28 Cdo 338/2003
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 338/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Obce S., zast. advokátem, proti žalovanému Město T., zast. advokátkou, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 1224/99-83, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.8.2002, čj. 12 Co 310/2000-126, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.8.2002, čj. 12 Co 310/2000-126 se zamítá; dovolání směřující proti výroku II. téhož rozsudku se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.8.2002, čj. 12 Co 310/2000-126 změnil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14.3.2000, čj. 6 C 1224/99-83 tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 448 pro obec a katastrální území S. u T. jako lesní pozemky p.č. 213, 453/2, 640/1, 640/2, 655, 656, 682/1, 682/2, 919, 954, 998, 1011/5, 1044, 1045/2, 1047 a 1048 a ostatní plocha p. č. 1049 zamítl.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že na určení vlastnictví předmětných pozemků má žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť jinak, tj. bez součinnosti žalovaného, nelze dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí.

V projednávané věci se jedná o spor o vlastnictví k pozemkům výše uvedeným, a to v souvislosti s rozdělením žalovaného a vznikem žalobkyně Obce S. a převodem části majetku žalovaného na žalobkyni. Rozdělení obce je upraveno v § 11 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích a rozdělení schvaluje Ministerstvo vnitra ČR na návrh obce. V posuzovaném případě Ministerstvo vnitra ČR schválilo návrh žalovaného na rozdělení obce, včetně návrhu na rozdělení majetku. Předmětné pozemky nebyly obsaženy v soupise majetku navrhovaného k převodu do vlastnictví nově vzniklé obce (žalobkyně) a tím nebyly ani předmětem schválení Ministerstva vnitra ČR.

Podle odvolacího soudu zákon o obcích a ani jiný právní předpis nestanoví povinnost obce v tomto případě žalovaného, převést do majetku nově vznikající obce (žalobkyně) veškerý nemovitý majetek nacházející se v katastrálním území nově vznikající obce; rozdělení majetku je tedy ponecháno v dispozici obce samotné. Je pouze stanovena povinnost toto rozdělení provést a rozdělení uvést v návrhu na rozdělení obce. Pokud se návrh na rozdělení obce předmětných nemovitosí (pozemků) netýkal, a návrh rozdělení byl takto schválen, nemůže se žalobkyně s úspěchem domáhat určení vlastnického práva k nim. Dále má odvolací soud za to, že i kdyby bylo v řízení prokázáno, že sporné pozemky byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví obce S. (tzn. historický majetek), což u pozemků p.č. 682/1, 682/2 a 213 prokázáno nebylo, neměla by tato skutečnost vliv na úspěch žalobkyně s určovací žalobou, neboť bylo na ní, aby v rámci jednání předcházejících podání návrhu na rozdělení obec uplatnila své požadavky k veškerému majetku, který do svého majetku požadovala. Taktéž je nerozhodné, zda v době podání návrhu na rozdělení obce byly sporné pozemky zapsány v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného či jiného subjektu (státu).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že návrh na rozdělení obce, jakožto právní úkon, neumožňuje jiný výklad, než jazykový, kdy v návrhu je přesně specifikován majetek, který má do nově vznikající obce přejít. Pokud schválený návrh na rozdělení obce ve sporné části zní navrhuje se, aby majetek movitý i nemovitý, který se nachází na území vznikající obce, byl na tuto obec převeden. Soupis těchto majetkových podstat, které se navrhují převést na nově vzniklou obec, tvoří přílohu č. 1 tohoto návrhu , nelze tento úkon vyložit jako úmysl žalovaného převést veškerý movitý i nemovitý majetek, ale tak, že jde o majetek movitý a nemovitý nacházející se na území vznikající obec a obsažený v příloze návrhu na rozdělení.

Odvolací soud proto uzavřel, že bylo zcela vnitřní věcí obce jak v souvislosti se svým rozdělením disponovala s majetkem; pouze majetek, který byl uveden v soupisu majetku navrhovaného k převodu na nově vznikající obec lze mít za majetek na ni platně převedený. Proto nemohla žalobkyně, postrádající aktivní věcnou legitimaci, se sporem uspět. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem změněn tak, jak bylo uvedeno výše a zároveň nově rozhodl o nákladech řízení.

Dovoláním ze dne 12.11.2002, doplněným dodatkem ze dne 5.2.2003, napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.

V podání ze dne 12.11.2002 dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a bylo podáno z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Dále dovolatelka bodech II. a III. dovolání popsala dosavadní průběh řízení, včetně rozhodnutí odvolacího soudu.

V další části podání z 12.11.2002 dovolatelka uvedla, že není sporu o tom, že předmětné pozemky byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví Obce S. (tzv. historický majetek), která byla poté sloučena s Městem T. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 20.4.1994, čj. II./s-OS/2-302/94-163 s účinností od 1.1.1995 vznikla nově Obec S. rozdělením Města T. Sporné pozemky jsou na základě návrhu žalovaného ze dne 9.7.1999 zapsány na LV 448 pro obec a katastrální území S. jako vlastnictví žalovaného.

Podle dovolatelky je sporným, kdo je v současné době vlastníkem uvedených pozemků. S ohledem i na vyjádření zastupitelů Města T. v H. n. č. 876 ze dne 30.10.2002, v nichž je uvedeno, že lesy historicky patří Obci S. a Město T. je má ve svém majetku víceméně omylem se dovolatelka domnívá, že odvolací soud posuzoval věc neobjektivně a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zamítl a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dodatku ze dne 5.2.2003 k dovolání žalobkyně upřesnila a blíže rozvedla údaje v dovolání. Zejména uvedla, že návrh na zahájení řízení níže uvedených pozemků (tj. p.č. 213, 682/1 a 682/2) bylo třeba vzít zpět , neboť tyto pozemky jsou zřejmě vedeny jako vlastnictví Města T.; ostatní lesní pozemky, citované v dovolání zůstávají i nadále v řízení.

Dovolatelka dále v dodatku k dovolání uvedla chronologický přehled přechodu vlastnických práv ke sporným pozemkům s tím, že naposledy 24.2.1992 přešly tyto pozemky podle zák. č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného a byly také žalovanému JmSL, lesní závod J. a ZD K.e fyzicky předány (24.2.1992 a 21.9.1993). Dále podrobně uvedla, že nebyla ve svých právech k předmětným pozemkům uspokojena proto, že žalovaný svým jednáním zavinil, že podklady týkající se nemovitého majetku oddělovaného od Města T. byly vadné. Žalovaný totiž nesplnil povinnost uloženou mu v § 8 zák. č. 172/1991 Sb., a do 1 roku po nabytí vlastnictví ke sporným pozemkům nepodal návrh na zápis do evidence nemovitostí a to učinil až 9.7.1999. Tato skutečnost nebyla podle názoru dovolatelky do důsledků právně zhodnocena, a proto požaduje posouzení dovolacím soudem.

Dovolatelka se domnívá, že k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalovaného nemělo dojít s ohledem na vadnost příloh, neboť neobsahovaly jmenovitý a konkrétní výčet pozemků. Katastrální úřad T. měl vést sporné pozemky jako pozemky bez vlastníka a byl namístě postup dle ustanovení § 2 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb. a pozemky měly ze zákona přejít do vlastnictví obce, na jejímž území se ke dni 1.7.2000 nacházely.

V podání ze dne 5.12.2002 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že pozemky p. č. 682/1, 682/2 a 213 Obec S. nikdy nevlastnila. Skutečnost, že další sporné pozemky Obec S. do 31.12.1949 vlastnila, nemůže mít podle žalovaného sama o sobě vliv na úspěch s určovací žalobou ke dni 1.1.1995 nově vzniklé Obce S., oddělené od Města T. v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 20/4.1994, čj. II./s-OS/2-302/94-163, které nabylo právní moci dne 20.4.1994 byl schválen návrh na rozdělení Města T., včetně rozdělení majetku. Majetek byl specifikován v přílohách návrhu a sporné pozemky se zde nenacházejí. Majetkové vztahy tak byly upraveny rozhodnutím v rámci správního řízení shora uvedeným rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, což zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že žádný předpis neupravuje postup při rozdělování majetku při dělení obce, ani povinnost převést na nově vzniklou obec veškerý majetek nacházející se v jejím katastrálním území.

Žalobkyně věděla nebo mohla vědět, že do 31.12.1949 sporné pozemky vlastnila, neboť jsou vedeny v pozemkových knihách a nic jí nebránilo prověřit, zda jsou tyto pozemky v návrhu soupisu majetku převáděného žalobkyni a mohla využít v zákonných lhůtách opravných prostředků a domoci se svého práva.

Podle žalovaného je nevýznamné, zda byly či nikoliv předmětné pozemky zapsány ve prospěch žalovaného v katastru, neboť dnem 24.5.1991 se na základě zák. č. 172/1991 Sb. staly majetkem žalovaného.

Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud uznal rozsudek odvolacího soudu správným a podané dovolání v celém rozsahu zamítl.

Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zák. č. 172/1991 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000. V posuzovaném případě odvolací soud vydal dovoláním napadené rozhodnutí po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, a proto i dovolací soud projedná a rozhodne o dovolání podle dosavadních předpisů (dále jen o.s.ř.).

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje ustanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nikoliv podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ jak nesprávně uvedla dovolatelka), neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.) Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [správně ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/, nikoliv ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ jak uvedla dovolatelka], a to posouzení otázky, zda skutečnost, že předmětné pozemky nebyly obsaženy v soupisu majetku navrhovaného k převodu do vlastnictví nově vzniklé obce (žalobkyně) je důvodem pro to, že žalobkyně nemůže uspět se žalobou na určení vlastnictví k uvedeným pozemkům.

Ze skutkových zjištění, která nejsou žalobkyní zpochybňována, vyplývá, že pozemky p.č. 453/2, 640/1, 640/2, 655, 656, 919, 954, 998, 1011/5, 1044, 1045/2, 1047, 1048, 1049 v k.ú. S., s výjimkou p.č. 213, 682/1 a 682/2 k.ú. S., byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví Obce S., která byla poté sloučena s Městem T. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 20.4.1994, čj. II./s-OS/2-302/94-163 byl schválen návrh na rozdělení Města T. a znovu vznikla s účinností od 1.1.1995 Obec S.

Ve schváleném návrhu na rozdělení Města T. se ohledně majetku převáděného na Obec S. mj. uvádí navrhuje se, aby majetek, movitý i nemovitý, který se nachází na území vznikající obce, byl na tuto obec převeden. Soupis těchto majetkových podstat, které se navrhují převést na nově vzniklou obec, tvoří přílohu č. 1 tohoto návrhu . Předmětné pozemky v příloze č. 1 schváleného návrhu na rozdělení Města T. uvedeny nejsou.

Na základě návrhu Obce S. ze dne 9.7.1999 byly předmětné pozemky, včetně pozemků p.č. 213, 682/1 a 682/2, k.ú. S., zapsány na LV č. 448 pro Obec S. jako vlastníka.

Z uvedeného je zřejmé, že určujícím pro rozhodnutí dané věci je výklad výše uvedeného textu návrhu na rozdělení Města T. (tj. tohoto právního úkonu).

Podle § 35 odst. 2 obč. zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Z jazykového vyjádření týkajícího se majetku, jenž měl být převeden na nově vznikající Obec S. vyplývá, že se obecně navrhovalo převedení majetku (movitého, nemovitého) nacházejícího se na území vznikající obce (což by bez dalšího znamenalo převedení veškerého majetku). Toto obecné vymezení bylo však korigováno následující větou (soupis těchto majetkových podstat tvoří přílohu č. 1). Ze vzájemné souvislosti uvedeného textu lze proto dospět k závěru, že předmětem převodu měl být majetek nacházející se na území nově vznikající obce, avšak uvedený v příloze č. 1 návrhu. Tento právní úkon je tedy třeba vykládat ve vzájemné souvislosti prvé a druhé věty a nelze vycházet pouze z prvé části tohoto návrhu a pominout následující text. Dále je nutné poznamenat, že nelze dovodit, že by žalovaný při zpracování návrhu rozdělení Města T. a převodu majetku měl vůli převést i předmětné pozemky a tuto svoji vůli neprojevil v příloze č. 1 návrhu. Pokud by tomu tak bylo, byla by tato jeho vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením uvedeným v návrhu, a proto by bylo třeba vycházet z jazykového vyjádření.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání je třeba ve věci zamítnout.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden v plném rozsahu, tj. i výrok o nákladech řízení (výrok II.), je třeba uvést, že dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před tímto soudem není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), věta za středníkem o.s.ř. a dovolání není přípustné ani proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítl pro nedůvodnost a dovolání směřující proti výroku II. odmítl pro nepřípustnost.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci tak, že žalobci byla uložena povinnost uhradit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč [§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. Č. 177/1996 Sb.].

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu