28 Cdo 3385/2006
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3385/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky M. O., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 2. 2006, sp. zn. 54 Co 20/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 176/2004 (žalobkyně M. O., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy), t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobkyně, podané u soudu 19. 4. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 3. 10. 2004, č. j. 20 C 176/2004-26. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že je neplatná kupní smlouva z 27. 8. 1975, kterou prodávající Čs. republika převedla na kupující J. Š. a V. Š. za kupní cenu 149.401,- Kč dům čp. 634 s garáží a příslušenstvím na pozemcích parc. č. 830 a parc. č. 831, zapsané na listu vlastnictví č. 930 pro katastrální území B. (obec H. m. P.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému J. Š. na náhradu nákladů řízení 12.164,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobkyni proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 22. 2. 2006, sp. zn. 54 Co 20/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 3. 10. 2005, č. j. 20 C 176/2004-26, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.078,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.


Odvolací soud měl za to, že nebylo možné přisvědčit názoru žalobkyně, že zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 1974, sp. zn. 4 T 272/74 (jímž byli žalobkyně M. O. a její manžel J. O. odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky a bylo vysloveno i propadnutí jejich majetku) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 10. 1990, sp. zn. RT 787/90, se automaticky obnovilo její vlastnické právo k propadlým nemovitostem. Odvolací soud poukazoval na to, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, sice stanoví, že rehabilitovaným osobám náleží odškodnění, avšak současně v § 23 odst. 2 zakotvuje, že podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků trestu o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní předpis. Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tedy počítá s obnovením majetkových práv ke zkonfiskovaným věcem za určitých zákonem stanovených podmínek; tyto podmínky stanovil pak zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že nemůže mít žalobkyně naléhavý právní zájem (§ 80 písm.c/ občanského soudního řádu) na jí požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 27. 8. 1975, uzavřené mezi státem a žalovaným J. Š. a jeho manželkou V. Š. V této souvislosti odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně M. O. se u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 341/91 domáhá vydání týchž nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (sp. zn. 27 C 176/2004 Obvodního soudu pro Prahu 4), podle zákona č. 87/1991 Sb., a to také proti žalovanému J. Š.; toto řízení o vydání nemovitostí není dosud pravomocně skončeno. Podle názoru odvolacího soudu je tu pojmově vyloučena existence naléhavého právního zájmu na určená neplatnosti smlouvy, kterou žalovaný nabyl předmětné nemovitosti do svého vlastnictví , když žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník a žalobkyní požadovaným určením neplatnosti smlouvy by se na právním postavení žalobkyně a žalovaného nic nezměnilo.


Odvolací soud proto odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 13. 4. 2996 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 5. 6. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelka zdůrazňovala, že svou žalobu v této právní věci podala 19. 4. 2004. Restituční řízení ve věci sp. zn. 27 C 341/91 Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo pravomocně skončeno převzetím rozsudku odvolacího soudu dne 27. 3. 2004. Podání určovací žaloby tu tedy nic nebránilo. Restituční řízení trvalo 15 roků a po dvou zrušovacích rozsudcích dovolacího soudu je znovu na počátku řízení u soudu prvního stupně (během dlouho trvajícího soudního řízení zemřel jeden ze žalobců prof. RNDr. a MUDr. J. O.). Žalobkyně M. O. je jako vlastník nemovitostí (uváděných v její žalobě) zapsána i v katastru nemovitostí; podle názoru dovolatelky žalovaný J. Š. nemovitosti užívá, okupuje právě jen na základě kupní smlouvy z roku 1975, jejíž neplatnosti se žalobkyně domáhá uplatněním své určovací žaloby. Žalobkyně je přesvědčena, že kupní smlouva z 27. 8. 1975, uzavřená mezi státem a J. Š. a V. Š., byla uzavřena protiprávně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů (z důvodu tehdejších politických zásluh žalovaného J. Š.), jak k tomuto závěru dospěl i Městský soud v Praze (v rozsudku sp. zn. 12 Co 401/94) i Nejvyšší soud ČR (v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 222/98).


Dovolatelka posléze ve svém dovolání dodávala, že v jejím dovoláním napadené rozsudky soudů obou stupňů, pokud se zmiňují o finanční náhradě povinnému J. Š., není v nich vůbec brán zřetel na ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.


Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Dovolání dovolatelky nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mělo po právní stránce zásadní význam. Je v této právní věci irelevantní, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice nemovitostí (podle názoru žalovaného by tomu tak být nemělo). Žalovaný má za to, že soudy obou stupňů správně posoudily, že žalobkyně se svého tvrzeného nároku nemůže domáhat jinak než podle zákona č. 87/1991 Sb.


Přípustnost dovolání tu bylo nutno posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudu nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 20 C 176/2004 Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 2. 2006, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud tu řešil projednávanou právní věc, v níž se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva určovací žalobou o neplatnost kupní smlouvy z 27.8. 1975 ohledně prodeje nemovitostí (fyzické osobě), které připadly státu na základě propadnutí majetku žalobkyně a jejího manžela, vysloveného v trestním řízení soudním v roce 1974, když potom toto soudní rozhodnutí o propadnutí majetku bylo zrušeno usnesením soudu z 8. 10. 1990 podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., soudní rehabilitaci.


Již v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I. ÚS 117/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku, ale zákon č. 87/1991 Sb. stanovil postup, jakým způsobem se oprávněná osoba (původní vlastník) může domáhat do určité doby vydání svého majetku od povinné osoby (srov. k tomu § 19, § 20 i § 5 zákona č. 87/1991 Sb.).


Vzhledem k povaze a obsahu žalobního návrhu žalobkyně, uplatněného v této právní věci, zabývaly se soudy obou stupňů i otázkou, jak posuzovat žalobce o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně práv i o určení práva či právního vztahu, předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/91, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit (nebo uplatnila-li) nárok podle právního předpisu restituční povahy.


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS. st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 66 Sbírky zákonů): Žalobou o určení nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo také ještě uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu nabytého v rozhodné době podle restitučních předpisů; nelze na tento majetek uplatňovat právo podle obecných předpisů.


S poukazem na uvedené právní závěry k otázce vztahu uplatnění restitučních předpisů a obecných předpisů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora uvedeno, neřešil tu odvolací soud svým rozhodnutím z 22. 2. 2006 (sp. zn. 54 Co 20/2006 Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících kogentně předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.


Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně 14. února 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu