28 Cdo 3398/2013
Datum rozhodnutí: 05.11.2013
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 3398/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti: 1) J. M., a 2) O. Ž., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 2008, č. j. PÚ 1799/08, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 378/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 24 Co 161/2012-140, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům ad 1) a 2), k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5.210 Kč.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2011, č. j. 43 C 378/2008-99, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že účastníci řízení 1) a 2) nejsou spoluvlastníky pozemků blíže v tomto výroku specifikovaných, a aby tak nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 2008, č. j. PÚ 1799/08. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že účastníci řízení 1) a 2) nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků s tím, že rozhodnutí soudu by nahradilo v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 2008, č. j. PÚ 1799/08. Podle žalobce se jedná o pozemky, které s těmito stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k jejich provozu, tedy o pozemky zastavěné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ).
Odvolací soud dovodil, že v dané věci byly naplněny podmínky restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, a že vydání předmětných pozemků nebrání překážka stanovená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě . Zaujal názor, že cena v předmětné kupní smlouvě byla stanovena podle § 15 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb. částkou 0,40 Kč za 1 m2, avšak v projednávané věci byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění a k převodu pozemku na stát došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud při hodnocení nápadně nevýhodných podmínek poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95 s tím, že v daném případě byla kupní cena stanovena podle diskriminační vyhlášky č. 43/1969 Sb., která činila propastný rozdíl mezi cenami za pozemky nebo stavby v osobním vlastnictví a cenami za pozemky, které mohly být pouze v soukromém vlastnictví. Dále vyslovil odvolací soud závěr, že předmětné pozemky jsou pozemky nezastavěnými a nepředstavují ani plochu bezprostředně související se stavbou či plochu nezbytně nutnou k provozu stavby. V této souvislosti odkazoval i na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 a sp. zn. I. ÚS 754/01.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci došlo k naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Poukazoval na skutečnost, že ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými. V této souvislosti odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, sp. zn. I. ÚS 139/93 a sp. zn. I. ÚS 65/96 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1268/2000. Nesouhlasil též se závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nejsou pozemky zastavěnými ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zde poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/03. V dovolání též poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, sp. zn. 32 Odo 872/2003 a sp. zn. 32 Odo 823/2003 s tím, že pokud tedy budou předmětné pozemky vydány účastníkům řízení 1) a 2), bude na žalobce přeneseno břemeno poskytnout těmto účastníkům náhradu, ke které by byla jinak povinována Česká republika. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastníci 1) a 2) navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustné s tím, že Nejvyšší soud i Ústavní soud opakovaně judikoval, že je nepřípustné rozšiřovat výklad pojmu zastavěný pozemek nad rámec výčtu uvedeného v zákoně o půdě. Podle nich je na žalobci, aby se vypořádal s vlastníky pozemků a lze jen těžko připustit, aby skutečnost, že pozemek je obecně užíván, znemožňovala jeho restituci původním vlastníkům.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou zastavěnosti pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to protože jde o citlivé restituční vztahy nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5222/2009, nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009 či ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2873/2007).
Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že uvedené shora uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, na který správně odkazoval odvolací soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009).
Pokud jde o problematiku posouzení nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2179/2009. Podle něj nápadně nevýhodné podmínky zpravidla nespočívají v subjektivních pocitech (pohnutkách) na straně dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy podle okolností jednotlivého konkrétního případu, a to většinou okolností objektivní povahy.
Dovolací soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3911/2012 vyslovil, že soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu ceny s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek, přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/1993; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. září 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že obdobnou problematikou se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012 a ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3911/2012.
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit účastníkům 1) a 2) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo s účinností od 7. května 2013 nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 4.000 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 910 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby účastníkům 1), 2) nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 5.210 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu