28 Cdo 3412/2008
Datum rozhodnutí: 21.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3412/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. v J., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, za vedlejšího účastenství na straně žalující Ř. b. d. P. M. v J., R. o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 126/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008, č. j. 56 Co 135/2008 159, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008, č. j. 56 Co 135/2008 159, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 11. 2007, č. j. 12 C 126/2001 147, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného, a to společnosti R. H. a. s..


Přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného navrhl vedlejší účastník na straně žalobkyně s argumentací případné neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1998, kterou ve vztahu ke sporným nemovitostem uzavřeli R. H., a. s. jako prodávající a žalovaný jako kupující. Jestliže kupní smlouva jako nabývací titul s ohledem na své vady neobstojí, měl by být vedle dosavadního žalovaného dalším účastníkem řízení prodávající, tedy R. H., a. s.


Odvolací soud pokládal rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, neboť při úvaze o případných překážkách pozitivního rozhodnutí podle § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) žádné takové překážky nezjistil. Přistoupení dalšího subjektu do řízení na straně žalované nevyvolává potřebu změny či jiné úpravy žalobního petitu a v důsledku přistoupení nebude založen nedostatek některé z podmínek řízení. Vedlejší účastník podpořil návrh na přistoupení dalšího subjektu do řízení konkrétními věcnými argumenty. Přitom otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve vztahu k nově přistoupivšímu účastníkovi, předestřená žalovaným jako odvolatelem, je sice otázkou procesní, avšak její řešení nemá význam z hlediska rozhodování podle § 92 odst. 1 o. s. ř., nýbrž z hlediska věci samé.


Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že v řízení o žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti je podmínka existence naléhavého právního zájmu splněna tím, že určovací rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pasivně legitimovanými účastníky v takovém řízení mohou tudíž být pouze ti, kdo jsou zapsáni jako vlastníci předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí. Není-li tomu tak, nemůže být taková osoba pasivně věcně legitimována. Je zcela nerozhodný právní názor vedlejšího účastníka ohledně platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, když v rámci tohoto řízení ani tato otázka nemůže být zkoumána. Nelze se pak ztotožnit ve světle shora uvedené argumentace, že je pouze na žalobci či vedlejším účastníkovi, aby určili okruh účastníků řízení. Připuštěním dalšího účastníka do řízení byla taktéž narušena zásada hospodárnosti řízení. Okruh účastníků musí mít logiku konkrétní návaznosti na předmět projednávané věci, a to ve smyslu pasivní legitimace, pokud se jedná o vedlejšího účastníka na straně žalované.


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Dovolání je přípustné dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka.


Nejvyššímu soudu byla dovoláním předestřena otázka, zda lze vyhovět návrhu vedlejšího účastníka na straně žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, není-li zřejmé, zda je osoba, jejíž přistoupení se navrhuje, pasivně věcně legitimována.


Rozhodným ustanovením pro posouzení předložené právní otázky je § 92 odst. 1 o. s. ř., jenž stanoví: Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.


Argumentaci dovolatele neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou potud, pokud se koncentruje na zdůraznění zásadního významu pasivní věcné legitimace osoby, jejíž přistoupení do řízení na straně žalované se navrhuje. Judikatura Nejvyššího soudu v tomto ohledu konstantně dovozuje, že soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, jež soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci a důsledkem je zamítnutí žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


K námitce dovolatele vztahující se k narušení zásady hospodárnosti připuštěním dalšího účastníka do řízení Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel dostatečně nevymezil důvody, pro něž by vyhovění tomuto návrhu mělo být nehospodárné. Navíc dovolací soud připomíná a zdůrazňuje, že přezkumná role Nejvyššího soudu se při tomto druhu přezkumu, podle konstantní judikatury, omezuje na posouzení toho, zda byly po stránce formálních resp. procesních náležitostí splněny podmínky příslušného procesního postupu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 3032/2005, veřejnosti dostupné taktéž na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


Avšak právě z toho důvodu, že přezkumná role Nejvyššího soudu se v podobných případech zpravidla omezuje na posouzení v předchozím odstavci uvedených otázek, zabýval se dovolací soud tím, zda je z hlediska procesního přijatelné, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení k návrhu vedlejšího účastníka na straně žalující. Dovolatel sice tuto problematiku ve svém dovolání výslovně neidentifikuje, nicméně z jeho celkového obsahu a kontextu se podává jeho nesouhlas s takovým postupem. Dovolací soud taktéž pokládá v rámci své úlohy sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů za důležité, aby vyslovil jednoznačný závěr o tom, zda vedlejší účastník na straně žalující je k takovému úkonu oprávněn.


Nejvyšší soud při posouzení takto vymezené otázky vyšel ze znění § 93 odst. 3, věty první, jež stanoví, že v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník . Právní teorie i praxe se však jednoznačně shoduje v tom, že vedlejší účastník řízení může činit pouze takové procesní úkony, jejichž důsledkem není dispozice řízením, resp. jeho předmětem tzv. dispoziční úkony (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 539/2008, či W., A. a kol. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Linde Praha, a. s. : Praha, 2002, str. 161, nebo Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 410).


Nejvyšší soud konstatuje, že mezi úkony, jimiž dochází k dispozici řízením, je nutno zařadit i návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované. Nejvyšší soud vychází ze zásady ovládající civilní řízení sporné (vyjádřené v § 90 o. s. ř.), že pouze žalobce určuje okruh účastníků řízení, a jen on má tedy možnost rozhodnout a svým návrhem směřujícím k soudu kvalifikovaně určit, kdo bude účastníkem konkrétního řízení. Účastníci sporného řízení jsou tak vymezeni již v návrhu, jímž se řízení zahajuje (v žalobě) a zůstávají jimi až do pravomocného skončení toho kterého řízení. Změny v osobách účastníků řízení jsou možné jen za podmínek, které stanoví zákon, tedy zejména podle již citovaného § 92, dále pak § 107 a § 107a o. s. ř. Jen v situacích, kdy účastník po zahájení řízení ztrácí způsobilost nadále jako účastník řízení vystupovat (procesní způsobilost), je na soudu, aby se s takovou okolností vypořádal ve smyslu § 107 o. s. ř. Není-li dána možnost nápravy, soud z důvodu existence neodstranitelné procesní překážky řízení zastaví. V případě § 92 a 107a o. s. ř. se o překážku v postupu řízení sensu stricto nejedná. Jejich využitím žalobce určuje okruh účastníků řízení s cílem, aby tito účastníci byli skutečnými nositeli práv a povinností, o něž se v řízení jedná. Procesně právní odpovědnost za tuto činnost nese toliko žalobce, jenž je v případě nedostatečné procesní aktivity v tomto směru stižen tím, že jeho žaloba je zamítnuta pro absenci pasivní věcné legitimace žalovaného či aktivní věcné legitimace jeho samotného.


Připuštěním návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení se tedy rozšiřuje okruh účastníků řízení, a žalobou vymezená žádost tak nově vzbuzuje procesně právní účinky vůči dalším subjektům. Návrh na provedení takového úkonu z důvodů shora uvedených přísluší toliko žalobci, neboť se jedná o úkon účastníka řízení dispozičního charakteru. Oporu pro tento závěr lze nalézt i v komentářové literatuře, v níž je uvedeno, že z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka nebo záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 405).


Protože dovolací soud nepovažoval z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu odvolacího za správné, postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadené usnesení soudu odvolacího zrušil. Protože příčiny, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho usnesení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).


Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. července 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu