28 Cdo 3400/2006
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 11 odst. 2 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.





28 Cdo 3400/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky JUDr. I. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 9. 8. 2006, sp. zn. 15 Co 348/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 161/2005 (žalobkyně JUDr. I. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soud 27. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech z 19. 4. 2006, č. j. 9 C 161/2005-110. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se, aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 1031/2 a parc. č. 1188/1 v katastrálním území H., jakož i pozemků parc. č. 456/1, parc. č. 479/1, parc. č. 483, parc. č. 485, parc. č. 492, parc. č. 179/2 a parc. č. 960 v katastrálním území Š., zapsaných na listu vlastnictví č. 1002 pro uvedená katastrální území u Katastrálního úřadu pro P. (katastrální pracoviště K.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 9. 8. 2006, sp. zn. 15 Co 348/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Klatovech z 19. 4. 2006, č. j. 9 C 161/2005-110, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným, protože podle názoru odvolacího soudu tu nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, ani tu nedošlo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Odvolací soud uváděl, že nárok žalobkyně je uplatňován s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, podle něhož v případě, kdy nelze vydat oprávněné osobě pozemky, pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Uvedené ustanovení tedy dává oprávněné osobě právo na poskytnutí jiného pozemku jen obecným způsobem, nezakládá ale nárok na vydání konkrétního pozemku. Žaloba by z tohoto pohledu mohla být úspěšná jen v případě, bylo-li by prokázáno, že žalovaný P. f. ČR nepostupoval vůči žalobkyni korektně a v souladu se zákonnými povinnostmi, bezdůvodně upřednostnil jiné osoby, dlouhodobě ignoroval nárok žalobkyně a mařil její legitimní očekávání, že její hmotný zájem bude uspokojen a naplněn tak účel zákona o půdě. V takovém případě, bylo-li by možno dovodit, že dlouhodobé neuspokojení nároku je výsledkem libovůle či svévole žalovaného, který je v prodlení s plněním zákonem stanovené povinnosti, bylo by možné uložit žalovanému povinnost vydat soudem konkrétně označený pozemek. Odvolací soud však dovozoval, že v této právní věci tomu tak není. Žalobkyně jako postupník nabyla nárok na vydání náhradních pozemků smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 12. 10. 2005 a 28. 11. 1005; 21. 11. 2005 se přihlásila k veřejné nabídce pozemků určených k převodu oprávněným osobám a dne 27. 12. 2005 podala žalobu, kterou zahájila nynější soudní řízení s vědomím, že ze zákona dnem 21. 12. 2005 právo na naturální restituci zanikne (jak sama v žalobě uvedla). V případě žalobkyně tedy neexistují takové skutečnosti, které by mohly založit nárok na vydání konkrétního pozemku i v případě, že by jej uplatnila alternativně a uvedla v žalobním návrhu všechny v úvahu přicházející pozemky.


Při postoupení pohledávek si žalobkyně musela být vědoma nejen možných výhod, nýbrž i rizika cese, a nelze tedy v tomto případě akcentovat ochranu oprávněné důvěry občana v právo, respektive legitimní očekávání žalobkyně na uspokojení nároku na převod náhradních pozemků, dovozoval odvolací soud.


Odvolací soud ještě poukazoval na to, že žalobkyně je právní nástupkyní původních oprávněných osob restituentů. Nedopadají však na ni účely zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jak jsou zakotveny v preambuli tohoto zákona. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně nemůže být s ohledem na výše uvedené důvody s návrhem na převod konkrétních označených pozemků úspěšná.


Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovanému fondu v odvolacím řízení náklady nevznikly.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 18. 9. 2006 účastníku, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 14. 11. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Klatovech, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatelka především namítala, že jí byla postoupena pohledávka na vydání náhradního pozemku ze strany původní oprávněné osoby, takže vstupuje do práv původní oprávněné osoby a svědčí jí právo na vydání náhradního pozemku; postavení postupníka je tedy v tomto smyslu zcela rovnocenné statutu oprávněné osoby , uváděla dovolatelka. Podle názoru dovolatelky se na postupníka vztahuje zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to stejně jako na původní oprávněnou osobu.


Dovolatelka dále poukazovala na to, že v daném případě je dostatečně zřejmé ze soudu předložených listin, že nárok na vydání náhradních pozemků je tu dlouhodobě neuspokojován a že nečinnost žalovaného co do neuspokojení nároku žalobkyně lze tu vykládat jako svévoli žalovaného fondu při tomto dlouhodobém neuspokojování nároku žalobkyně.


Dovolatelka má za to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) si nesprávně vyložil, že zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. jsou dotčeny pouze zájmy původních oprávněných osob a jejich dědiců a nikoli jiných osob. Dovolatelka má naproti tomu za to, že na ni, jako na postupníka, přešly pohledávky oprávněných osob v plném rozsahu, tedy včetně práva na vydání náhradních pozemků.


Dovolatelka je dále toho názoru, že za situace, kdy v této právní věci je žalobkyně právním nástupcem původních oprávněných osob, potom záměnou osoby věřitele tu nedochází ke změně obsahu závazků žalovaného a nelze tedy akceptovat, že by se postoupením pohledávky (a to pohledávky po splatnosti ) zhoršilo postavení žalobkyně, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojován; je těžko představitelné, aby míra práv věřitele, pramenící z prodlení dlužníka, byla odstupňována podle délky prodlení dlužníka; žádný obecně závazný právní předpis ostatně nezná pojem dlouhodobě neuspokojený nárok .


Dovolatelka posléze vytýkala ve svém dovolání, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobkyně, která ve svém odvolání odmítala právní závěr, že zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. jsou dotčeny pouze zájmy původně oprávněných osob a jejich případných dědiců a naopak, že účinky tzv. restituční tečky k 31. 12. 2005 zůstávají zachovány v případě osob, kterým byla pohledávka na vydání náhradního pozemku ze strany těchto osob postoupena.


Přípustnost dovolání dovolatelky bylo v daném případě možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolací soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 161/2005 Okresního soudu v Klatovech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud posuzoval nárok žalobkyně shodně s žalobním návrhem žalobkyně podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.


Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemku uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.


Ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. § 4 zákona č. 229/1991 Sb.).


V daném případě bylo v rozsudku Okresního soudu v Klatovech z 19. 4. 2006, č. j. 9 C 161/2005-110 (na str. 4), konstatováno, že žalovaný P. f. ČR ve svých vyjádřeních ze 16. 1. 2006 a z 18. 4. 2006 uvedl, že navrhuje zamítnutí žaloby žalobkyně, neboť u žalobkyně se jedná o postupníka a vzhledem k tomu, že původní správní rozhodnutí o nevydání pozemků žalobkyni (P. ú. v K. z 26. 5. 1995 a z 31. 5. 1995) nabylo právní moci před 6. 8. 2003, dopadají na žalobkyni ustanovení zákona č. 253/2003 Sb., ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným 20. 12. 2005, a ve vazbě na ustanovení § 154 občanského soudního řádu jí jako postupníku nesvědčí právní titul pro vyhovění její žalobě .


Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 5. 2005, Pl. ÚS 6/05.


Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněnými pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).


V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: Smyslem i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky . Rovněž tu bylo (pod VIII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci .


Vzhledem k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 19. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobkyně rozsudkem soudu prvního stupně, uváděnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 9. 8. 2006 (sp. zn. 15 Co 348/2006 Krajského soudu v Plzni) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 9. prosince 2008


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu