28 Cdo 3419/2011
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: předpisu č. 83/1990Sb., § 7 odst. 1 předpisu č. 265/1992Sb., § 40 předpisu č. 26/2007Sb.




28 Cdo 3419/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Základní organizace při Domu kultury Louny, s. r. o. , IČ: 26633175, se sídlem v Lounech, Husova 2382, zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalovaným 1) M. S., bytem v L., 2) V. S., bytem tamtéž, oběma zast. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 10/476, adresa pro doručování Louny, P. Obrovce 2261, o zaplacení 2.147.396,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 271/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 9 Co 162/2010-187, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným rovným dílem k rukám JUDr. Jaroslava Grince, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 16.456,- Kč.
O d ů v o d n ě n í:


Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 12. 2009, č. j. 10 C 271/2007-155, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2.147.396,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a žalobkyni bylo uloženo, aby žalovaným nahradila náklady řízení ve výši 79.196,50 Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně se na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 9. 1999 mezi jejím právním předchůdcem Základní organizací OS KOVO při domu kultury Louny s. r. o. a žalovanými domáhala úhrady nájemného za užívání nebytových prostor v kulturním domě čp. 2382 v Lounech, Husově ulici, za období od dubna 2004 do srpna 2005 ve výši 550.656,- Kč a sjednané smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z dlužné částky v celkové výši 1.596.740,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že členská schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny s. r. o. konaná dne 2. 6. 2003 nepřijala rozhodnutí ukončit činnost dotčené organizační jednotky odborové organizace bez likvidace s právním nástupcem, jímž se dle svých tvrzení měla stát žalobkyně, nýbrž toliko vyjádřila záměr ukončit svou činnost (rozpustit se) s právním nástupnictvím, aniž deklarovala, kdo by se jejím právním nástupcem měl stát. Následně právní předchůdce žalobkyně vstoupil do likvidace, přičemž jeho likvidátor uzavřel s žalobkyní smlouvu upravující vlastnické právo k předmětnému kulturnímu domu teprve v listopadu 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalobkyně na základě rozhodnutí členské schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny s. r. o. konané dne 2. 6. 2003 nestala vlastnicí předmětné nemovitosti a není proto ani aktivně věcně legitimována domáhat se úhrady nájemného a smluvní pokuty na základě smlouvy uzavřené s uvedeným občanským sdružením za období od dubna 2004 do srpna 2005, kdy jí k nemovitosti nesvědčilo vlastnické ani jiné právo. Vlastnické právo k předmětné nemovitosti přitom zpětně (k období, za něž se domáhá peněžitého plnění) žalobkyně nemohla nabýt ani dohodou uzavřenou s likvidátorem dotčené organizační jednotky v listopadu 2005. Z okolnosti, že žalobkyně dopisem ze dne 23. 6. 2003 v souladu s nájemní smlouvou sjednanou na dobu neurčitou nájemní poměr vypověděla v třicetidenní výpovědní lhůtě, odvolací soud rovněž dovodil, že nejpozději k 1. 9. 2003 nájemní vztah zanikl. Eventuální právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými v důsledku užívání nemovitosti za dobu od dubna 2004 do 26. 3. 2005 bez právního důvodu pak žalobkyni k námitce promlčení vznesené žalovanými nelze přiznat, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž bylo tento nárok nutno uplatnit u soudu, uplynula dříve, než bylo dne 27. 3. 2007 zahájeno soudní řízení (§ 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že členská schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny s. r. o. konaná dne 2. 6. 2003 nerozhodla o ukončení činnosti této organizační jednotky bez likvidace s právním nástupnictvím žalobkyně, je projevem přepjatého formalismu. Uvedla, že dohodou uzavřenou mezi likvidátorem organizační jednotky a žalobkyní v listopadu 2005 bylo platně sjednáno, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčilo žalobkyni již v období od dubna 2004 do srpna 2005. Vytýkala odvolacímu soudu rovněž, že protokol o předání nebytových prostor žalobkyni sepsaný dne 30. 6. 2006 nevyložil jako dohodu účastníků o tom, že nájemní poměr skončil až ke dni odevzdání předmětu užívání žalobkyni. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že členská schůze Základní organizace OS KOVO při domu kultury Louny s.r.o. konaná dne 2. 6. 2003 nerozhodla o ukončení činnosti této organizační jednotky bez likvidace s právním nástupnictvím žalobkyně. Uvedený závěr je ale závěrem skutkovým založeným na hodnocení provedených důkazů, a nikoliv závěrem právním. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního úkonu či jiné právní skutečnosti (v posuzovaném případě obsah usnesení přijatého členskou schůzí), tj. činí-li z jejich obsahu zjištění o tom, co bylo ujednáno či usneseno, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) pak jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z učiněných právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolateka tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Závěr o tom, že předmětná organizační jednotka nebyla rozpuštěna (§ 12 odst. 1 písm. a/ zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů, dále jen zák. č. 83/1990 Sb.) bez likvidace s právním nástupnictvím žalobkyně, nýbrž vstoupila do likvidace, ostatně zcela jednoznačně vyplývá ze skutečnosti, že veškerý majetek organizační jednotky nepřešel jejím rozpuštěním na jejího právního nástupce, když jeho vypořádání následně prováděl likvidátor, přičemž teprve po vypořádání veškerého majetku organizační jednotky s právní subjektivitou došlo k jejímu zániku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 985/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 893/2012). Vstoupila-li tedy předmětná organizační jednotka s právní subjektivitou do likvidace, mohl být její majetek (včetně předmětné nemovitosti) převeden na žalobkyni toliko následnými právními úkony činěnými za ni orgánem pověřeným její likvidací. Byla li tedy dohoda o úpravě vlastnického práva k předmětné nemovitosti mezi likvidátorem rozpuštěné organizační jednotky a žalobkyní uzavřena až v listopadu 2005, nemohla žalobkyně v období předcházejícím převodu (od dubna 2004 do srpna 2005) vstoupit do práv vlastníka nemovitosti ( srov. § 680 odst. 2 obč. zák.) a z uvedeného důvodu (jiný důvod tvrzen není) se domáhat peněžitého plnění za užívání nemovitosti žalovanými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 136/2001). Závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky ve sporu o úhradu za užívání předmětné nemovitosti žalovanými v období od dubna 2004 do srpna 2005 je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Jelikož k zamítnutí žaloby postačuje právní závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, ohledně nějž není naplněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (jak vysvětleno výše), je posouzení přípustnosti podaného dovolání ve vztahu k právní otázce promlčení uplatněného nároku již nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006).
Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným oprávněným rovným dílem účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníků advokátem ve výši 13.000,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalovaným nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 16.456,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2013

JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu