28 Cdo 3411/2008
Datum rozhodnutí: 21.05.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3411/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem za účasti 1) A. P., zastoupené advokátem 2) P. f. ČR, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 19 C 413/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 24 Co 437/2007-68, takto:


Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 24 Co 437/2007-68, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2007, č. j. 19 C 413/2003-50, se zrušují


a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soudu zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby soud nahradil v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu P. ze dne 8. 7. 2003, č. j. PÚ 783/01. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


V napadeném rozhodnutí správního orgánu bylo určeno, že A. P.


a A. F. (jejíž procesní nástupkyní v daném řízení je A. P.) jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) a § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,


o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ) a vlastnicemi v tomto rozhodnutí identifikovaných pozemků.


S ohledem na vznesené námitky žalobce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na dotčené pozemky se zákon č. 229/1991 Sb. vztahuje, neboť tyto byly v době vyvlastnění (odnětí vlastnického práva právní předchůdkyni oprávněných osob) obhospodařovány způsobem uchovávajícím je ve stavu způsobilém k jejich zařazení do kategorie pozemků příslušejících do zemědělského půdního fondu. Ačkoliv nyní tyto pozemky součástí zemědělského půdního fondu nejsou, vztahuje se na ně § 30 citovaného zákona. K námitce žalobce, že tyto pozemky jsou zastavěny (některé zcela, jiné zčásti) místní komunikací, a tudíž je nelze vydat ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v případě místní komunikace se nejedná o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Odvolací soud se přiklonil k názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož místní komunikace jsou druhem pozemku, představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu a nemohou být současně pozemkem a současně stavbou v občanskoprávním smyslu jako dvě rozdílné věci. V této souvislosti upozornil i na právní závěry dovozené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01. K odlišnému pojetí dotčené problematiky v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 odvolací soud uvedl, že tuto koncepci je třeba chápat jako ojedinělou. Konstatoval dále, že případné rozpory v soudní judikatuře je třeba vždy řešit v zájmu restituentů a že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřazovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech, zvláště pak jsou-li součástí veřejného práva (v daném případě v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, či stavebních předpisech).


Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Napadené rozhodnutí podle dovolatele obsahuje právní závěr rozporný s hmotným právem, přičemž stejná právní otázka je různě posuzována také v jiných rozhodnutích obecných soudů. Otázku zásadně právně významnou spatřuje dovolatel v tom, zda se na předmětné pozemky vztahuje režim zákona o půdě a zároveň, zda pozemky, na nichž se nachází místní komunikace, lze s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vydat oprávněným osobám. V souzeném sporu lze považovat za nesporné, že na danou věc nelze aplikovat § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., neboť nebyl naplněn ani formální, ani materiální znak pro zahrnutí těchto pozemků do zemědělského půdního fondu; předmětné pozemky byly ke dni účinnosti citovaného zákona evidovány jako ostatní plocha, zemědělsky neobhospodařovaná. V řízení nebylo dostatečně prokázáno, že předmětné pozemky byly v době odnětí původnímu vlastníku skutečně užívány k účelům zemědělské výroby, když byly v pozemkové knize zapsány jako zahrada, a není tedy vyloučeno, že byly jako takové užívány k jiným než zemědělským účelům (mohlo se jednat např. o okrasnou zahradu). Z tohoto důvodu dovolatel zpochybňuje aplikaci ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ. K doložení této skutečnosti žalobce navrhoval provedení celé řady důkazů (které v dovolání blíže specifikuje), což soud prvního stupně velmi strohým způsobem odmítl. Nesouhlasí také se závěrem soudů obou stupňů o tom, že místní komunikace nebrání vydání předmětných pozemků, když nejde o samostatnou stavbu ve smyslu občanskoprávním. Místní komunikace je stavbou spojenou se zemí pevným základem, tedy nemovitou věcí, přičemž se však jedná o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí. Dovolatel má tedy za to, že předmětné pozemky nelze vydat, neboť tomu brání místní komunikace na těchto pozemcích umístěná, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.


A. P. ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokud žalobce tvrdí, že se nejedná o zemědělskou půdu podle současného stavu, pak je jeho námitka irelevantní, neboť v době odnětí to zemědělská půda byla a žalovaná ad 1) nemůže za jednání státních orgánů, které v mezidobí s pozemky nakládaly. Dále zpochybňuje tvrzení, že dotčené pozemky jsou zastavěny místní komunikací, neboť vede na pozemku č. 2971, jenž je pozemkem samostatným. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Podle vyjádření P. f. ČR rozhodl soud druhého stupně na podkladě úplně zjištěných skutkových okolností a věc správně posoudil i po stránce právní. Souhlasil s názorem, že rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit ze zákona č. 53/1966 Sb. Tento zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou, jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do fondu náleží. Není tedy rozhodující, zda pozemek byl skutečně využíván k účelům zemědělské výroby nebo byl případně užíván jako okrasná zahrada, jak opakovaně argumentuje žalobce.


Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné, neboť soud odvolací posoudil pro souzený spor klíčovou právní otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu,


a tím i v rozporu s hmotným právem.


Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.


Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že se nezabýval důvodností námitky dovolatele zpochybňující správnost aplikace § 1 odst. 1 písm. a) č. 229/1991 Sb. na souzený spor. Dovolatel totiž postavil svoji argumentaci na tom, že závěr soudu


o aplikaci tohoto ustanovení je založen na nedostatečném prokázání skutečnosti, že předmětné pozemky byly v době odnětí původnímu vlastníku skutečně užívány k účelům zemědělské výroby . Avšak je-li přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze přezkoumávat napadené rozhodnutí z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. výkladem a contrario).


Nejvyšší soud však považoval za zásadně právně významnou tu část napadeného rozhodnutí, v níž se odvolací soud zabýval charakterem místní komunikace jako možné překážky pro vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že v případě místní komunikace se nejedná o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva , a proto není dána překážka pro vydání dotčeného pozemku osobě oprávněné ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.


Sám odvolací soud poukázal na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se otázkou charakteru místní komunikace, avšak z ne zcela přesvědčivých důvodů se přiklonil k právnímu názoru vyslovenému v rozsudku, jenž byl překonán rozhodnutím velkého senátu.


Na tomto místě je nutné podotknout, že velké senáty kolegií Nejvyššího soudu jsou podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, povolány ke sjednocování odlišných právních názorů vzniknuvších v rozhodování tříčlenných senátů daného kolegia. Jedná se o reprezentativní orgán složený z více soudců kolegia (§ 19 odst. 3 cit. zákona), jehož rozhodnutí musí být v další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu respektována. Hodlá-li se některý ze tříčlenných senátů ve své rozhodovací činnosti odchýlit od právního názoru velkého senátu kolegia, musí znovu věc velkému senátu předložit.


V daném případě je podstatné, že velký senát občanskoprávního kolegia vydal dne 11. 10. 2006 rozsudek, ve věci sp. zn. 31 Cdo 691/2005, v němž zaujal právní názor, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu . Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož platilo, že místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim.


Odvolací soud se však v souzeném případě přiklonil k právnímu názoru vyslovenému právě v tom rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia odchýlil. Odvolací soud přitom zdůvodnil tento svůj postup jen tím, že pojetí problematiky v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, je třeba chápat jako ojedinělé.


Nejvyšší soud naopak nepovažoval za potřebné se od právních závěrů v citovaném rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia odchylovat, a proto mu nezbývalo než konstatovat, že právní posouzení, na němž je napadený rozsudek odvolacího soudu založen, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu dovolací soud konstatuje, že poukaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, je nepřípadný, neboť v něm nebyl posuzován charakter místní komunikace, nýbrž zpevněné asfaltové plochy parkoviště, přičemž i v tomto rozhodnutí vycházel Ústavní soud ze závěrů dovozených v judikatuře Nejvyššího soudu, které byly postaveny právě na posouzení toho, zda je parkoviště z hlediska občanskoprávního stavbou či nikoliv. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku velkého senátu dospěl k závěru, že místní komunikace je zásadně stavbou ve smyslu občanskoprávním. Aplikace tohoto závěru tak nemůže mít za následek ani jinak judikaturou Ústavního soudu reprobovaný způsob výkladu pojmů obsažených v restitučních předpisech za užití pojmů obsažených v jiných právních předpisech či odvětvích práva veřejného.


Z výše uvedených důvodů považoval Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto za postupu podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.


a § 243d odst. 1 o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, jež dovolací soud vedly ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud


v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. května 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu