28 Cdo 3396/2007
Datum rozhodnutí: 15.11.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3396/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce K. A. K. v A., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pracoviště H. K., Odbor odloučené pracoviště T., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově, pod sp. zn. 15 C 14/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2007, č. j. 26 Co 641/2006 115, takto:


I. Dovolání žalované se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, jímž soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných v tomto výroku. Odvolací soud změnil jen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně


a rozhodl taktéž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Námitky odvolatele nesměřovaly proti skutkové stránce věci, což umožnilo projednání bez nařízení jednání. Odvolací soud přezkoumal toliko věcnou správnost právních závěrů soudu prvního stupně. Žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce je právním nástupcem zaniklé ZO Svazarmu T. II, a to nejméně v rozsahu týkajícím se předmětných nemovitostí. Tyto nemovitosti měly být odevzdány hospodářskou smlouvou ze dne


3. 6. 1968 do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce. Uvedenou smlouvu však nelze pokládat za platný právní úkon, neboť nebyla naplněna jedna z obligatorních právních podmínek platnosti spočívající v podpisu nejméně dvou oprávněných osob jednajících za společenskou organizaci. Bylo-li by přistoupeno k odevzdání majetku do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce za účinnosti vyhlášky č. 117/1964 Sb.,


o správě národního majetku (účinné do 31. 12. 1965), jistě by posuzovaný právní úkon obstál jako platný, neboť podle této vyhlášky postačovalo provést odevzdání majetku jednostranným opatřením příslušné státní organizace. Avšak vyhláška č. 94/1965 Sb. (účinná od 1. 1. 1966, jež nahradila vyhlášku výše citovanou) změnila režim předávání majetku do trvalého užívání tak, že se provádí písemnou hospodářskou smlouvou, přičemž následující vyhlášky tuto právní úpravu převzaly (zejména pak pro tento spor důležitá vyhláška č. 104/1966 Sb., účinná od 1. 1. 1967 do 31. 12. 1975). Tehdejší právní praxe i teorie potom takový postup vyžadovala. Teorie hospodářského práva však dle názoru odvolacího soudu poněkud opomíjela otázku zákonného zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů a jejich nezbytnosti v případech, kdy by náležitosti právních úkonů měly být posuzovány právě podle těchto předpisů. Zatímco v ustanoveních § 68 a § 69 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen hospodářský zákoník ), upravujících převody správy národního majetku a převody vlastnictví národního majetku, je výslovně zakotveno zákonné zmocnění upravit postup při těchto převodech prováděcími předpisy, ve znění § 70 hospodářského zákoníku, zakotvujícího institut trvalého užívání národního majetku jinými socialistickými organizacemi než státními, takovéto zákonné zmocnění absentuje. Zvýšená úroveň právního vědomí pak zřejmě našla vyjádření i ve změně nahlížení právní teorie na výklad ustanovení § 70 hospodářského zákoníku. V posledním podrobněji komentovaném vydání hospodářského zákoníku (tj. Dušánek, F. a kol. Hospodářský zákoník. Komentář. Praha : Panorama 1986, 666 str.) doznal výklad radikální změny oproti do té doby obecně zastávané interpretaci předmětného ustanovení. Podle tohoto komentáře by i nadále bylo možné toto odevzdání provést jednostranným právním opatřením příslušné organizace, což odvolací soud pokládá za odpovídající právní úpravě, z níž bylo třeba dovodit absenci zákonného zmocnění upravit podmínky postupu při realizaci tohoto opatření podzákonnými předpisy. Odvolací soud měl za to, že byť právní úkon, jímž k odevzdání nemovitého majetku do trvalého užívání v přezkoumávané věci došlo, měl povahu hospodářské smlouvy, kterou stíhá neplatnost pro nedodržení jejích formálních náležitostí předepsaných v § 104 hospodářského zákoníku, je třeba zabývat se i tím, zda v ní zakotvený jednostranný právní úkon správce národního majetku neobstojí sám o sobě jako jednání v souladu s § 70 téhož právního předpisu, na základě něhož došlo k platnému odevzdání nemovitého majetku do trvalého užívání právního předchůdce žalobce. V souzeném sporu je významné i to, že pro uvedenou hospodářskou smlouvu byl použit předtisk používaný jako formulář pro odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle dříve platné vyhlášky č. 117/1964 Sb., na níž je v jeho textu učiněn dokonce výslovný odkaz. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že došlo k platnému předání uvedených nemovitostí do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce, a to na základě § 70 hospodářského zákoníku. V souzeném sporu je též nutné vzít v úvahu faktor času v rovině sociální a politické


a nelze jen vnímat právní stav věci, jak to činí žalovaný. V daném případě žalobce užíval v dobré víře dané nemovitosti déle než 30 let, a proto logicky očekával, že i na něho budou vztaženy důsledky ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb.


Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání žalovaná s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zásadně právně významné, přičemž toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v posouzení platnosti právního úkonu spočívajícího v odevzdání části národního majetku do trvalého užívání jiné socialistické organizace než státní dle tehdy platného § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku, avšak v rozporu s platným obecně závazným právním předpisem, jakým v té době byla vyhláška č. 104/1966 Sb. Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o možnosti odevzdání národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním jednostranným opatřením odevzdávající organizace v době účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. a vyhlášek ji následujících. Odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle § 70 hospodářského zákoníku spadalo pod širší pojem správy národního majetku a bylo jednou z forem, kterou se tato správa vykonávala. Zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu, které nebylo obsaženo v § 70 hospodářského zákoníku, bylo již obsaženo v ustanovení § 391 odst. 2 téhož zákonného předpisu. Vyhláška č. 104/1966 Sb. obsahuje ve svém § 10 odst. 1 výslovný odkaz na § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku a používá sice ve svém textu termín odevzdání , ale nikoliv ve smyslu jednostranného právního úkonu správce národního majetku. Přitom nelze vykládat příslušná ustanovení hospodářského zákoníku vztahující se k odevzdání národního majetku do trvalého užívání bez zřetele k prováděcím předpisům. Výklad publikovaný ve výše uvedeném komentáři a použitý odvolacím soudem jako podklad pro rozhodnutí nepovažuje dovolatelka za správný s odvoláním na jiné komentáře k hospodářskému zákoníku a dobovou odbornou literaturu. I kdyby však právní úprava obsažená v uvedených vyhláškách neexistovala, nebylo by možné považovat za platný předmětný jednostranný právní úkon, obsažený v listině nazvané hospodářská smlouva, neboť z této listiny není zřejmé, komu se měl národní majetek odevzdat do trvalého užívání. Z razítka připojeného k listině s textem Přidružená výroba svazarmu, ZO T. 2, úsek stavební by bylo možné usuzovat, že bylo jednáno s blíže neurčeným hospodářským zařízením uvedené společenské organizace, které mělo vlastní právní subjektivitu dle § 102 hospodářského zákoníku. Právní úkon správce národního majetku lze tedy označit jako neurčitý a nesrozumitelný, z čehož plyne jasný závěr o jeho neplatnosti. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.


Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.


Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Takové podmínky napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalované splňuje, neboť předkládá dovolacímu soudu otázku, která v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla řešena a může mít zajisté dopad i do jiných před soudy České republiky souzených sporů. Tato otázka, tak jak je vymezená v dovolání, tkví v posouzení platnosti právního úkonu spočívajícího v odevzdání části národního majetku do trvalého užívání jiné socialistické organizaci než státní dle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku, avšak v rozporu s prováděcím právním předpisem k tomuto zákoníku.


Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě však nebyly dovolatelkou žádné vady řízení namítány


a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval věcným řešením předmětného sporu.


Při jeho rozboru bylo třeba vyjít ze závěru učiněného odvolacím soudem, že hospodářská smlouva ze dne 3. 6. 1968 uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce


a státní organizací vykonávající správu předmětného majetku, je neplatná. S tímto závěrem dovolací soud souhlasí. Ke stejné otázce se ostatně vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 23. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2577/2007, jež se sice týkalo ustanovení § 104 hospodářského zákoníku ve znění účinném až po 1. květnu 1990, na posouzení platnosti právního úkonu společenské organizace , pro nějž byla předepsána písemná forma, to však nic nemění. I v daném případě bylo třeba vycházet z kogentního ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku. Součástí písemné formy je jednak písemnost sama, jednak podpisy jednajících osob vyjadřující vůli těchto osob být vázán daným právním úkonem. Chybí-li podpis na listině, na níž je zachycen určitý právní úkon, pak jde o nedostatek jedné z náležitostí písemné formy, a tedy o nedodržení předepsané formy právního úkonu. Z uvedeného ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku je třeba vyvodit, že není-li forma právního úkonu dodržena, je tento právní úkon neplatný. To platí i pro souzený spor, jestliže na listině zachycující hospodářskou smlouvu chyběl jeden ze dvou předepsaných podpisů jednající organizace.


V dané věci se však jevilo jako právně zásadní posouzení toho, zda došlo či zda mohlo dojít po nabytí účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. (tedy po 1. 1. 1967) k bezplatnému odevzdání částí národního majetku do trvalého užívání jiné socialistické organizaci než státní na základě právního úkonu odlišného od hospodářské smlouvy, konkrétně na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace. Pro zodpovězení této právní otázky je nutné vyjít jednak z příslušných ustanovení hospodářského zákoníku a předpisů jej provádějících, jednak z výkladu projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili. Ustanovení § 70 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 1990 stanovilo v odstavci prvním, že části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským. Prováděcí vyhláška k hospodářskému zákoníku účinná v době převodu předmětných nemovitostí (tedy vyhláška ministerstva financí č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku) pak v § 10 odst. 4, první věta, stanovila, že odevzdání národního majetku do trvalého užívání se provede hospodářskou smlouvou. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí však poněkud zpochybnil existenci zákonného zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu k § 70 hospodářského zákoníku, když konstatoval, že zatímco v ustanoveních § 68 a § 69, upravujících převody správy národního majetku a převody vlastnictví národního majetku, je výslovně zakotveno zákonné zmocnění upravit postup při těchto převodech prováděcími předpisy, ve znění § 70 takové zákonné zmocnění absentuje.


Při převodu správy národního majetku je povinnost učinit tak formou hospodářské smlouvy zakotvena přímo v hospodářském zákoníku (§ 67 a § 68 věta druhá kde je mimo jiné i výslovný odkaz na § 347 téhož zákonného předpisu), kdežto u odevzdání do trvalého užívání tomu tak není. Je zde nutno upozornit na zřejmý rozdíl mezi právním úkonem převedení správy národního majetku a odevzdáním části národního majetku do trvalého užívání jiné než státní organizaci. Hospodářský zákoník zcela jasně rozlišoval několik druhů dispozic s národním majetkem. Jednalo se zejména o převod správy národního majetku mezi státními organizacemi při obvyklém hospodaření (§ 67), převod správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření


(§ 68), převod národního majetku do vlastnictví jiných socialistických organizací než státních (§ 69), odevzdání národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním (§ 70) a přenechání národního majetku do dočasného užívání jiným socialistickým organizacím (§ 71). V každém z těchto ustanovení bylo zakotveno, jakým způsobem se převod realizuje. Tak ustanovení § 67 odkazovalo v tomto smyslu na ustanovení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů, týkajících se příslušných druhů hospodářských závazků, ustanovení § 68 stanovilo, že převody podle tohoto ustanovení se provádějí hospodářskými smlouvami s výslovným odkazem na


§ 347 hospodářského zákoníku, ustanovení § 69 v odstavci prvním odkazovalo na ustanovení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů o příslušných druzích hospodářských závazků a ustanovení § 71 v odstavci prvním stanovilo, že přenechání se provede smlouvou, a to s výslovným odkazem na § 348 téhož zákonného předpisu. Avšak v § 70 nebylo stanoveno, jakým způsobem má být národní majetek odevzdán do trvalého užívání, nebyl učiněn ani žádný odkaz na jiné ustanovení či na prováděcí právní předpis. Zákonodárce tak evidentně považoval úpravu institutu odevzdání národního majetku do trvalého užívání za úplnou, tedy za takovou, jež nepotřebuje


a nesnese další doplnění či konkretizaci jiným obecně závazným právním předpisem, přičemž výklad a aplikace tohoto ustanovení byla ponechána právní praxi. Zákonné zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu k § 70 zřejmě chybí.


Neobstojí argument dovolatelky, že zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu pro ministerstvo financí bylo zakotveno již v ustanovení § 391 odst. 2 v části věty před středníkem hospodářského zákoníku, jež stanovilo, že ministerstvo financí vydává předpisy o úpravě finančního plánování, finančního hospodaření, o správě národního majetku a o fakturování a placení. Jestliže totiž z dikce ustanovení § 70 hospodářského zákoníku vyplývá, že se v daném případě mělo jednat o odevzdání , tedy úkon mající charakter jednostranného právního úkonu, nikoliv o právní úkon dvoustranný vyžadující k platnosti vyjádření vůle dvou subjektů, odporovalo potom ustanovení § 10 vyhlášky č. 104/1966 Sb. zákonnému ustanovení, což bylo a je nepřípustné. Jinými slovy řečeno, prováděcí právní předpis se odchýlil od znění právního předpisu prováděného, což bylo v rozporu s čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky. Navíc je pochybné, zda se v případě ustanovení § 391 odst. 2 hospodářského zákoníku nejednalo o nepřípustně široké zmocnění pro podzákonnou normotvornou činnost ministerstva financí.


Je taktéž zřejmé, že se při odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle § 70 hospodářského zákoníku nejednalo o převod této správy, neboť odevzdávající státní organizace (v zásadě okresní národní výbor či městský národní výbor) zůstala


i nadále správcem tohoto majetku, byť se tato správa v podstatě omezila pouze na dozor nad výkonem práva trvalého užívání (Čapek, K.: Hospodářský zákoník a předpisy souvisící. 3. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha, Panorama 1984, str. 134). Neuplatní se proto ani ustanovení § 75 odst. 1 písm. b) hospodářského zákoníku, které má k ustanovení § 70 téhož zákonného předpisu z hlediska systematického výkladu blíže než dovolatelkou zmíněný § 391 téhož zákonného předpisu.


V souzeném sporu jest třeba hledět na posuzovaný právní úkon i z hlediska principu právní jistoty, jenž je jedním ze základních předpokladů právního státu. Jedním z prvků právní jistoty je i přístupnost a jasnost neboli zřetelnost právních norem


a jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vždy zřejmé, které jeho chování je po právu a které je proti právu (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 206 a 207). V daném případě se pak jednalo o zřejmě nepřehlednou


a nesystematickou právní úpravu, k níž ještě v dobách, kdy byl předmětný právní úkon učiněn, přistupovalo nízké povědomí o právu, přičemž důraz byl kladen spíše na účelovost výkladu právních předpisů socialistického právního řádu, směřujícího k dosažení jediného cíle (viz i preambule k hospodářskému zákoníku), než na právní čistotu a formální náležitosti právních úkonů. Z pohledu legislativně technického nevhodně zvolená právní úprava, působící zmatení a potíže při své aplikaci, nemůže být přičítána k tíži těch subjektů právních vztahů, které v dobré víře předpokládali, že právní úkon, ohledně jehož formy nesehrávali dominantní roli, je po právní stránce bezvadný. Na dobrou víru lze usuzovat mimo jiné i z toho, že po dlouhou dobu (téměř čtyřicet let) byl daný právní vztah konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající byly plněny, a to z obou stran. S ohledem na právě uvedené i na potřebu ochrany dobré víry, jakožto dalšího ze znaků principu právní jistoty, je třeba přidržet se výkladu posuzovaného právního úkonu soustřeďujícího se na projevenou vůli stran tohoto právního úkonu. Pod zorným úhlem principu právní jistoty není dost dobře možné hodnotit právní úkon učiněný téměř před čtyřiceti lety jen a pouze na základě formálních náležitostí bez ohledu na zřejmě projevenou vůli stran o obsahu a nepřímém předmětu právního vztahu, jenž byl po takto dlouhou dobu konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající byly naplňovány. Nejvyšší soud si je vědom toho, že ochrana dobré víry takto nahlížená nemusí být vždy dobrým výchovným prostředkem vedoucím k vyššímu právnímu vědomí společnosti, avšak vzhledem k okolnostem daného případu i případů jemu obdobných jevilo se v rámci spravedlivého a nestranného rozhodování přiléhavějším poskytnutí ochrany důvěře v právo, tedy důvěře v to, že práva


a povinnosti jednou nezpochybnitelně projevenou vůlí konstituované nemohou být zpochybňovány jen a pouze na základě přílišného právního formalismu postaveného na výkladu právního předpisu, odporujícím zásadě platné v moderní demokratické a právní společnosti, že dohodnuté je nutno zachovávat a plnit.


Z výše uvedených důvodů se dovolací soud ztotožňuje se závěrem učiněným odvolacím soudem i s jeho odůvodněním. I po nabytí účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. bylo možné převést části národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace. Není odtažité zopakovat, že k této problematice zaujal shodný názor jak ostatně uvedl odvolací soud i autor komentáře k § 70 hospodářskému zákoníku z roku 1986 JUDr. Karel Čapek, DrSc. (srov. Dušánek, F. Hospodářský zákoník. Komentář. Praha, Panorama 1986, str. 125), jenž tento postoj dovozoval taktéž přímo ze znění § 70 hospodářského zákoníku.


Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalované dle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo


a žalobci v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. listopadu 2007


JUDr. František Ištvánek, v. r.


předseda senátu