v červnu 1945 jednoznačně označen jako antifašista, proti kterému plnění reparací nemůže přicházet v úvahu, že také ohledně jeho majetku došlo za nacistické okupace k majetkovým převodům pod tlakem okupace, jaké má na zřeteli dekret č. 5/1945 Sb., že konfiskace majetku A. S., podle dekretu č. 12/1945 Sb., provedená Okresním národním výborem v Č. B., byla již v roce 1946 označena Z. n. v. v P. jako pochybná , dále že zákon č. 143/1947 Sb., o převodu majetku hlubocké větve S. na Z. Č. nebyl v plném souladu s Ústavou Československé republiky z roku 1920, že převzetí veškerého (i soukromého) majetku A. S. neodpovídalo ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona č. 143/1947 Sb., který se vztahoval výlučně na podnikový majetek, také že v období od počátku devadesátých let minulého století až do roku 2005 nebylo zahájeno v České republice dědické řízení po Dr. A. S., zemřelém, a že dodnes nedošlo k vrácení s. majetku převezeného z B. a z R. (včetně majetkového archivu) na zámek v Č. K., třebaže bylo jednoznačné, že tu jde o majetek soukromý.


Ve vyjádření žalované JUDr. K. H. k dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť věc byla soudy obou stupňů posouzena správně. Uváděná žalovaná má za to, že na straně žalobkyně A. P. není dána v této právní věci aktivní věcná legitimace a není u ní dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; na posuzovaný případ dopadají restituční zákony zatím co určovací návrhy žalobkyně jsou podávány podle obecných předpisů, takže jde o obcházení restitučních předpisů. Obcházení právních předpisů lze spatřovat, podle názoru uvedené žalované, i v tom, že žalobkyně podala ve stejné věci i žalobu o určení vlastnictví k týmž nemovitostem (pod sp. zn. 21 C 119/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1).


Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 21 C 228/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatelky, a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 21. 5. 2008 (sp. zn. 18 Co 195/2008 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 7 a § 103 i § 104 občanského soudního řádu, jakož i v souvislosti s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 229/1991 Sb. s přihlížením i k právní úpravě obsažené v zákoně č. 143/1947 Sb.


Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména i o určení, zda právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu (z uveřejněné soudní judikatury viz k tomu již rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky).


Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .


V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční a rehabilitační povahy, jež jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.


Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 1993, sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku, ale i podle § 39 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok (a případně jej i uplatnila) podle ustanovení předpisu restituční povahy.


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS.-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy .


Lze ještě připojit poukaz na dva další uveřejněné výkladové právní závěry:


Ve stanovisku k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a k jejich aplikaci v praxi soudů, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. uvedeno: Zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončil zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb.


V usnesení Ústavního soud ČR ze 16. 10. 2008, II. ÚS 2491/08 bylo v souvislosti se zákonem č. 143/1947 Sb. rozhodnuto, že návrh na zrušení, respektive prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947, o převodu vlastnictví majetku h. větve S. na Z. Č., se odmítá .


Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě dospět k závěru, že by v tomto případě odvolací soud svým rozsudkem z 21. 5. 2008 (sp. zn. 18 Co 195/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s h m o t n ý m právem. Nešlo tu také o případ, v němž by odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, kterými jsou obecné soudy vázány). A protože odvolací soud svým rozsudkem z 21. 5. 2008 neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ani podle § 237 odst. 3 téhož právního předpisu. Dovolání dovolatelky nebylo možné posoudit jako přípustné ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, jímž by byla upravená přípustnost dovolání proti pravomocným soudním rozhodnutím odvolacích soudů.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. března 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu