28 Cdo 3416/2006
Datum rozhodnutí: 17.12.2008
Dotčené předpisy: § 86 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.





28 Cdo 3416/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. V., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 9. 2005, sp. zn. 30 Co 7/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 45/2003 (žalobce J. V., zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. M. V., zemřelé, 2. K., o. d., a 3. P. f. ČR, o určení vlastnictví), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 7. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 30. 6. 2005, čj. 10 C 45/2003-61. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh žalobce na určení, že J. V. a M. V. jsou spoluvlastníky nemovitostí v jejich společném jmění manželů pozemků parc. č. 547/1, parc. č. 547/2, parc. č. 547/3, parc. č. 1165/3, parc. č. 1165/6, a parc. č. 1165/8 v katastrálním území K. nad O. (vyznačených na geometrickém plánu č. 600-639/2004 a. s. G. ve S.), jakož i pozemku parc. č. 1182/2 v katastrálním území K. nad O. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci J. V. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na úhradu placených nákladů tohoto řízení 12.189,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobce J. V. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 9. 2006, sp. zn. 30 Co 7/2006. Tímto rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 30. 6. 2005, čj. 10 C 45/2003-61. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce J. V. nebylo shledáno důvodným po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v mezích, v nichž se žalobce domáhal přezkumu tohoto rozhodnutí.


Odvolacím soudem přezkoumávanému rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo řízení podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu v Ú. nad O., v němž bylo vydáno rozhodnutí ze 14. 11. 2002, čj. PÚ/Roz.5910/7131/02-Be, kterým nebylo vyhověno žádosti J. V. a M. V. o obnovení vlastnictví k pozemkům v katastrálním území S. (obec K. nad O.); toto rozhodnutí bylo napadeno opravným prostředkem J. V., který se cítil dotčen na svých právech ohledně sporných pozemků v katastrálním území S. J. V. uváděné pozemky byly kupní smlouvou z 12. 7. 1972 prodány J. a M. V. za kupní cenu 15.845,25 Kč státu Místnímu národnímu výboru v K. nad O.; šlo o čtyři díly z pozemku parc. č. 1163/3 o celkové výměře 710 m2, s nimiž byly prodány i stromy na těchto pozemcích, plot a studna; manželé V. pak ještě smlouvou ze 17. 6. 1975 prodali Místnímu národnímu výboru v K. nad O. i pozemek parc. č. 1182/2 v katastrálním území K. nad O. smlouvou z 1. 3. 1976 předána J., l. s. d. v Ú. nad O. (jehož právním nástupcem se stalo pak obchodní družstvo K. v Ú. nad O.). Žádosti manželů V. o obnovení jejich vlastnictví k uváděným pozemkům nebylo rozhodnutím pozemkového úřadu vyhověno, když v řízní před tímto správním orgánem nebylo doloženo, že by pozemky byly převedeny smlouvou, jež by byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.); u správně oceněných převáděných nemovitostí nebyly totiž shledány ani nápadně nevýhodné podmínky při uzavření uvedených kupních smluv o prodeji pozemků. Opravný prostředek proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Ú. nad O. byl odmítnut Krajským soudem v Hradci Králové (pod sp. zn. 30 Ca 221/2005).


I v následném soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), probíhajícím o žalobě žalobce J. V. (odpovídající svým obsahem i žalobním návrhem ustanovení § 246 občanského soudního řádu), soud neshledal, že by prodej pozemků manžely V. kupujícímu Místnímu národnímu výboru v K. nad O. v roce 1972 a v roce 1975 byl uskutečněn za nápadně nevýhodných podmínek. V tomto smyslu se soud prvního stupně ztotožnil v soudním řízení s názorem obsaženým v rozhodnutí Pozemkového úřadu v Ú. nad O.; soud prvního stupně přitom bral zřetel i na to, že na pozemku parc. č. 547 v katastrálním území K. nad O. byla postavena prodejna, která byla předána lidovému spotřebnímu družstvu J. v Ú. nad O. (jejímž právním nástupcem je nyní obchodní družstvo K. v Ú. nad O.).


Odvolací soud při posuzování odvolání žalobce J. V. neshledal ani žalobcem uváděné okolnosti při prodeji pozemků (ztrátu zdroje vody na prodaném pozemku, ztrátu sklepa, ztrátu přístupu na zbylé pozemky, ztrátu dobrého bydlení a snížení ceny rodinného domku) za natolik závazné, aby odůvodňovaly závěr, že kupní smlouvy z roku 1972 a 1975 byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek.


Odvolací soud vyslovil dále názor, že v daném případě nebylo možné spojovat upozornění kupujícího národního výboru na možnost vyvlastnění pozemku pro účely výstavby prodejny potravin s žalobcem tvrzenou tísní při uzavírání kupních smluv o prodeji pozemků za cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Rovněž umístění zamýšlené stavby prodejny potravin přes cestu přímo proti rodinnému domku V. nedošlo, podle názoru odvolacího soudu, k obtěžování prodávajícího nad přípustnou míru.


Odvolací soud měl také za to, že V. za odpovídající cenu prodaná studna a prodaný sklep byly sice prodávajícím před prodejem nepochybně prospěšné, ale jejich ztrátou nedošlo k vážnějšímu omezení prodávajících v užívání jejich rodinného domku.


Posléze byl odvolacím soudem zaujat i názor, že v této právní věci nebyl shledán restituční titul podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.


Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce J. V. v řízení zastupoval, dne 3. 10. 2006 a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno dne 20. 10. 2006 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. je dán pouze tehdy, pokud je prodávající závažně omezen, pokud se nejednalo o majetkovou křivdu obvyklou či běžnou a prodávající není obtěžován nad přípustnou míru . Dovolatel poukazoval na to, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. pouze stanoví, že je třeba posoudit, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, nikoli tedy o podmínky přinášející prodávajícímu závažná omezení. Odvolací soud tu vyslovil, podle názoru dovolatelele nesprávně, že není nápadně nevýhodnou podmínkou ztráta přímého přístupu na zbývající pozemky prodávajícího, je-li tu možnost dostat se na pozemky oklikou, byť i kopcovitým terénem. Není rovněž, podle názoru odvolatele, správný názor odvolacího soudu, který u nápadně nevýhodných podmínek posuzuje, zda jde o obtěžování prodávajícího nad přípustnou míru , třebaže zákona č. 229/1991 Sb. takové hledisko neobsahuje.


Dovolatel je na rozdíl od názoru odvolacího soudu přesvědčen, že v daném případě ztráta předmětných pozemků přinesla žalobci takové nevýhody, ohledně nichž nelze rozumně uvažovat, že by byly vyváženy zaplacením kupní ceny podle tehdejších cenových předpisů.


Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešil-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 45/2003 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), ani z dovolání dovolatelce a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 5. 9. 2005 (sp. zn. 30 Co 7/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně i jako pozemkový úřad v řízení podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož bude oprávněným osobám (§ 4 téhož zákona) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.


Ve stanovisku k výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k právním otázkám tísně a nápadně nevýhodných podmínek jednak poukázáno na to, co již bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jednak bylo připomenuto, že nápadně nevýhodnými podmínkami nelze označit jen rozpor s právními předpisy, ale i další okolnosti (srov. č. 34/1993, str. 123 /257/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo:


Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat restituční nárok.


Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.


Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání související a předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.


S poukazem na uvedená ustanovení právních předpisů i na citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vyhází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 5. 9. 2005 (sp. zn. 30 Co 7/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), když totiž odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení právních předpisů na tuto právní věc nepochybně dopadajících a při jejich výkladu a aplikaci vycházel z výkladových závěrů z uveřejněné judikatury soudů, od nichž se ve svém právním posouzení věci neodchyloval. Ani dovolatel ve svém dovolání neuplatňoval názor, že by odvolací soud posoudil tuto právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo podle zcela odlišných právních závěrů, než ke kterým dospěla uveřejněná soudní judikatura při interpretaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,


o úpravě právních vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.


Námitky dovolatele proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě směřují tedy v podstatě proti hodnocení v řízení provedených důkazů, případně proti neúplnému zjištění skutkových okolností v daném případě. I v tomto směru však dovolací soud vychází z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z těch taxativně stanovených dovolacích důvodů v uvedeném právním předpise. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.


Pokud však šlo o posouzení přípustnosti dovolání dovolatele, jako o otázku, kterou je třeba posoudit jako otázku primární při rozhodování o dovolání, nedospěl dovolací soud k závěru, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo správní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného z ustanovení občanského soudního řádu, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným soudním rozhodnutím.


Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žádnému z dalších účastníků řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 17. prosince 2008


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu