28 Cdo 34/2011
Datum rozhodnutí: 19.09.2011
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 obč. zák., § 451 obč. zák., § 237 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř., § 241b odst. 3 o. s. ř.




28 Cdo 34/2011


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně MgA . K. Š., zastoupené JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalovanému T. P. , o zaplacení částky 109.101,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 265/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č. j. 54 Co 282/2008-205, takto:

Dovolání proti části rozsudku Městského soud v Praze ze dne 7. 1. 2009, č. j. 54 Co 282/2008-205, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2008, č. j. 8 C 265/2006-124, tak, že žaloba byla zamítnuta do částky 52.998,- Kč, se zamítá, ve zbytku se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 8 C 265/2006-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 109.101,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Obvodní soud konstatoval, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), když ještě před tím, než došlo ke splnění dohody o výměně bytu uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, žalobkyně za něj hradila nájemné za byt (původně obývaný žalovaným), jež byl předmětem výměny, přestože k zániku původního nájemního vztahu došlo až realizací výměny, a povinnost platit nájemné až do tohoto okamžiku stíhala žalovaného.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j. 54 Co 282/2008-205, změnil tak, že žalobu co do částky 52.998,- Kč zamítl, ve zbytku rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným a konstatoval, že žalobkyně si byla vědoma všech rozhodných skutečností již od zaplacení první platby, a již tímto okamžikem tedy počala běžet subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. v případě jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého touto platbou. Právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého dalšími platbami se pak rovněž počalo promlčovat již od okamžiku jejich provedení. Došla-li žaloba soudu dne 7. 11. 2006, je třeba právo na vydání bezdůvodného obohacení, odpovídající platbám realizovaným před 7. 11. 2004 v souhrnné částce 52.998,- Kč, považovat za promlčené. Na základě této úvahy přistoupil odvolací soud k částečnému zamítnutí žaloby. Ve zbytku shledal odvolací soud závěry soudu prvního stupně nedostatečně skutkově podložené, pročež jeho rozsudek v tomto rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jež označila za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dovolání, sepsaném přímo dovolatelkou, s nímž se však soudem ustanovená advokátka ztotožnila, byly obsáhle zrekapitulovány osobní poměry žalobkyně a okolnosti, jež provázaly výměnu bytu. Dovolatelka označila jednání žalovaného za vědomé a úmyslné a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Uvedla-li dovolatelka, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a tedy i tu část jeho rozhodnutí, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je třeba uvést, že § 237 o. s. ř. umožňuje napadnout ta rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo změněno či potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (tedy učiněná odvolacím soudem na základě postupu dle § 219 nebo § 220 o. s. ř.), nikoliv však ta rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (tj. rozhodnutí učiněná podle 219a o. s. ř.). Proti této části rozhodnutí odvolacího soudu tedy není možno považovat dovolání za přípustné, pročež je Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V části, v jaké bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a žaloba byla do částky 52.998,- Kč zamítnuta, je možno přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval důvodností dovolání v tomto rozsahu. Ve svém přezkumu je přitom dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán dovolacími důvody a jejich skutkovým vymezením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 185/2005), tak jak byly předestřeny v podání dovolatelky učiněném v zákonem stanovené dovolací lhůtě. Dovolací soud tedy nemohl nijak přihlížet k dovolacím důvodům uvedeným v podání učiněném advokátkou dovolatelky po uplynutí dvouměsíční lhůty od právní moci usnesení o jejím ustanovení (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.). Přestože dovolatelka uplatnila ve svém podání řadu tvrzení, za námitku směřující ke zpochybnění správnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat pouze tvrzení o úmyslném jednání žalovaného, jejímž prostřednictvím by bylo možno zpochybnit délku trvání promlčecí doby. Jelikož však závěr odvolacího soudu o částečném promlčení práva žalobkyně se v dané věci opírá o uplynutí subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., na jejíž běh nemá úmyslnost jednání žalovaného vliv, nejde ani v tomto případě o námitku způsobilou zpochybnit správnost posouzení odvolacího soudu. Nadto lze podotknout, že z pouhé vědomosti obohacovaného o rozhodných skutečnostech, tvrzené dovolatelkou, nelze usuzovat na úmyslnost jeho jednání, jež je i v případě bezdůvodného obohacení vykládána obdobně jako v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002) a k jejímuž naplnění je zapotřebí, aby žalovaný byl minimálně srozuměn s tím, že se platbami dovolatelky bezdůvodně obohacuje na její úkor, k čemuž žádná konkrétní tvrzení učiněna nebyla. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání nelze považovat za důvodně podané ani v části, v jakém je lze považovat za přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Jelikož řízení v dané věci doposud nebylo ukončeno a v řízení o části žalovaného nároku bude pokračováno před soudem prvního stupně, bude o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnuto soudem v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 19. září 2011 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu