28 Cdo 3412/2013
Datum rozhodnutí: 14.11.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.



28 Cdo 3412/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelky E. (A.) P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2013, sp. zn. 12 Co 1/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 4/2007 (žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému Pivovaru Louny, a.s., Ústí nad Labem, Drážďanská 80/82, zastoupenému JUDr. Stanislavem Hospůdkou, advokátem, 400 01 Ústí nad Labem, Masarykova 1047/35, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 4/2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. září 2011, č.j. 5 C 4/2007-211. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se určení, že pozemky parc. č. st. 65, parc. č. 66, parc. č. st. 67/1, parc. č. 67/2, parc. č. st. 175, parc. č. 191/1, parc. č. 192/6, parc. č. 195/1, budova čp., budova čp., budova bez čp./č.e. (na pozemku parc. č. st. 67/1), budova čp., budova čp., budova čp. a budova čp. v katastrálním území Č., zapsané na listu vlastnictví č. 998 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Louny), jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S., zemřelého dne 27. února 1950 . Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 26.160,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2013, sp. zn. 12 Co 1/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8. září 2011, č.j. 5 C 4/2007-211, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně se domáhala požadovaného určení jako dcera (dědička) zemřelého J. S. (adoptivního syna JUDr. A. S., zemřelého dne 27. února 1950), přičemž její žaloba se týká budov a pozemků, patřících do objektu pivovaru, zkonfiskovaného na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.; tyto pozemky a budovy následně přešly podle zákona č. 143/1947 Sb. (o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve rodu S. na zemi Českou) na stát.
Odvolací soud měl za to, že vlastnictví žalobkyní uváděných nemovitostí přešlo ze zákona na stát dne 13. 8. 1947 nabytím účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., takže uvedený nemovitý majetek nebyl ke dni úmrtí (27. 2. 1950) JUDr. A. S. součástí jeho pozůstalosti. Dědictví po JUDr. A. S. bylo projednáno Okresním soudem v Murau (v Rakousku) a rozhodnutím tohoto soudu ze dne 29. listopadu 1951 bylo celé odevzdáno univerzálnímu dědici J. S., po němž pak bylo dědictví projednáno Okresním soudem v Judebergu (v Rakousku) dne 27. července 1967 a bylo celé odevzdáno univerzálnímu dědici K. S.; důvodně pak soudy obou stupňů důvodně dovozovaly, že žalobkyně se nestala dědičkou po zemřelém A. S.
Odvolací soud měl dále za to, že žalobkyně zůstává účastníkem řízení v dědictví po právním předchůdci žalobkyně JUDr. A. S., vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 54 D 97/2006, které ještě probíhá, ale JUDr. A. S. nebyl již v době své smrti (27. února 1950) evidován jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a nemohl s ním disponovat. Odvolací soud dovozoval, že právní vztahy žalobkyně (jejího právního předchůdce) byly dotčeny zejména zákonem č. 143/1947 S. a nestaly se tedy nejistými až dnes, takže tu nejsou dány zákonné předpoklady určení práva nebo právního vztahu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, jako se toho domáhá žalobkyně. Odvolací soud rovněž poukazoval na právní závěr stanoviska pléna Ústavního soudu ČR, P1.ÚS 21/05, podle něhož nelze se žalobou o určení vlastnického práva účinně domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpisy nestanovil způsob nápravy nebo zmírnění nápravy vzniklé majetkové újmy. Nebyl tedy, podle názoru odvolacího soud shledán v tomto řízení na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Odvolací soud tedy potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu odvoláním žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně (v obou výrocích označených I. a II., tedy i ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 31. května 2013 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně dne 31. července 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné (§ 237 občanského soudního řádu) a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se v řešení právní otázky, zda je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví pozůstalosti jejího právního předchůdce, odklonil od ustáleného výkladu dovolacího soudu k otázce naléhavého právního zájmu, jakož i k otázce obcházení dědických předpisů a věc tak nesprávně posoudil po právní stránce. Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že nemá jinou možnost (jiný prostředek ochrany svých práv) než právě žalobu o určení, že dotčené nemovitosti jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S., po němž dědické řízení u českého soudu nebylo dosud skončeno. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem, že určovací žaloba je pouze nástrojem prevence, nýbrž má za to, že určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucího sporu účastníků právního vztahu. Ve fázi neskončeného dědického řízení se v daném případě dovolatelka nemůže jinak domáhat svého práva než právě žalobou o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví pozůstalosti jejího právního předchůdce.
Dovolatelka je toho názoru, že soudy obou stupňů v tomto případě pouze konstatovaly zánik vlastnického práva před rokem 1948, aniž by se vypořádaly s novými žalobkyní uváděnými argumenty. Dovolatelka má za to, že její právní předchůdce JUDr. A. S. nikdy nepozbyl vlastnické právo k jí uváděným předmětným nemovitostem, jelikož konfiskační vyhláška ohledně nich nenabyla právní moci a zákon č. 143/1947 Sb. je pro zásadní rozpory s ústavní listinou z roku 1920 (se zákonem č. 121/1920 Sb.) neplatný; určovací žaloba žalobkyně tu není obcházením restitučních předpisů, když majetek JUDr. A. S. měl přejít na stát před rozhodným obdobím (tj. ve smyslu restitučních předpisů před 25. 2. 1948), ale také proto, že podle zákona č. 143/1947 Sb. měl jeho majetek přejít na zemi Českou, nikoli na stát. Není tu rovněž nadbytečné zabývat se otázkou platnosti či neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb.
Podle názoru dovolatelky byl JUDr. A. S. vlastníkem předmětných nemovitostí až do své smrti dne 27. února 1950; podle zákona č. 143/1947 Sb. tu nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva, neboť tento zákon byl pro rozpor se zákonem č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, od počátku neplatný a neúčinný. Zákon č. 143/1947 Sb. byl zcela neúčinným aktem, vydaným v úmyslu legalizovat předchozí zjevně nezákonnou konfiskaci majetku (jak to vyplývá, podle názoru dovolatelky, např. z dokumentu Ministerstva financí z roku 1981, nazvaném Informace o některých majetkových vztazích A. S. a např. i z rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. října 2010, č.j. PÚ 8635/93/1).
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud v daném případě nesprávně posoudil uplatňování nároku žalobkyně jako obcházení restitučních předpisů. Dovolatelka má za to, že v tomto případě soudy obou stupňů vycházely z nesprávného právního posouzení, že vlastnické právo tu zaniklo, a to přechodem na stát, respektive na zemi Českou, přičemž nerozlišovaly, že se tu nejedná o totožné subjekty, kdy podle zákona č. 147/1947 Sb. tu mělo dojít k přechodu vlastnického práva k majetku hlubocké větve S. nikoli na stát, ale na zemi Českou, která měla postavení svazku lidové správy, byla samostatným subjektem a nabývala majetek pro sebe .
Dovolatelka je přesvědčena o tom, že probíhající dědické řízení (u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 54 D 87/2006), k jehož zahájení dala sama podnět, je dostačujícím důvodem k projednání její žaloby na určení, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení jsou ve vlastnictví pozůstalosti jejího právního předchůdce; má tedy dovolatelka naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v tomto případě jen žalobou na toto určení může být vystižen obsah a povaha právního vztahu a jen jejím prostřednictvím lze dosáhnout nápravy, která bude zárukou odvrácení budoucích sporů mezi účastníky daného právního vztahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Přípustnost dovolání dovolatelka proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2013 (sp. zn. 12 Co 1/2012 Krajského soudu v Ústí nad Labem) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož není-li stanoveno jinak (srov. § 238 o. s. ř.) je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání dovolatelky lze vzhledem k jeho obsahu i k uplatněnému dovolacímu návrhu posoudit jako dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, přičemž dovolatelka se ve svém dovolání domáhala, aby byla posouzena jinak dovolacím soudem již řešená právní otázka; nešlo o dovolání, jehož nepřípustnost by vyplývala z ustanovení § 238 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. dubna 2013 posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož lze žalobou uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho postavení stalo nejistým (viz již č. 17/1972 a č. 53/1993, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nevyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. června 1995, III. ÚS 17/95 (uveřejněném pod č. 35 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: O naléhavý právní zájem může jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce a právní vztah (právo) již existuje (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou procesní, případě hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být žalobce ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétné újmě .
V této právní věci (sp. zn. 5 C 4/2007 Okresního soudu v Lounech) se tedy soudy obou stupňů zabývaly zejména právní otázkou jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí i s nároky upravenými předpisy restitučními (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. září 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, zaujal právní názor, že ani oprávněná osoba, jejíž nemovitost stát převzal v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1.ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů : Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a. č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2005, P1.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu : Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i ze stanoviska Ústavního soudu ČR, z nichž vycházel dovolací soud i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru o přípustnosti dovolání v této věci podle shora uvedených ustanovení upravujících jeho přípust. I podle údajů, uváděných dovolatelkou, šlo tu o nemovitý majetek, který byl původnímu vlastníku odňat s poukazem ať už na ustanovení zákona č. 143/1947 Sb. anebo i na dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Šlo tedy nepochybně o odnětí majetku buď v rozhodné době (ve smyslu restitučních předpisů, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) anebo i před dní, přičemž žádný restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. V tomto soudním řízení také nebylo doloženo, že by v daném případě došlo k vydání žalobkyní uváděných pozemků a budov oprávněné osobě (oprávněným osobám) podle restitučních předpisů anebo že by šlo o nemovité věci, které by vůbec v období po i před 25. 2. 1948 nebyly odňaty a k nimž by tvrzené vlastnické právo původního vlastníka zůstalo nedotčeno konfiskacemi či jinými majetkovými opatřeními, a to i bez právního důvodu učiněnými. Nešlo tu tedy o případ právní věci, ohledně níž by měla být posouzena jinak právní otázka dovolacím soudem už řešená.
Dovolací soud proto shledává, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované akciové společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu