28 Cdo 3388/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.




28 Cdo 3388/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P. , o zaplacení částky 1.547.520,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 4 C 296/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 31 Co 141/2009-247, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1.547.520,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že užíval část zemědělské stavby ve výlučném vlastnictví žalobce v obci a k. ú. S. zapsané na LV 280 a stojící na pozemcích č. 725 729 o výměře 806 m2 od 1. 1. 2005 do 12. 9. 2007 bez právního důvodu.

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 4 C 296/2007-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1.547.520,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že fakticky vyklidil své věci již na podzim roku 2003, poté předmětné prostory neužíval. Rozsudek vydaný v řízení o vyklizení prostor na základě zákonné fikce uznání uplatněného nároku ve smyslu ust. § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), tedy bez toho, aby proběhlo dokazování, obzvláště za situace, kdy žalovaný věrohodným způsobem vyložil, proč se se svým vyjádřením opozdil, není spolu s protokolem o vyklizení předmětných prostor ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 054 EX 549/06, sepsaným vykonavatelem exekutorského úřadu Praha východ, dostatečným důkazem pro závěr, že žalovaný prostory v předmětné době užíval. Z uvedeného protokolu je navíc zřejmé, že vyklízení trvalo pouhých 30 minut, což by podle názoru soudu nemohlo postačit k vyklizení skladu autodílů. Mimo to měl soud z výpovědí svědků za prokázané, že žalobce uživatelům včetně žalovaného ve vyklízení jimi užívaných prostor naopak bránil, např. za pomoci bezpečnostní agentury.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 31 Co 141/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Krajský soud se po zopakování a doplnění důkazů ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že věci, které se v předmětné hale nacházely v rozhodném období, byly vlastnictvím žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci a podle obsahu dovolání též v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než prvoinstanční soud a byť provedl důkazní řízení, zjistil, že nelze žádné skutečnosti zjistit , stejně jako nepovažoval za prokázané skutečnosti, které nejsou mezi účastníky sporné. Dále pak odvolací soud dle názoru žalobce nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, když žalovaný nijak neprokázal skutečnosti, které tvrdil, a naopak měl tyto skutečnosti prokazovat žalobce (otázka užívání předmětné haly). Podle názoru odvolacího soudu měl žalobce prokázat, že žalovaný uvedenou halu užíval, ve skutečnosti však měl dokázat žalovaný, že ji neužíval. Dovolatel rekapituluje průběh řízení a neztotožňuje se se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (např. vyklizení prostor žalovaným v roce 2003; ve skutečnosti je měl vyklidit až v roce 2007). Žalobce pak poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se bezdůvodně obohatí ten, kdo zabrání vlastníku v užívání jeho bytu či pozemku jeho uzamčením. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Na prvním místě je třeba konstatovat, že brojí-li dovolatel proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, činí tak vzhledem ke znění ust. § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. zcela bezpředmětně, neboť přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu je citovanými ustanoveními v dovolacím řízení vyloučen. Obdobně je tomu též v případě namítaných vad řízení (viz § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).

Zabývá-li se žalobce problematikou důkazního břemene, podotýká dovolací soud, že toto je institutem procesního práva, který stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 865). Kdo z účastníků má prokazovat to které tvrzení, je určeno hmotným právem, neboť okruh rozhodných skutečností je dán hypotézou hmotněprávní normy, jež upravuje sporný právní poměr účastníků. Tvrdí-li tedy žalobce, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, je na něm, aby toto své tvrzení adekvátním způsobem prokázal. Jestliže se však v řízení nepodařilo žalobci prokázat, že věci, které se nacházely v nemovitosti žalobce, byly ve vlastnictví žalovaného, a naopak žalovaný prokázal, že tuto nemovitost v rozhodném období ani jinak neužíval (odvolací soud nedospěl k závěru, že by měl žalovaný nemovitost uzamčenou, jak tvrdí dovolatel, ale naopak že dovolatel bránil žalovanému v přístupu do nemovitosti, a dovolací soud toto zjištění není oprávněn přezkoumávat), zcela správně dovodil odvolací soud neunesení důkazního břemene na straně žalobce a potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž skutkový základ zůstal v tomto směru nedotčen. Právě vzhledem k principu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní neexistuje podklad pro to, aby byl žalovaný nucen prokazovat, že se bezdůvodně neobohatil je naopak na žalobci, aby prokázal, že tomu tak bylo.

Jestliže pak žalobce poukazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající se vzniku bezdůvodného obohacení za situace, kdy k němu došlo tím, že někdo bránil vlastníku v užívání jeho nemovitosti, je toto nepřípadné, když podle zjištění soudů obou stupňů to byl právě žalobce, kdo bránil žalovanému ve vstupu do předmětné nemovitosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu